Václav Neckář je jednou z nejvýraznějších osobností popové československé hudební tvorby, jeho popularita rostla prudce zejména v období 60. až 80. let minulého století. Ve svém repertoáru má nespočet hitů, na kterých spolupracoval s těmi nejvýznamnějšími osobnostmi československé a české hudební scény, chlubit se ovšem může i specifičtějšími hudebními baladami či osobitějšími rockovými nahrávkami. Neproslavil se však jen svým vysoko postaveným tenorem, jeho herecká kariéra není na rozdíl od mnoha jeho kolegů z hudební branže zanedbatelná. Hlavní roli ztvárnil například v oscarovém snímku Ostře sledované vlaky či ve veleúspěšné pohádce Šíleně smutná princezna, kterou hudebně doplnil světově známý skladatel Jan Hammer.
Rodina klíčem k umění
Václav Neckář se narodil 23. října roku 1943 v Praze, tehdy ještě na území Protektorátu Čechy a Morava. Ačkoli je rodilým Pražanem, podstatnou část svého mládí strávil v Ústí nad Labem, kde vyrůstal. Neckář pochází z umělecké rodiny – jeho otec Václav Neckář (1915–2001) byl hercem a užíval umělecké jméno Dubský.
Stejný pseudonym si rovněž zvolil i Neckářův strýc, Eduard Dubský, jenž byl podstatně známějším divadelním hercem. Specifikum Václava Neckáře pak spočívá zejména v tom, že na rozdíl od mnoha jeho kolegů z branže populární hudby prokázal i schopnosti přirozeného hereckého projevu.
Tento aspekt je pravděpodobně zčásti způsoben přirozenými vlohami a výchovou, ve druhé řadě pak praxí – Václav Neckář již od mládí vystupoval v dětských operních rolích v inscenacích divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Po maturitě v roce 1962 se stal elévem Divadla pracujících v Mostě a od roku 1964 byl angažován v plzeňském písničkovém divadle Alfa.
Právě v souvislosti s těmito uměleckými aktivitami dokázal Neckář ve své budoucí kariéře skloubit jak hudbu, tak herectví. Ve stejné době začal nahrávat pro Československý rozhlas, od roku 1965 pak účinkoval v Divadle Rokoko, kam jej doporučil prof. Miloš Nedbal s tím, že jde o synovce Eduarda Dubského.
Zlaté děti
V roce 1965 se Václav Neckář se svým vysoko postaveným tenorem poprvé zařadil mezi „velikány“ tehdejší popové hudební scény. Toho roku totiž vznikl Neckářův první gramofonový hit „Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě“. Zcela zásadní pak byla pro Václava Neckáře léta 1968 až 1970, kdy byl společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou členem pěvecké skupiny Golden Kids, která se těšila napříč Československem obrovské popularitě.
O tom, že Neckářova herecká kariéra nezůstávala v souvislosti s tou hudební pozadu, svědčí zejména skutečnost, že odehrál hlavní roli ve filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky. Jednalo se o opravdu impozantní vstup na filmové plátno, neboť jde o jeden z mála československých potažmo českých oscarových snímků. Na roli úspěšně navázal krátce poté, když ztvárnil postavu Pavla Hvězdáře v Menzelově snímku Skřivánci na niti.
Divácky nejvděčnější rolí pak byla jednoznačně postava prince Václava v dodnes velice populární pohádce Šíleně smutná princezna, kterou doprovodil hudbou a písněmi dnes již světově známý skladatel Jan Hammer. Po značných filmových i hudebních úspěších, zejména pak v souvislosti se slavnými Golden Kids, přišel neslavný konec tohoto uskupení. Společenské postoje Marty Kubišové byly v době striktní komunistické totality překážkou, což vyvrcholilo úplným zákazem umělecké činnosti Marty Kubišové v únoru roku 1970.
Neckářovo kolegium
Uměleckou i existenční nejistotu řešil Václav Neckář nejprve hostováním v Divadle Na zábradlí, načež spolu s bratrem Janem sestavil vlastní kapelu Bacily a pokračoval v sólové kariéře. Nutno poznamenat, že svou nezpochybnitelnou popularitu a letité umístění na předních příčkách ankety Zlatý slavík si Neckář udržoval spíše jednoduššími písněmi tehdejšího mainstreamového popu, ačkoli se již od počátku své tvorby rád a často uchyloval k písňovým baladám, jako byly například Balada z parku či Balada ze suterénu, které otextoval Zdeněk Rytíř, či Všechno je jenom jednou, kde se o hudbu postaral Ota Petřina.
Petřina byl ostatně průvodním jevem dalšího Neckářova oblíbeného „stylu“ – osobitého rocku, který se rovněž netěšil tak obrovské popularitě jako klasické popové nahrávky, přesto patří v mnoha případech k tomu nejzajímavějšímu z Neckářova ne zcela objeveného repertoáru – zmínit lze například píseň Lásko ztracená z roku 1986 (hudba – Ota Petřina, text – Zdeněk Rytíř, produkce – Jan Neckář). Na nezanedbatelném množství písní spolupracovaly s Václavem Neckářem i další výrazné tváře československé a české hudební tvorby – například Karel Svoboda, Petr Hapka, Petr Janda, Bohuslav Ondráček, Michal Horáček, Zdeněk Borovec či Jan Schneider.
V roce 1986 byl Václav Neckář jmenován zasloužilým umělcem. Dalším zlomem Neckářovy hudební kariéry byla sametová revoluce z roku 1989 a s ní související příliv zahraničních umělců, v jehož důsledku povadal zájem o umělce tuzemské. Vše následně ještě víc zkomplikovala Neckářova mozková příhoda v roce 2002, z níž se zotavoval dlouhodobou rehabilitací a učil se znovu mluvit i zpívat.
Vzestupy i pády
Nešťastné zdravotní komplikace mohly být částečně spojeny i s nesnadnou situací kolem roku 2000, kdy byl v Necenzurovaných novinách č. 4/2000 Václav Neckář uveřejněn na seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti v kategorii Důvěrník pod krycím jménem Bacil. Nejen ze spolupráce s komunistickým režimem se Václav Neckář detailně vyzpovídal v knize Cesta do mé paměti (2010), jež obsahuje i mrazivé pasáže týkající se Marty Kubišové a Neckářových hlášení, např. o schůzkách pravicových exponentů (Jiří Dientsbier) ve zpěvaččině bytě.
Po složitém období se divákům připomněl velice úspěšným soundtrackem k filmu Alois Nebel s názvem Půlnoční, který nahrál se skupinou Umakart. V roce 2014 obdržel ocenění Senior Prix od Nadace Život umělce a v roce 2015 pak od prezidenta Miloše Zemana Medaili za zásluhy I. stupně.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
