Z moderní země islámské peklo

V 70. letech byl Írán jednou z nejvyspělejších a nejpokrokovějších zemí na Blízkém východě a zároveň i jedním z nejvěrnějších spojenců Ameriky. To vše zásluhou vlády jednoho muže – šáha Muhammada Rezy Pahlavího, který svými radikálními, ale i často nepopulárními reformami vytvořil z Íránu zemi západního stylu. Stačí se podívat na fotografie z předrevolučního Íránu a jeden by měl problém odhadnout, zda se dívá na ulice Teheránu či New York City.

Bohužel, brutální taktiky obávané tajné policie SAVAK, dekadentní styl královské rodiny a především odmítnutí západního stylu života věřícími obyvateli země způsobily, že na konci 70. let začaly v Íránu pomalu, ale jistě propukat první nepokoje, pro které se později vžil název „islámská revoluce“. Davy lidi v ulicích, fanatizovaných radikální opozicí vedenou imámem Chomejním, přerostly v masivní celonárodní demonstrace a na konci roku 1978 již bylo celému světu jasné, že šáh bude muset svou zemi opustit. V polovině ledna 1979 tak zlomený šáh se svou rodinou nastoupil do letadla a opustil své království, aby se již nikdy nevrátil – jelikož se obával zrady, rozhodl se sám osobně letoun pilotovat. O dva týdny později se do Íránu vrátil imám Chomejní a přeměna země v islámskou diktaturu byla dokonána.

Porazila ho revoluce i rakovina

Šáh v té době již věděl, že umírá – jeho lékaři mu v roce 1974 oznámili, že má rakovinu a že mu tedy zbývá pouhých šest let života. Nemocný vládce se po svém útěku ze země rozhodl nejprve usadit v Egyptě a později v Maroku – z africké země ale nakonec velice rychle odletěl poté, co se mu doneslo, že ho chce marocký král pod představou obrovské finanční odměny vydat nové íránské revoluční vládě, která na něj i na jeho manželku uvalila trest smrti. Po krátkém pobytu na Bahamách se šáh rozhodl zůstat v Mexiku, kde ho několikrát navštívil i jeho blízký přítel Richard Nixon. Mezitím se u něj ale začaly projevovat čím dál tím horší zdravotní potíže a když se nakonec přidaly i žlučové kameny, bylo rozhodnuto o okamžité operaci – i přes nabídky švýcarských doktorů byl šáh pevně rozhodnut, že se chce nechat operovat jedině ve Spojených státech.

Země, která šáha dříve tak podporovala, se k němu ale osobou prezidenta Jimmyho Cartera otočila zády. Carterova administrativa si nechtěla pokazit už tak napjaté vztahy s Chomejního režimem a zásadně odmítala šáhovu cestu do Ameriky, i přes osobní přimlouvání Henryho Kissingera, který Carterovi několikrát pohrozil – traduje se, že po jednom Kissingerově telefonátu praštil naštvaný Carter telefonem a zařval na celou Oválnou pracovnu „Nas*at na šáha!“. Když nakonec v říjnu 1979 konečně pustila americká vláda šáha do země, byl bývalý vladař v příšerném stavu – zatímco se zotavoval z nepříliš úspěšné operace, skandovaly desítky íránských studentů pod jeho newyorskou nemocnicí „Smrt šáhovi“. Ledabyle provedená operace v kombinaci s čím dále depresivnějšími zprávami o masových vraždách revolučních gard, které šáh každý den s hrůzou sledoval, způsobily, že se jeho zdravotní stav prudce zhoršil natolik, že již nebyl schopen chodit – nemocniční sestry ho pak každý večer přesouvaly z pokoje na pokoj pod prostěradlem ze strachu z atentátu.

Zemřel v Egyptě na íránské půdě

Když pak v listopadu vtrhly davy zfanatizovaných íránských studentů na americkou ambasádu v Teheránu a požadovaly vydání šáha zpět do země, bylo rozhodnuto – šáh se opět musel přesunout, a to velice rychle. Po krátkém pobytu v Panamě, kde se z něho stal prakticky domácí vězeň místního diktátora Omara Torrijose, který šáha psychicky týral posměšnými poznámkami, se šáhova žena, císařovna Farah, rozhodla opět poprosit egyptského prezidenta Anwara El-Sadata o pomoc – ten, i přes odpor některých domácích politiků, svému příteli s nadšením poskytl kýžený azyl. Když pak na konci března 1980 přicestoval již velice těžce nemocný šáh do Káhiry, pokusili se jeho lékaři vedení světoznámým doktorem Michaelem DeBakeyem ještě na poslední chvíli zastavit či alespoň oddálit jeho smrt – v patologické laboratoři byl vytvořen operační sál a šáh se po půl roce mohl konečně podrobit operaci, kterou pro neustálé utíkání nemohl v klidu podstoupit. Bohužel, bylo již příliš pozdě – rakovina zasáhla jak slezinu, tak i játra. Šáhův osobní lékař Benjamin Kean později prohlásil: „Je tragédie, že muž, který měl dostat tu nejlepší lékařskou péči na světě, dostal v mnoha ohledech tu nejhorší.“

Poslední íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví zemřel 27. července 1980 ve věku 60 let. Traduje se, že v okamžiku smrti měl pod svou nemocniční postelí malý pytlík s íránskou půdou. Dodnes je pohřben v Káhiře.

GALERIE Poslední íránský šáh

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK