Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byla v Evropě na vzestupu fašistická ideologie a s ní spojená „moderní“ politická hnutí získávala na síle. Hospodářská krize těžce dopadala na mnohé evropské státy a antisemitismus byl na denním pořádku. A přesně takové prostředí dalo vzniknout fašistické ideologii, která byla tehdy rostoucím, moderním a populárním proudem. V leckterých zemích se fašismus díky násilným a propagandou ovlivněným převratům dostal až do útrob vedení státu, kde se hluboce zakořenil. V jiných zemích se o podobný zvrat událostí fašismus pokusil a neuspěl. K obskurní snaze o státní převrat došlo 22. ledna před 88 lety i v brněnských Židenicích.
Zrod fašismu
Evropa byla na počátku dvacátého století podivným místem nesvárů, útrap a rodících se ideologií. Roku 1914 se zde vyostřily vztahy natolik, že došlo k prvnímu celosvětovému konfliktu a do té doby k největší válce vůbec. Po jejím konci byla celá Evropa vyčerpaná a roztrhaná na kousky, což zapříčinil vznik nových států z padlých monarchií. Na spoustu tradičních i nově vzniklých evropských zemí navíc těžce dolehla Velká hospodářská krize.
A přesně takové prostředí je ideálním rodištěm extrémních směrů, proudů a ideologií. Ten nejryzejší fašismus vznikl po konci první světové války v Itálii, odkud se šířil dál do Evropy. V Německu se z italského Mussoliniho fašismu zrodil nacismus, v Británii byla zase na vzestupu Britská unie fašistů. Populárním se stal fašismus i v Maďarsku a Rumunsku a postupně si našel cestu i do zbytku evropských států, Československo nevyjímaje.
Ještě za první republiky byla roku 1926 založena Národní obec fašistická, jež se inspirovala právě italským fašismem a v jejímž čele stanul kontroverzní Radola Gajda. Zajímavostí je, že ačkoli má nacistická a fašistická ideologie podobné rysy a postupy, Národní obec fašistická vystupovala nejen protižidovsky, ale také protiněmecky. Ano, proti tomu Německu, kde se zrovna rodil Hitlerův nacistický „ráj“. Těsně před válkou, než byla strana sloučena do Národního souručenství, vystupovala Národní obec fašistická proti nacistickému Německu a silně se zasazovala za obranu republiky. Kromě těchto ojedinělých výstupů však nikdy nedosáhla politického výsluní a po celou dobu své existence zůstávala prakticky bezvýznamná. Tuto skutečnost se část fašistických stoupenců pokusila změnit v noci z 21. na 22. ledna roku 1933, když došlo k takzvanému Židenickému puči.
Židenický puč
S rostoucí tíhou hospodářské krize rostl v Evropě i v samotném Československu vliv extrémních pravicových a levicových hnutí. Aby se dal ovšem využít vyžadovaný „potenciál“ fašistické ideologie, muselo nejdříve dojít ke změně dosavadních pořádků. Fašismus se jednoduše musel dostat k moci, aby mohl svými prostředky a praktikami prosazovat svá řešení. Typickým rysem této ideologie byl navíc právě jakýsi „nefér“ převrat, často násilný či vojenský. V Československu se o tento zvrat událostí chtěla postarat část přívrženců fašismu pod záštitou již zmíněné Národní obce fašistické (NOF). Vedoucím celé akce byl voják a člen NOF Ladislav Kobsinek, kterému k naplánovanému převratu mělo dopomoct několik desítek mužů.
Počátek akce se datuje k 21. lednu roku 1933, kdy bylo kolem půl osmé večer shromážděno přibližně šedesát dělníků a řemeslníků. Těm bylo původně oznámeno, že jedou dohlížet na jednu z fašistických schůzí v Brně. Kolem půlnoci se však setkali s velitelem akce Kobsinkem, který jim prozradil pravý smysl výjezdu. Úkolem bylo v noci 22. ledna přepadnout Svatoplukovu kasárnu 43. pěšího pluku v brněnských Židenicích. Mělo se jednat o jakýsi globální signál k fašistickému převratu v celém státě.
Akce však byla od počátku nedotažená do konce, jednalo se o prostý a chabý pokus bez reálné šance na úspěch. Přibližně půl hodiny po půlnoci se útočníkům podařilo proniknout do vojenského areálu, kde se zmocnili strážnice a skladiště zbraní a munice. Téměř okamžitě však došlo k vyhlášení poplachu. V kasárnách došlo k menším přestřelkám, jejichž důsledkem byl jeden mrtvý fašista a dva zranění na obou stranách. Když sám velitel akce Kobsinek spatřil bezvýchodnost situace, uprchl spolu s dalšími několika přívrženci. Přibližně třetina útočníků však zůstala na místě bez možnosti útěku a byla zanedlouho zajištěna policií.
Kolem druhé hodiny ranní, tedy zhruba dvě hodiny po začátku akce, již nebylo po převratu ani vidu ani slechu. Většina útočníků se lekla odporu tamějších vojáků a uprchla, menší část byla zadržena a zatčena. Jednalo se opravdu o velice prostoduchý pokus, navíc, zvolit si jako místo přepadení zrovna vojenskou kasárnu asi nebyl ten nejlepší nápad. Stejný účinek by asi mělo třeba přepadení pošty, tam by se ovšem fašistům možná podařilo oblast „dobýt“.
Organizátor Židenického puče Ladislav Kobsinek uprchl do Vídně a následně do Jugoslávie, odkud byl ovšem po chvíli vypovězen a přes Rumunsko vydán zpět československým úřadům. Když se ukázalo, že celou akci zaštiťuje Národní obec fašistická, došlo i k zatčení jejího vůdce, Radoly Gajdy. Došlo tedy opravdu na všechny, kteří se na akci jakýmkoli způsobem podíleli – od toho se také odvíjela výše jednotlivých trestů. Kobsinek dostal 12 let odnětí svobody, ostatní účastníci několikaleté tresty a Radola Gajda byl odsouzen k šesti měsícům; zejména proto, že se puče přímo neúčastnil.
Děsivá předzvěst
Celá akce byla spíše směšná nežli vážná, statisticky bezvýznamná. Ke státnímu převratu nedošlo a prakticky ani dojít nemohlo, celá strana si tím navíc podepsala rozsudek smrti a do konce své existence již nenabyla většího významu. Co však celá absurdní akce reprezentovala naprosto dokonale, byl tehdejší středoevropský trend. Není náhodou, že o týden později se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler. Demokratické pilíře byly ve střední Evropě tehdy velice křehké a zranitelné. V alternativní (a to hodně) historii by se snad Židenický puč vydařil, v Československu by padla demokracie, přičemž by došlo ke státnímu převratu v čele s jedním uzurpátorem moci - z jednoho z fašistů by se stal československý Adolf Hitler verze 2, a to s týdenním náskokem před sousedy… s pomocí či bez pomoci Německa by pak Československo ovládlo celý svět a nastolilo tvrdý režim podepřený neprůstřelnou fašistickou ideologií.
Ač by se možná jednalo o pozoruhodný námět celovečerní černé komedie, vše začíná a končí slovem „alternativní“. Roku 1933 se totiž v Československu podařilo demokracii ochránit a v nám známé historii a střízlivé realitě bude Židenický puč vždycky jen chabým pokusem, který ve srovnání s děsivým Hitlerovým nástupem v Německu působí naprosto obskurně.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
