Psal se 15. prosinec roku 1944 a americký jazzový hudebník Glenn Miller se tehdy již jako major chystal odletět ze Spojeného království do Paříže. Důvod letu byl prostý – Glenn Miller plánoval v Paříži hrát vojákům, kteří v poměrně nedávné době město osvobodili. Miller byl tehdy již delší dobu na vrcholu své kariéry, patřil k nejpopulárnějším jazzovým hudebníkům a kapelníkům big bandu swingové éry v západním světě. Do Paříže však nedoletěl, jeho letoun zmizel kdesi nad kanálem La Manche. V pátek to bude přesně 79 let ode dne, co byl populární swingový hudebník naposledy spatřen.
S pozounem ke slávě
Není překvapením, že právě ve válečných letech 1939 až 1942 patřily jeho desky k těm nejlépe prodávaným. Glenn Miller pocházel z amerického státu Iowa a hudbě se věnoval již od raného mládí – svůj první pozoun dostal někdy kolem roku 1915, přibližně v jedenácti letech. V období druhé světové války byl již na vrcholu své hudební kariéry. Na hudební dráhu se ovšem „definitivně“ vydal již v roce 1921 po maturitě. Tehdy žil s rodinou v Coloradu, kde také navštěvoval střední školu. Zalíbil se mu nový hudební styl, který se nazýval „dance band music“ a rozhodl se, že se bude živit jako hudebník. To s sebou neslo i určitá úskalí.
Začal sice studovat na University of Colorado at Boulder, ale většinu času trávil mimo školu hraním koncertů. Tři z pěti zkoušek v semestru nezvládl a školu musel opustit. Všechno zlé je ale pro něco dobré. Miller se začal plně soustředit na svou vysněnou kariéru profesionálního muzikanta. Tehdy ještě netušil, že ho toto rozhodnutí jednou bude stát život. V roce 1926 odjel Glenn Miller na turné s několika skupinami a na sklonku 20. let minulého století si sebevědomě vydělával jako pozounista na volné noze v několika kapelách, a to i přesto, že o něm jeho spoluhráči tvrdili, „že Miller není víc než průměrným hráčem na pozoun“.
Popularita Glenna Millera pomalu stoupala, dokonce až do toho bodu, že si v roce 1937 založil svůj vlastní band a přestal tak býti pouze „pomocným volným hráčem na pozoun“. Bandu se ale nepodařilo odlišit od dalších podobných kapel, nijak výrazně neprorazil, a nakonec se rozpadl. Glenn Miller byl z této skutečnosti deprimovaný a znechuceně i zklamaně se vrátil do New Yorku. Tam ovšem Glenn Miller konečně přišel na to, jak uspět. Věděl, že potřebuje přijít se zbrusu novým zvukem, který se bude dostatečně odlišovat od všech tehdy hrajících bandů. Rozhodl se, že klarinet bude hrát melodické linky na stejnou notu s tenorsaxofonem a ladit v jedné oktávě se třemi dalšími saxofony. S tímto novým zvukovým aranžmá slavil jeho band značné úspěchy.
Po roce 1938 začala sláva Millerova bandu strmě vzrůstat. V roce 1939 časopis Time poznamenal: „Glenn Miller připisuje svůj vzestup jukeboxům… z 12 až 24 desek v každém z dnešních tří set tisíc jukeboxů v USA jsou obvykle dvě až šest od Glenna Millera.“ Již tehdy prodával Glenn Miller naprosto závratné množství desek. Nahrávka „Tuxedo Junction“ se během prvního týdne prodala ve 115 000 kopiích. Zlomovým bodem pro hudebníka jako byl Glenn Miller byl nepochybně 6. říjen roku 1939. Tehdy totiž koncertoval se svým bandem v Carnegie Hall.
The Army Air Force Band
V roce 1942, když v plném proudu zuřila druhá světová válka, se rozhodl, že by mohl také svým dílem posloužit těm, kteří v uniformách pokládají životy za bezpečí ostatních. Přihlásil se tedy do služeb americké armády, ovšem ve svém věku 38 let byl už příliš starý na to, aby byl povolán k vojenské službě jako takové.
Nejdříve tedy pracoval jako dobrovolník pro námořnictvo, později přešel k letectvu, kde se chtěl ujmout „modernizovaného armádního bandu“. Zpočátku koncertoval zejména v armádních klubech a rekreačních sálech, později ale dostal svůj pravidelný pořad v rádiu, který mezi rekruty zaznamenal veliký úspěch. Díky těmto úspěšným vystoupením dostal povolení, aby sestavil padesátičlenný Orchestr armádního letectva.
S orchestrem odletěl v létě 1944 do Anglie, kde absolvoval neuvěřitelných 800 představení. I se svým armádním orchestrem se pokoušel o modernizaci hudby, která se ovšem u tradičně smýšlejících důstojníků z povolání nesetkala vždy s pozitivním přijetím. Časopis Time dával Millerovi za vinu, že do disciplinovaných vojáků vnesl nežádoucí ležérní radost a napsal, že armáda „namísto chodidly hýbe svými boky“.
Zmizení
Netrvalo však dlouho a názor na Millera a jeho band se i v armádních sférách změnil. Generál Jimmy Doolittle řekl, že „vedle dopisů z domova byla tato organizace nejlepším budovatelem morálky na evropském bojišti“. Tehdy se už ovšem Millerův čas chýlil ke konci, neboť začal plánovat svůj přesun do Paříže. 15. prosince Millerův letoun odlétl ze základny RAF Twinwood Farm v Claphamu a ve špatném počasí zmizel nad kanálem La Manche.
Na evropské pevnině sice ještě zuřila válka, po Glennu Millerovi se ale pátralo – jako by se po něm však slehla zem. Tělesné ostatky ani vrak jednomotorového letounu UC-64 Norseman nebyly nikdy nalezeny. Objevil se nespočet teorií o tom, co se s populárním hudebníkem stalo. Buddy DeFranco, jeden z poválečných vedoucích Orchestru Glenna Millera, řekl: „Kdybych měl všem těm teoriím uvěřit, bylo by přibližně 12 458 lidí, kteří jej na jeho poslední let vyprovázeli.“
Je možné, že byl Millerův letoun nedopatřením zasažen vracejícími se bombardéry RAF, které se po nezdařeném náletu na německý Siegen zbavovaly přibližně 100 tisíc zápalných bomb. Jiná teorie ovšem tento předpoklad částečně zpochybňuje, neboť tvrdí, že se tato oblast pro svržení munice nacházela v Severním moři, což je pravděpodobnější lokace. Ať tak či onak, Glenn Miller 15. prosince roku 1944 zmizel a nebyl nikdy nalezen. Datum smrti je tedy udáváno právě na 15. prosinec, ačkoli nemohlo být přesně určeno. I po své smrti ale Glenn Miller zůstává jedním z nejslavnějších hudebníků éry big bandů let 1935 až 1945. V roce 2003 mu byla dokonce posmrtně udělena cena Grammy za celoživotní přínos.
Zdroj: Slavné dny, Wikipedia, Novinky
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Komerční článek