Spolu s Jurijem Gagarinem patřil mezi největší hrdiny Sovětského svazu. Legendární horník a pozdější symbol údernického hnutí Alexej Stachanov měl ve své době dokázat vytěžit za jednu směnu neuvěřitelných 102 tun uhlí a přes noc se stal celosvětovou celebritou. Skutečnost ale byla, jak už bývalo v Rusku zvykem, úplně jiná.
Berte si z něj příklad!
Třicátá léta byla v Sovětském svazu ve znamení dělnické propagandy – práce a především nadstandardní výkony ruských dělníků, horníků a zemědělců byly oslavovány na každém rohu, jelikož se komunistický režim snažil ze všech sil v lidech vyvolat co možná největší nadšení pro „budování krásné socialistické vlasti“. A kromě toho chtěli sovětští komunisté celému světu dokázat, že socialismus je ta nejpokrokovější a především nejúčinnější forma politicko-ekonomického řízení státu. Nejlepším příkladem, který krásně ilustruje tehdejší dobu, je pak příběh Alexeje Stachanova.
Teprve devětadvacetiletý horník měl 31. srpna 1935 zcela sám v jednom z Donbaských uhelných dolů za pouhých 5 hodin a 45 minut vytěžit rekordních 102 tun uhlí, čímž více než čtrnáctkrát překonal denní plán. Tento naprosto impozantní pracovní výkon udělal ze zcela neznámého Stachanova celonárodní celebritu a když pak o dva týdny později spolu s dalším kolegou svůj rekord překonal (tentokrát bylo vytěženo dokonce 227 tun uhlí), psaly všechny noviny napříč celým Sovětským svazem o naprosté senzaci.
Sovětská propaganda vykreslovala Stachanova jako dokonalý příklad odhodlaného sovětského člověka, který díky svému mimořádnému pracovnímu nasazení dokáže prakticky nemožné. Zpráva o sovětském hornickém zázraku se dostala až do Spojených států, kdy se dokonce Stachanov objevil i na prestižní titulní straně časopisu Time. Sám horník za svůj rekordní výkon obdržel dům, poukaz do místních lázní a nového koně – do konce svého života pak ještě získal několik vyznamenání včetně dvou Leninových řádů a dokonce i luxusní byt v Moskvě.
Z hrdiny lidu podvodníkem
Kolem Stachanova se během několika měsíců udělal kult osobnosti – o jeho příběhu se psaly celé knihy a především jeho rekord podnítil vznik tzv. Stachanovského hnutí, jehož členové se zavazovali k nadstandardním pracovním výkonům, často i za cenu úrazů. Toto mistrovské dílo sovětské propagandy se v 50. letech hojně využívalo i v Československu a termín „stachanovec“ dodnes slouží pro označení mimořádného pracovníka.
I když některým byl celý příběh od počátku podezřelý, na pravdu o sovětském hornickém zázraku si svět musel počkat až do 80. let, kdy pod vlivem Gorbačovovy politiky glasnosti komunistický režim přiznal, že zázračnému Stachanovi během jeho směny pomáhala celá skupina dalších horníků, a to ještě za pomoci té nejlepší dostupné hornické techniky. Sovětský svaz potřeboval hrdiny i za cenu toho, že si je bude muset nakonec vymyslet.
Samotný Stachanov po svém rekordu nejprve pracoval jako komisař pro těžký průmysl a později vedl několik dolů – bohužel se u něj vyvinul těžký alkoholismus, takže byl v roce 1974 trvale umístěn, tehdy již dávno zapomenut, do psychiatrické léčebny. V té o tři roky později zemřel poté, co nešťastnou náhodou uklouzl na mokré podlaze.
A tady si můžete přečíst, jak chtěli Britové jít v roce 1968 kvůli Rumunsku a Jugoslávii do války se Sovětským svazem.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Doporučujeme
