Jakubovo video je vlastně dobovou reportáží, natočenou s pomocí špičkové současné techniky (HD kamery, drony apod.), ale plně v duchu a stylu tehdejšího AM Revue. Sami si tak můžete srovnat, jak daleko motoristická žurnalistika od roku 1976 pokročila.

A pokud s láskou vzpomínáte na staré AM Revue ze sedmdesátých, ale hlavně osmdesátých a devadesátých let, určitě si vzpomenete na jednu z jeho hlavních tváří - Vladimíra Dolejše. Pro Jakubův magazín předloni poskytl rozhovor, ve kterém na své začátky ve slavném pořadu zavzpomínal a dokonce nabídl i několik dobových fotografií z vlastního archivu. S povolením auta tento krátký rozhovor přetiskujeme:

Faster Magazine (FM): Jak jste se k Auto-Moto Revue vlastně dostal?
Vladimír Dolejš (VD): Na fakultě nám zadali jednou v roce 1974 úkol napsat scénář jako seminární práci. Udělal jsem tehdy reportáž ze skladu náhradních dílů pro vozy Fiat, Renault a Ford v Českých Budějovicích – to byl centrální sklad. Vedoucí té práce mi pak řekl, že by to bylo asi použitelné i v praxi, abych to donesl do motoristické redakce ČST. Stalo se, v redakci seděl Stanislav Cáhel a ten řekl:
„Dobrá, natočíme to. Případně můžete donést ještě něco dalšího."
„ A co třeba bych měl udělat?“
„Příteli, to kdybych věděl, tak si to udělám sám. Přijďte s nápady.“
A to bylo ponaučení, jímž jsem se řídil celý profesní život. Standa Cáhel se pak stal nejen mým kolegou, ale i přítelem, ač byl o hodně starší.

amrevue.jpg

FM: Nebyl jste jenom tváří před kamerou, ale na pořadu jste se podílel i jako scenárista, dramaturg a režisér. Nás zajímá, jestli za Vašeho působení existovaly nějaké zahraniční vzory, kterými jste se oficiálně či neoficiálně inspirovali?
VD: Ne, žádné zahraniční vzory jsme tenkrát neměli, pořady ČST byla ryze česká škola.

FM: Jak moc volnou ruku jste při přípravě pořadu měli, co se týče jeho náplně a rubrik?
VD: V rámci doby nás celkem nikdo moc neomezoval. Samozřejmě, že pochválit cokoliv ze Západu nešlo, že jsme museli držet basu se socialistickým táborem. Jako všude jinde. Nesměla se kritizovat policie – respektive Veřejná bezpečnost – svého času schvalovaly stranické orgány i každého jednotlivého respondenta, jehož jsme před kameru a mikrofon pozvali. Důraz se kladl hlavně na rady – dneska už mnohdy legrační – jak si upravit auto a podobně. Nezapomeňme, že jsme tehdy nedělali jen AMR, ale všechno kolem motorismu. Takže i přímé přenosy ze sportu, bylo jich tehdy daleko víc než teď. Ta omezení nám tehdy přišla jaksi normální, ostatně každý, kdo v sedmdesátých a osmdesátých letech v televizi pracoval – měl v sobě už předem jakousi autocenzuru a byl se situací smířený.

amrevue2.jpg

FM: Dalo by se něco vypíchnout jako specifická rubrika AM Revue, kterou bychom u podobných pořadů v jiných státech hledali marně?
VD: Určitě to byla ta komplexnost. Dělali jsme o bezpečnosti provozu, technice, různé rady, ale právě i ten sport. A občas pořad zabrousil i třeba do hraných scén o motorismu anebo pustil nějakou tématickou písničku. Nevím o žádném jiném podobném pořadu. Ten formát vymyslel někdy v osvíceném závěru šedesátých let už zmíněný Stanislav Cáhel a vydržel prakticky až do převratu.

amrevue5.jpg

FM: Málokdo si vzpomíná, že se tenkrát natáčelo na film a na černobílý materiál, způsobovalo to během natáčení nějaká výraznější omezení, se kterými jste museli už při přípravě scénáře počítat?
VD: Určitě v tom, že taková technologie vyžadovala dobré osvětlení. Tenkrát se ale na náklady zase tak moc nehledělo, takže pravidelnými členy štábů byli osvětlovači s potřebným světelným parkem. Vynikající byly třeba osvětlovací vozy Polyma – dokonce snad na Kavčích horách fungují dodnes – a s nimi jsme jezdili třena na noční erzety na rally. Auta měla vlastní agregáty a vysoko vysouvatelnou a natáčecí věž s lampami. Agregát sice silně hučel, ale na závodech to zase nebylo tak zlé. Když jsme pak natáčení třeba uprostřed startovního pole skončili a zhasli, vysloužili jsme si od kolemstojících diváků řadu zklamaných výkřiků. Dívat se za zatáčky tam, kde stála Polyma, totiž slibovalo skvělý zážitek. Dneska už by to asi nikdo nezaplatil.

amrevue3.jpg

FM: Dal by se nějak ve zkratce popsat vývoj relace od sedmdesátých do devadesátých let. Měnilo se publikum, měnili se čeští řidiči, proměnil se i vozový park, jak AM Revue v oněch třech dekádách změnilo svou tvář podle vás?
VD: Měnilo se toho hodně, vždycky v takových vlnách. Při mém začátku v roce 1974 trval pořad 40 minut, z toho třicet bylo natočených na film a deset se dotáčelo ve studiu v den vysílání. Natočený pořad musel mít scénář 6 – 8 týdnů před vysíláním, pak následovala obhlídka míst, natáčení, laboratorní zpracování, střih a závěrečná konečná míchačka zvuku. Proto ty dva měsíce. Totéž trvalo, když se černobílý film změnil na barevný.

Revoluci přinesly až elektronické záznamy, ale dnes už zní neuvěřitelně, že technici ČST měli na jeden střih normovanou hodinu. Takže třeba do 90 minut trvajícího záznamu ze závodů se smělo střihnout jen dvakrát. To se netýkalo přímo AMR, ta když přešla na záznamy, šlo už všechno daleko jednodušeji. Taky se podstatně zkrátila výroba, takže – i pro schvalovací procesy – uběhla od natáčení do vysílání jen poloviční doba.

amrevue4.jpg

Měnilo se ale hodně i tématicky, od někdejších rad – třeba jak si spravit nedostatkový výfuk u trabanta sádrou – spíš k technice a hodnocení a snaze zlepšit poměry v motorismu obecně. V hodnocení aut postupně ubývaly informace typu: to auto má pásy i vzadu, nebo má samonavíjecí, ba dokonce samonavíjecí i vzadu. Motoristi měli s průběhem let jiné starosti, trápilo je něco jiného a AMR se vždycky snažila jít s dobou. Ne všichni ve vedení už České televize to chápali, bylo těžko jim vysvětlit, že už se nedá šroubovákem „poštelovat“ karburátor, ba, že se do některých částí vozů nesmí vůbec zasahovat. Pomalu se upouštělo od hraných scén, pořad se stal jaksi víc „publicičtějším“. Odkláněl se od ortodoxně filmařské přípravy a tvorby k rychlejším a pružnějším procesům. Sport ale přetrvával a představoval jednu z nejpopulárnějších stránek.

A TADY máte 5 důkazů, že i silničáři dokáží nezaspat.