1. Smrt na hranicích – Hartmut Tautz

Mezi roky 1948–1989 byly hranice Československa pořádně nebezpečným místem a za touhu dostat se na svobodu zaplatili mnozí životem. Umírali i ti, co se na hranicích ocitli omylem. V archivech lze dohledat záznamy téměř o tří stovkách usmrcených. Je však možné, že řada záznamů chybí a toto číslo je tak mnohem vyšší. Ze záznamů vyplývá, že zhruba polovina obětí byla zastřelena pohraničníky, necelou stovku nešťastníků usmrtila elektřina, která byla využívána k ochraně hranic od roku 1952 do 60. let.

hranicni_pasmo.jpg

Cedule z počátku 80. let informující o vstupu do hraničního pásma. (Foto: Wikipedia)

Jeden člověk zemřel na následky zranění způsobených služebními psy. Byl jím osmnáctiletý mladík Hartmut Tautz z Magdeburgu v NDR. Svobodu měl na dosah. Smečka psů se do něj zakousla jen pár metrů od rakouských hranic.

Hartmut Tautz se rozhodl uprchnout z východního bloku v létě 1986. Z NDR přešel do Československa v prostoru obce Petrovice v okrese Ústí nad Labem a následně se vydal do Bratislavy, kde začal spřádat plán útěku do Rakouska. Hranice se rozhodl přejít z bratislavského sídliště Petržalka, jehož okrajové obytné domy byly vzdáleny od rakouských hranic jen několik set metrů. Mladík postupoval kukuřičným polem, bohužel se mu podařilo zalarmovat pohraničníky. Na místo narušení byla vyslána dvoučlenná hlídka se služebními psy puštěnými na volno. Tito psi byli cvičeni k útoku už od štěňat. Vycvičeni tak, aby šli po krku. Hlídka navedla psy na stopu a zvířata splnila svůj úkol. Smečka uprchlíka dostihla pouhých 22 metrů od hranice.

Hartmut Tautz zemřel ve Vojenské nemocnici v Bratislavě, kam se dostal až 80 minut po dopadení. Z pitevní zprávy vyplývá, že „narušitel“ neutrpěl žádná zranění neslučitelná se životem a nezemřel by, pokud by byl ošetřen včas.

2. Smrt na popravišti – Veleslav Wahl

Ihned po nástupu totalitní komunistické moci začalo být ve jménu třídního boje zneužíváno právo. Poprava, nejtvrdší forma represe, měla nahnat strach odpůrcům režimu. Nespravedlivě popravených bylo kolem 250. Komunistický režim se snažil zakrýt pravdu i v rozsudcích. Lidé stíhaní za činy politického charakteru byli často navíc obviněni z kriminálního činu. A opravdovým kriminálníkům bylo zase přiřazováno obvinění z protistátní činnosti. Cílem bylo dehonestovat odboj v očích veřejnosti.

Odbojová činnost si v rodině Veleslava Wahla vyžádala krutou daň. Jeho otec, úspěšný pražský advokát, byl za heydrichiády popraven. Stejný osud potkal jeho strýce.

Veleslavu Wahlovi bylo v té době dvacet let a i on sám se účastnil protinacistického odboje a Pražského povstání. Mimo to, že se zasloužil výraznou měrou o nabytí svobody, se zabýval ornitologií. V tomto oboru byl uznávaný, mj. vydal publikaci „Pražské ptactvo“.

Únorový převrat ho nenechal chladným, hrdý vlastenec se opět zapojil do odboje proti dalšímu totalitnímu režimu. Připojil se ke skupině majora Jaromíra Nechanského, se kterým byli blízcí přátelé. V roce 1949 byli odhaleni, zatčeni a souzeni. Po vykonstruovaném procesu byli oba 16. června 1950 popraveni.

3. Smrt ve vězení – Jan Dostálek

V komunistickém Československu bylo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody odsouzeno přes 200 000 osob. Ve vězeňských zařízeních zemřelo přibližně 4500 lidí. Nejvíce obětí si vyžádaly komunistické lágry v padesátých letech, kdy v pracovních táborech dřelo na 20 000 politických vězňů. Příčiny úmrtí byly různé. Od násilí dozorců a spoluvězňů přes fyzické vyčerpání až po nemoci způsobené špatnou stravou a tvrdými podmínkami. Několik set vězňů spáchalo sebevraždu.

Mezi oběti komunistického vězeňství patří i prvorepublikový ministr Jan Dostálek. Mezi válkami byl Dostálek poslancem Národního shromáždění za Československou stranu lidovou. Kromě toho se střídal na ministerských postech, konkrétně na postu ministra veřejných prací a ministra průmyslu, obchodu a živností.

Po roce 1948 byli Dostálkovi v patách agenti StB a v okolí bývalého ministra přibývalo zatčených a odsouzených přátel i bývalých politických spolupracovníků. Dostálek byl zatčen na začátku července 1954, nejprve byl uvězněn v Hradci Králové, později v Praze-Ruzyni. Soudní proces s ním měl být zahájen 29. března 1955. Čekání a stres z vyšetřovatelů se podepsaly na jeho zdraví. Byl převezen do pankrácké vězeňské nemocnice, kde 21. března zemřel na zánět pohrudnice. Bylo mu 71 let.

Zde si přečtěte o tom, co slibovali v roce 1946 komunisté, realitu snad nemusíme připomínat.