wagner-supraphon.jpg

Jan Werich se může oprávněně pyšnit titulem národní umělec. (Foto: Foto: Wagner/Supraphon)

1. Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.

2. Až Ti bude úzko, otoč se čelem ke slunci. Všechny stíny budeš mít za zády.

3. Člověk, který umí nasytit duši, není zlý člověk.

4. Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému.

5. Smích chytré lidi léčí. A jen blbce uráží.

6. Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše.

7. Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.

8. Jsi-li blbej, nepij, projeví se to.

9. Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci?

10. Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje.

11. A přece každého dne byl svět o chlup lepší než včerejšek, i když lidi dělají psí kusy, aby tomu tak nebylo.

12. Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.

13. Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.

14. Není šedivých dnů. To jsou jen unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost.

15. Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí. Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a zahyne.

16. Víte, chlap nesmí bejt blbej ve třech případech. Za volantem, v posteli, u stolu. Všude jinde se to snese.

17. Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

18. Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.

19. Kdo ví, je vyhnán z ráje blbosti.

20. Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí : čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší.

Jan Werich se narodil před 111 lety jako Jan Křtitel František Serafínský. Byl to skvostný divadelní i filmový herec, dramatik, scénárista a spisovatel. Spolu s Jiřím Voskovcem, se kterým se seznámil už na gymnáziu v pražské Křemencově ulici tvořili fenomenální dvojici.

Jejich spolupráce začala v redakci časopisu Přerod a vygradovala v Osvobozeném divadle (chvíli také Spoutaném). Hry jako Vest pocket revue nebo třeba Balada z hadrů patří k tomu nejlepšímu nejen z meziválečné doby, co kdy vůbec na českých prknech, která znamenají svět, vzniklo. A co teprve filmy jako Pudr a benzin, Hej Rup! nebo Svět patří nám!

Před II. světovou válkou Werich, společně s Voskovcem a skladatelem Jaroslavem Ježkem, emigroval do USA. Tam se živili jako herci a pochopitelně tepali do nacismu. Například prostřednictvím rozhlasových vln, konkrétně Hlasu Ameriky.

Po válce se ale vrátil do Prahy. Voskovec dorazil o rok později a společně otevřeli Divadlo V+W. Vzhledem k prvním náznakům zatahování železné opony jim ale pšenka na poli politické satiry příliš dlouho nekvetla. V roce 1948 emigroval Voskovec nejprve do Francie a později znovu do USA. Werich zůstal.

Řediteloval v Divadle ABC, založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde vystupoval spolu s Miroslavem Horníčkem v nezapomenutelných forbínách. Rád jezdil do Itálie (odkud, konkrétně z Benátek pochází i jedna z fotografií výše), o čemž napsal knihu Italské prázdniny. Děti si ho určitě pamatují z pohádky Byl jednou jeden král nebo jako dědečka z Pana Tau. Nezapomenutelná je i jeho role ve filmu Císařův pekař, Pekařův císař nebo také ve skvělém snímku Až přijde kocour.

S Werichem je neodmyslitelně spjat dům na Kampě, ve kterém bydlel i básník Vladimír Holan. V něm bydlel až do své smrti v roce 1980.

A pokud nemáte chytrých řečí dost, tak zde je 10 nesmrtelných výroků legendární princezny Leiy neboli Carrie Fisher.