V českých kinech je aktuálně další reboot/remake Nenávisti. To je původně japonská série hororových televizních a kinofilmů známá pod původním názvem Ju-On, které dal vzniknout režisér Takaši Šimizu. Proč Američané zase sáhli po mnohokrát viděné látce z odvrácené strany zeměkoule? Ony jsou totiž ty východoasijské horory něčím specifické...
Bílá pleť a havraní vlasy
Máte rádi horory? A už jste se někdy ponořili do těch, co natočili v Japonsku, Thajsku nebo třeba v Jižní Koreji? To je totiž úplně jiná úroveň děsu a hrůzy. "Zápaďácké" mainstremové strašidelné snímky jsou plné lekaček, pokud jde o slashery, pak i krve, a vždycky je to stejné. Jeden hrdina, jeden nadpřirozený záporák s jen málo rozvinutým, případně žádným osobním příběhem, který prostě z čiré touhy po konání zla vraždí. Zejména v posledních letech je to málokdy nápadité a na rozdíl od dobových klasik žánru, jako tomu bylo třeba u Vymítače ďábla, nemívají průměrné kousky, s jejichž nadprodukcí se žánr potýká, skrytý tématický přesah, nebo lépe řečeno nereflektují aktuální obavy současné společnosti. Ano, existují tvůrci jako Jordan Peele, kteří se to snaží zvednout, ale jedná se spíše o výjimečné úkazy.
Ale každá kinematografie podléhá trendovosti, to je jasné. Nicméně, ve východní Asii se k tomu už od obrovského boomu tzv. j-hororů, slavných duchařin z dílen Takašiho Šimizu (zmiňovaný Ju-On) a Hidea Nakaty (Kruh, Temné vody), dokážou stavět trochu střízlivěji a i když rovněž produkují řadu odpadu, on i ten odpad je prostě strašidelnější.
Čím to je, že i televizní japonský horůrek s jednoduchým příběhem nás dokáže vyděsit víc než totéž v americko-bleděmodrém? Nejvíce očividným důkazem je samozřejmě odlišný narativní styl, trochu jiná forma, než na jakou je divák-našinec zvyklý a také neznámé prostředí. V asijských lidech je i v moderní době stále silně zakořeněná víra v duchy, reinkarnace, minulé života a respekt ze zesnulých předků. To evropský bezvěrec 21. století už vůbec nezná. I proto jejich hrdinové, kteří se bojí pomstychtivých přízraků, působí věrohodněji a tím pádem i děsivěji.Ale dobře, to vyžaduje alespoň mírnou znalost tamější nátury.
Ta je navíc hodně schizofrenní. Na jedné straně je tu duchovno a třeba konkrétně u Japonců skoro až přehnaná uctivost, sebekontrola, zdvořilost, na straně druhé právě z uvedených věcí vycházející emocionální a hlavně sexuální frustrace. Právě v hororech ze země krvavého slunce vidíme nejvíce extrémů a bizarností, a to jak v oblasti násilných scén, tak těch zachycujících intimní styk.
Mimochodem, nepřišlo vám nikdy divné, že to největší zlo v asijských hororech téměř výhradně představují ženy. Ano, samozřejmě, dlouhé, černé a do obličeje padající vlasy jsou efektnější než pánský ježek, ale jde také o to, že symbolizují násilí na ženách, což je v Asii závažný celospolečenský problém. Například v jihokorejských snímcích velmi často vidíme ženu-ducha, který ze světa odešel po brutálním znásilnění, případně mučení. Bývá u toho většinou někdo, kdo tomu mohl zabránit, ale neudělal to, naopak to ještě zachytil - natočil nebo vyfotil. Nevíme, jak daleko sahá vaše znalost asijské pornografie, pokud alespoň k základnímu přehledu, určitě vám ji tohle připomíná. Toto citlivé téma prostě z asijské popkultury crčí nezastavitelným proudem snad odjakživa.
Chladná syrovost a brutalita, málo známé a těžko pochopitelné prostředí, to všechno činí východoasijské horory zvláštními. Ale je to i jiný způsob vyprávění tamních filmařů, herecké tváře, které nepoznáváme, jazyk, kterému nerozumíme. Jiná forma; například intenzivní práce se zvukem a spíše upozaděná hudební složka, téměř pravý opak toho, na co jsem zvyklí z hororů z USA. Pokud se chce člověk bát, opravdu bát u filmu, měl by sáhnout do tohoto svébytného šuplíku.
Pokud je to pro vás velká neznámá, nezoufejte. Vybrali jsem pro vás několik našich oblíbenců, kteří nás dokonale traumatizovali. Ano, někteří členové naší redakce mají východoasijské hororové snímky poctivě nakoukané, což zřejmě mnohé vysvětluje. Varujeme vás předem; některé kousky jsou opravdu jen pro silné povahy.
Podobné články
Arian Ebrahimi
Jan StudničkaDoporučujeme
Martin Miko
Jan Fiedler
