V 19. století došlo historicky k jednomu z největších hříchů amerických kolonizátorů a přistěhovalců. Zaslepeni budováním železnic a soupeřením s domorodými indiány schválili roku 1871 zákon, který povoloval úplnou likvidaci bizonů. Tím by totiž odhodlané indiánské kočovníky odstřihli od hlavního příjmu potravy a donutili je stáhnout se do rezervací. Z původních 60 milionů bizonů jich v roce 1900 zbývalo už jen několik stovek. Bizoni se zabíjeli pro zábavu, v soutěžích a po statisících ročně. Bez jakékoli nadsázky tak v Severní Americe tehdy opravdu došlo ke zvířecímu holokaustu.
Indiáni a lov bizonů
S příchodem „nových obyvatel“ do Ameriky se pomalu začala vytvářet tlustá čára pod svobodným životem indiánů, domorodých obyvatel. Indiáni nebyli z přítomnosti bělochů z Východu zrovna nadšení a o svou zem hodlali v následujících dekádách tvrdě bojovat. Přestřelky, souboje a bitvy, které známe z westernů, byly zvláště v Severní Americe na denním pořádku. Američtí kongresmani tak museli přijít na způsob, a zvažovali jich nepochybně spoustu, jímž by se vítězství s jistotou překlopilo na jejich stranu.
A jak už to tak bývá, lidská činnost má v těchto případech často mnohem větší vliv na okolí, přírodu, zvířata, než že by nějakým rapidním způsobem ovlivnila lidskou populaci. V 19. století to platilo snad dvojnásob. Americké kolonizátory totiž nenapadlo nic lepšího, než schválit roku 1871 zákon, jenž by povoloval úplnou likvidaci bizonů. Proč útočit na bizony, když „nepřítelem“ byli indiáni?
Protože život domorodých kočovníků byl na bizonech naprosto závislý. Byl primárně hlavním zdrojem potravy, indiáni však dokázali spotřebovat téměř vše. Srst se využívala na těsnění, čelenky, ozdoby, lana či ohávky; kůže na výrobu oblečení, plášťů na týpí, přikrývek, tašek, vaků, ale také na toulce, sedla, řemeny, lasa, bubny a hračky. Kosti byly vhodné k výrobě nožů, hrotů šípů, palic, škrabek, jehel, lopatek i rukojetí; rohy se využívaly jako lžíce, hrnky, naběračky. A takhle to bylo téměř k jakékoli části těla bizona. Indiáni však lovili bizony z existenčních důvodů, jednalo se tedy v podstatě o princip potravního řetězce.
Bizoni totiž měli jen málo přirozených nepřátel. Patřil mezi ně medvěd grizzly, vlk a puma, která si ovšem dovolila pouze na telata, a samozřejmě člověk. Skutečností ovšem je, že indiáni vždy lovili pouze potřebný počet kusů. Většinou se jednalo o mladé býky; březí či vodicí krávy indiáni šetřili – z logických důvodů. Vše se však změnilo právě zákonem z roku 1871, v jehož důsledku započala na severoamerických pláních jatka. Zvířecí holokaust.
Vyhubení bizonů
V daleké minulosti se po celé Severní Americe proháněla obrovská stáda těchto mohutných zvířat, čítající statisíce kusů. Bizon patřil k velice rozšířeným zvířatům, právě i z toho důvodu, že měl v přírodě málo přirozených nepřátel a fungoval v početných stádech. Samci dosahují délky kolem 3,5 metru a váhy 1,5 tuny. U samic jsou hodnoty o třetinu až polovinu menší.
Tímto způsobem bizoni žili až do 19. století, kdy nastal zvrat – z dnešního pohledu naprosto tragický. Vybíjení bizonů se stalo jedním ze způsobů boje proti indiánům, a co hůř, bylo plně legální. Vyhubení bizonů mělo být tím zázračným způsobem, jak dostat indiány pod kontrolu a přinutit je odejít do rezervací. Zabíjení bizonů se naneštěstí stalo masovou záležitostí. Nebyli likvidováni po kusech, nýbrž po stádech. Ročně bylo „přistěhovalci“ zastřeleno kolem 250 tisíc bizonů, někdy se však lovcům zdařilo stejné číslo i za jeden jediný měsíc. To vedlo mimo jiné k tomu, že se z bizoních lebek vytvářely obrovské kopce, podobně jako je tomu dnes s horami odpadků na skládkách. Bizoni totiž pro přistěhovalce skutečně byli jakýmsi odpadem. Kolonizátoři je totiž neuměli zpracovat. Využívali primárně pouze maso a kůži. Těla mrtvých bizonů tak hnila na většině severoamerických plání. Později si místní usedlíci našli využití i pro kosti, které sbírali na pastvinách z mrtvých bizoních těl. O množství svědčí i hodnota. Tuna bizoních kostí se vykupovala za tři dolary.
Buffalo Bill
Bizoni byli stříleni na potkání. Vše bylo navíc podporováno americkou vládou a armádou, která mimo jiné pořádala i různé lovecké a střelecké soutěže. Z původních 60 milionů jich v roce 1900 zbylo jen 300. Se zabíjením bizonů je často spojován i Buffalo Bill, jenž byl schopen ulovit až 8 kusů denně, přičemž za osmnáctiměsíční období zabil kolem čtyř tisíc bizonů. Na druhou stranu, Buffalo Bill lovil bizony údajně pro maso, kterým zásoboval pracující dělníky. Navíc v době, kdy byl bizon již téměř vyhuben, jeho soukromý chov bizonů svým dílem přispěl k záchraně druhu.
K největším masakrům došlo po dokončení Pacifické železnice. Železniční společnosti pořádaly pro své pasažéry jako zábavu lov bizonů přímo z jedoucího vlaku. Vojáci zase zabíjeli bizony střelbou z děl. Kolem roku 1889 už v podstatě nebylo na co střílet. Obrovská stáda vymizela a člověk musel mít opravdu štěstí, aby natrefil na jednoho ze zbývajících pár set bizonů.
Za pět minut dvanáct
Lidstvo si naštěstí na poslední chvíli uvědomilo, že se mu podařilo vyvraždit téměř celý živočišný druh. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se zasazovala o vytvoření rezervací pro bizony. Za pět minut dvanáct nebo spíše za pět vteřin dvanáct si konsekvence uvědomili i kolonizátoři a americká vláda. Bizony se tedy nakonec podařilo ochránit a došlo k jejich rozmnožování. Početní stavy téměř vyhynulého živočišného druhu se postupně a velice pomalu začaly zvyšovat. K dnešku je již bizon americký mimo ohrožení. Evidováno je kolem 40 tisíc bizonů, což je přibližně 0,06 % z původního počtu.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
