Vojtěch Trapl, nejhorší český režisér: Portrét normalizačního Spielberga, jehož filmy musíte vidět, pokud sami sebe nenávidíte – G.cz
Vyhledávání

Vojtěch Trapl, nejhorší český režisér: Portrét normalizačního Spielberga, jehož filmy musíte vidět, pokud sami sebe nenávidíte

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Miloš Forman, Jiří Menzel nebo třeba Jan Svěrák. Česká kinematografie dala světu mnoho skvělých režisérů. A taky jednoho příšerného – krále tendenčních filmů, amatérismu a toporných dialogů Vojtěcha Trapla. Jaká byla životní pouť tohoto právem zapomenutého normalizačního režiséra a mistra propagandistických snímků? Vedla od protinacistického odbojáře přes vedoucího barrandovských studií až po překladatele náboženských textů...

Arian Ebrahimi
Arian Ebrahimi 5.11.2018, 14:41

Život v Traplu

Hrdina českého socialistického filmu, JUDr. Vojtěch Trapl, se narodil 11. 5. 1917 v Příbrami do rodiny profesora gymnázia. Před válkou se Trapl pustil do studií práv na Univerzitě Karlově, kterou kvůli zavření českých vysokých škol nacisty dodělal až po válce, a získal dokonce doktorský titul. Během války poprvé Trapl přičichl k filmařině, když začal pracovat v barrandovském Pragfilmu, zatímco se jako uvědomělý komunista podílel na protinacistickém odboji v rámci komunistické skupiny Předvoj. Ač odbojář, nestyděl se po válce psát udání na mnohé své kolegy – mimo jiné ve svých udavačských dopisech obvinil i Miloše Havla, strýce budoucího prvního porevolučního prezidenta.

Doktor Trapl díky správnému třídnímu přesvědčení okamžitě po válce odstartoval svou hvězdnou filmařskou kariéru. Již v roce 1951 natočil krátkometrážní dokument Poselství mírů pojednávající o komunisty ovládnuté katolické církvi, který je často považován za jeho nejlepší film. Proč? Protože je ze všech nejkratší – kinematografické utrpení trvá pouhých 39 minut. Traplova (rudá) hvězda stoupala závratným tempem – nejprve byl zvolen předsedou závodní a podnikové rady Československého státního filmu, postupně se přes funkci ředitel Krátkého filmu Praha vypracoval až na vedoucího zemědělských filmů u Ministerstva zemědělství. V těchto svých rolích natočil bezesporu úžasně napínavou trilogii krátkých filmů s názvem Výroba ocelových trubek nebo tendenčně pokřivený portrét barokního malíře Petra Brandla, který byl přesně po vzoru stranických pouček označen za pokrokového malíře a předobraz tehdejších komunistických umělců. To hlavní mělo ale teprve přijít.

Sovětská invaze z něj udělala hvězdu

Po přijetí Poučení z krizového vývoje vytušil Trapl svou příležitost a následujících několik let ovládl spolu s dalšími normalizačními kolegy československý filmový průmysl. Jeho režisérským debutem na stříbrném plátně se stal film Tobě hrana zvonit nebude z roku 1975, natočený podle stejnojmenné knihy, jejímž autorem byl sám Trapl. Stal se tak takzvaným trojjediným tvůrcem – posloužil si jako režisér, scenárista i autor předlohy.

Tento propagandistický snímek, jenž se snaží představit události Pražského jara jako dílo několika feťáků, flákačů a pravicových oportunistů, je skvělým příkladem Traplova filmařského stylu – idiotské dialogy plné patosu, které by žádný příčetný člověk nemohl vypustit z úst, davové scény, v nichž postavy zmateně pobíhají po plátně, dokud jedna z nich nezačne křičet, zkratkovité dělení na my (hodní komunisté) a oni (pomýlený dav protistátních živlů) a hlavně neustálé statické pohledy na panorama Prahy, které zaberou pomalu polovinu stopáže filmu. Na snímku je vidět absence jakéhokoliv režisérského či scenáristického talentu soudruha Trapla – režie je na úrovni středoškolských maturitních videí, postavy stále dokola opakující fráze jako vystřižené z učebnic marxismu-leninismu a divák si ze všeho nejvíc přeje, aby to mučení co nejrychleji skončilo. Film, který i přes povinné školní návštěvy kin nezaznamenal větší úspěch, patří k tomu absolutně nejhoršímu, co v naší zemi na filmařském poli vzniklo.

V hlavní roli Klement Gottwald

I přes mizerné přijetí filmu veřejností, kdy i ti nejzarytější komunisté měli problém počin obhájit, byl tento normalizační Spielberg pověřen úkolem nejdůležitějším – natočit ke 30. výročí únorového převratu celovečerní historický film s rudým Klémou v hlavní roli. Trapl se svého úkolu zhostil ve velkém stylu a v únoru 1978 přišel do československých kin historický epos Vítězný lid. Tento rudý dvouhodinový výplach mozku zcela rezignuje na jakoukoliv snahu o pobavení diváka – Trapl jako by vůbec nečekal, že se na snímek bude někdo dívat dobrovolně, a tak spolu postavy jen mluví a mluví; celý Traplův filmařský postup se dá shrnout následovně:

1. 10 minut staticky natáčej partu lidí (je jedno, jestli politiky, nebo rodinu s dětmi u večeře), kteří pronášejí naprosto nepřirozené fráze o důležitosti dělnicko-rolnické revoluce

2. udělej na 5 minut prostřih na Prahu

3. 10 minut natáčej Klementa Gottwalda, který znuděně vede schůzi odborářů nebo přednáší dětem o nutnosti zničit západní reakci

4. prostřih na Prahu

5. 15 minut natáčej skupinku kapitalistů, kteří si hladí tlustá břicha za zvuků hudby neslučitelné se socialistickým zřízením

6. prostřih na Prahu

7. takhle to opakuj, dokud nebude mít film nekonečných 117 minut a ty si budeš moct vyzvednout další Řád hrdiny socialistické práce

Jasně, že má film i zábavnější scény – třeba když skupinka Lidových milicionářů vykládá zbraně a u toho se ujišťují, „že teď už si konečně připadají jako skuteční dělníci“. Nebo když na schůzi komunistické strany dojde k ostré výměně názorů mezi Gottwaldem a zapáleným stoupencem ozbrojené revoluce:

František: Klémo, já už to nevydržím. Vezmeme pušky a svrhneme je silou!

Gottwald: Františku! Ty bys chtěl pořád jen mlátit lidi! Ale to my nesmíme! Mlátit lidi. Já to zakusil! Ono to bolí.

Je fajn vědět, že si první dělnický prezident uvědomoval, že mlátit lidi bolí. Asi proto je rovnou nechal věšet nebo posílat do uranových dolů. Autenticita hadr.

Soudruh Trapl se postavil za kameru ještě v roce 1981 a představil světu svůj (díkybohu) poslední film – Velké přání. Příběh mladého učitele a straníka, který odjíždí na venkov učit mládež socialistické výchově a naráží při tom na nepochopení ze strany venkovské společnosti. Trapl se rozhodl neriskovat a již poněkolikáté nám tak přináší svůj zaručený recept na úspěch – přiblblé dialogy, černobílé postavy a nadšeně budovatelskou hudbu. Aspoň, že těch záběrů Prahy se tentokrát vzdal a nahradil je stejně statickými pohledy na jihočeské luhy, háje a vesnice.

Historie se již nikdy nedozví, jaké úchvatné kusy mohl tento unikátní režisér natočit, kdyby v roce 1989 nedošlo k sametové revoluci. Soudruh Trapl se zneuznán novými společenskými poměry stáhl do ústraní a ke konci svého života překládal pro nakladatelství Onyx knihy s převážně duchovní tematikou. Zemřel 3. března 1998 v Praze – zanechal po sobě důkaz, že i s nulovým talentem se dá dosáhnout úspěchu. Stačí jen mít tu správnou stranickou knížku.

A tady si můžete přečíst o opravdové legendě českého filmu, podívejte se na nejzásadnější filmové role herce Jana Třísky.

Podobné články

Doporučujeme

Další články