Chystáte se v pondělí seřezat partnerku pomlázkou? Buďte rád, že ona vás nemlátí doopravdy. Domácí násilí žen na mužích je v Česku sice skrývaný, ale překvapivě častý problém.
Mohlo by se zdát, že domácí násilí postihuje hlavně ženy. Aspoň podle oficiálních statistik. Od roku 2006 mohou policisté násilníky (a násilnice, aby to bylo jazykově genderově korektní) až na deset dnů vykázat z bytu. V roce 2007 to postihlo 853 mužů, ale jen osm žen. V roce 2008 bylo vykázáno 668 mužů, ale jen třináct žen. Loni bylo vykázáno 63 mužů, ale jen tři ženy. Tahle čísla často citují feministky. Snaží se tak podpořit svou tezi o „agresívních samcích", kteří prý „mlátí a terorizují ženy". Ta čísla jsou ale falešná.
Myslet si, že násilí páchají pouze muži na ženách, je stejně absurdní, jako tvrzení, že homosexualita neexistuje
Týráno je 10 % mužů
Pokud počet útočníků a útočnic porovnáte s miliony partnerských vztahů v Česku, zjistíte, že domácí násilí představuje zanedbatelný problém. Co to ale vlastně vůbec je? Záleží na definici. Pokud do ní zařadíme pouze modřiny, zůstane ve statistice jen pár desítek patologických primitivů a primitivek. „Patří do fyzického násilí třeba i strkání?" ptá se řečnicky sociolog Jiří Buriánek, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá. „A pokud ano, tak jaké strkání? Do partnera můžete jemně drcnout, nebo ho srazit na zem tak prudce, že si rozbije hlavu..." Ještě složitější je to s psychickým násilím. Kde začíná a kde končí? Pokud vám manželka vyhrožuje rozvodem nebo sebevraždou, žertuje, nebo to myslí vážně? A dá se za „psychické násilí" označit třeba i výčitka, že už jste si už zase neuklidil ponožky? Tady už to začíná být zajímavé. Pokud totiž do definice domácího násilí zahrneme i jeho „mírnější" formy (viz tabulka pod článkem), počet pachatelek a pachatelů se náhle vyrovná. „Mužů a žen pak bude mezi agresory zhruba stejně," říká Jiří Buriánek. „Podle realistických odhadů je přitom kombinovanému fyzického a psychickému domácímu násilí pravidelně vystavováno asi 10 % českých mužů." Tato překvapivá slova potvrzují i zahraniční studie. Tak třeba v Holandsku se obětí přímého fyzického násilí cítí být 35 % mužů a 34 % žen. Psychické násilí tam přiznalo 26 % mužů a 30 % žen. Kde zůstali zlí samci?Mučený Šteindler
Politicky korektní česká média ale navzdory realitě vytvářejí černobílý obraz mužů jako agresorů a žen jako obětí. Opačné příběhy se v nich objeví jen zcela výjimečně. V březnu 2008 pražští policisté vykázali z bytu ženu závislou na alkoholu, která napadla manžela a dceru. Vyhrožovala jim nájemnými vrahy. Za podobné násilí už přitom byla v minulosti odsouzena. V březnu 2009 policie v Ostravě obvinili z ublížení na zdraví ženu, která dlouhodobě týrala manžela. V opilosti ho několikrát napadla nožem, což ale u lékaře nepřiznal. Při posledním napadení zavolal policii jeho syn. Když se totiž muž vrátil z nákupu a vyndaval věci z tašky, žena po něm hodila nůž, který se mu zabodl do stehna. V dubnu 2009 byla ze společné domácnosti vykázána žena z Velké Bystřice na Olomoucku. Manželovi opakovaně nadávala, bila ho, bodala ho nůžkami do ruky a vyhrožovala mu zabitím. Při posledním napadení ho zkopala, poškrábala a pěstí mu zlomila nos. Podle policejní mluvčí Marty Vlachové nešlo o ojedinělý případ – v tu samou dobu jiná žena z Olomoucka zmlátila bývalého manžela v jeho bytě. Asi nejotevřeněji zatím promluvil o domácím násilí herec Milan Šteindler. V srpnu 2009 utekl od manželky, která prý byla závislá na alkoholu a sedativech. „Denně byl na pořadu řev a agrese," řekl Blesku. „Fackovala mně, škrtila, mlátila mně pěstí, kopala mně mezi nohy. Když jsem jen zvedl ruce, lehla si na zem a křičela: Děti, tatínek bije maminku! Vrchol přišel těsně před mým odchodem. Začal jsem se zamykat v pokoji a když jsem jednou zapomněl, polila mi ve spaní rozkrok lepidlem." Nepomohlo, ani když se Šteindler odstěhoval: „Rozkopala mi dveře bytu, zničila mi auto. V zimě se za mnou stavila v divadle, nalila se a dala mi do držky. Vyrazila mi zub a hnula s páteří, takže jsem byl jedenáct dnů v pracovní neschopnosti..."Útok na mužskou duši
Kolorovaná pohlednice z Británie, konec 19. století. Pokud už se o násilí páchaném ženami na mužích píše, je zobrazováno většinou v ironické podobě. Ale na každém šprochu pravdy trochu.
„Muž je silnější, žena manipulativnější," shrnuje účastník jedné internetové diskuse. „Jenže za použití síly se chodí do vězení a za manipulování ne." Jemnou formu ženské psychické šikany vyjadřuje proslulá hláška: „Neplatíš, tak nepřepínej!" ze Zelenkova filmu Knoflíkáři. Eva Holubová tak jasně dává najevo, kdo je doma pánem. V realitě to pokračuje neustálým poučováním, sekýrováním, popichováním, znevažováním a shazováním. K tomu se přidává cílené vyvolávání hádek, drobné naschvály a uražená „tichá domácnost".
Žena často cíleně šlape po partnerových koníčcích („Jednou ti ty tvoje blbý známky stejně hodím do kamen!") a kamarádech („Proč zase táhneš mezi ty vožralý debily?! Koukej sedět doma a dělat něco pořádnýho!"). Rozšířené je i nekritické srovnávání partnera s jinými muži („Nevyděláš tolik jako Franta! Nevěnuješ se dětem tak jako Pepa!"). Časté je zneužívání sexu. Žena ho partnerovi buď „za trest" odpírá, nebo shazuje jeho erotické kvality. Výroky typu „Už ti nestojí, chudáčku... A stejně ho máš menšího než soused!" dokážou mužské ego zdevastovat stejně, jako něžnou ženskou tvář rána pěstí. Mocnou zbraní bývají i děti. Žena je buď proti partnerovi navádí, nebo mu prostě oznámí: „Budeš poslouchat, nebo už děti nikdy neuvidíš!"
V psychickém násilí bývají nepřekonatelné hysterky, které se dokážou přesně trefovat do nejslabších míst mužské duše. Díváte se na fotbal? Hysterka začne luxovat přesně ve chvíli, kdy váš oblíbený tým rozehrává gólovou šanci. Nesnášíte žárlivé scény? Hysterka si počká, až bude kolem co nejvíc lidí, a rozjede to jako na divadle. Chlap by takovou podpásovku a zbabělost nikdy neudělal.
„Nakonec bývá muž využíván už jen jako řidič, sponzor a oběť sadistických her," píše účastník jedné z internetových diskuzí. „Manželka si hraje na princeznu a zkouší, co jí ještě projde. Chlapské práce jsou věcí chlapa, ale ženské práce se dělí minimálně napůl, protože ji přece vaření a úklid ponižuje..."
Útok na ego a sebevědomí
Ženské psychické násilí se přitom do žádných statistik nedostane. Umíte si představit, že byste zavolal policii a požádali o vykázání manželky z bytu, protože vám rozšlapala létajícího model trojplošníku Fokkeru DR.i se spalovacím motorem na dálkové ovládání, jehož slepováním jste jste strávil tři měsíce? Připadal byste si jako blázen, a zákon na to stejně nepamatuje. A přitom vám tím způsobila několikanásobně větší bolest, než kdybyste ji zfackoval do ruda. Do statistik se až na výjimky nedostane ani fyzické napadení mužů ženami. Proč? Muž je jako oběť v genderové nevýhodě. Společnost ho tradičně chápe jako toho silnějšího, kdo si nenechá nic líbit. Kdyby byl napaden jiným mužem, bojoval by. Ve střetu s agresívní hysterkou má ale morální problém. Bránit se? Použít sílu? Naprostá většina mužů k tomu nenajde odvahu a nechá se trpně zmlátit. Jde o útok na jejich ego a sebevědomí. Že jsou týráni nepřiznají ani sami sobě, natož pak okolí. „Nejbližším přátelům se svěří méně než polovina obětí," říká Jiří Buriánek. Potvrzuje to koneckonců i jeho vlastní případ. „Před časem jsem o domácím násilí přednášel na mezinárodní konferenci. Ráno jsem se pořezal při holení, což mi nahrálo na efektní vstup. Publiku jsem řekl, že nejde zranění způsobené manželkou. Smutné je, že i kdyby mně pořezala, stejně bych řekl, že je to z holení..."Útok rozpálenou žehličkou
A tak prostě zatnete zuby, přespíte u kamaráda a druhý den se to snažíte nějak urovnat. Tu ránu rozpálenou žehličkou přece nemyslela až tak zle... Když už se musíte nechat ošetřit, řeknete doktorovi, že jste spadl ze schodů nebo jste se poprali v hospodě. Ohlásit to policajtům? Propadl byste se hanbou. Dobře víte, že společnost uplatňuje dvojí metr. Ženu zmlácenou manželem každý lituje. Muži zmlácenému manželkou se každý směje – snad jen pokud to nezajde tak daleko, že je ubodán při vraždě, kterou kriminalisté označují přiléhavým termínem „domácí zabíjačka". Na podivný „dvojí metr" upozorňuje Kristýna Pešáková, autorka diplomové práce Stereotypy o domácím násilí páchaném na mužích. Objevila ho dokonce i mezi pracovníky organizací, které pomáhají obětem. Ačkoli by mělo jít o nestranné profesionály, mívají prý tendenci vnímat muže spíše jako agresory než jako oběti. Ženy jsou pro ně naopak fyzicky slabé a neschopné násilí na mužích.Muž zmlácený smetákem
Indie, Kalkata, 1875. Žena mlátí muže smetákem. Obrázek už tehdy ukazoval rozpor v lidském povědomí, že za pravdu bereme pouze to, co vidíme na ulici. Násilí páchané ženami na mužích za dveřmi domů není vidět, proto ho odmítáme přijmout jako fakt. A navíc se stydíme za to, že nás zmlátila žena.
Ale kde se vůbec agrese v ženách bere? Většinou to není úplně černobílé a problém bývá v páru. Muž zaútočí, žena mu to vrátí, a tak pořád dokola. Může jít i o podvědomou odplatu za něco, čím muž ženu zklamal. Snila o princi, který ji zahrne penězi a pozorností, a zatím má obyčejného joudu s panelákovým bytem, který na ni kašle. Někdy je v pozadí ženského násilí iracionální msta typu „Já jsem furt zavřená doma s dětmi a ty si někde lítáš!" Některé ženy se domácí násilí učí od svých matek. Mívá tchán monokl? Nejspíš ho budete mít taky.
S násilím přitom často paradoxně začíná partner, který je ve vztahu slabší. „Výčitky, manipulace a nátlak používají ti, kdo mají pocit nevýhody," řekla časopisu Týden psycholožka Kateřina Imranovová. „Snaží se proto strukturu vztahu změnit. Silnější nevydírá, snaží se hrát podle pravidel, kdežto slabší přestane pravidla respektovat." Jde tedy o dlouhodobou snahu vychýlit rovnováhu a posunout hranice. Co si muž ještě nechá líbit? Fackování? Tahání za vlasy? Mlácení smetákem? Po letech každodenní šikany pak někdy číše přeteče. Muži zahnanému do submisivity najednou „rupne v bedně" a partnerku v afektu zmlátí jako žito. „Domácí násilník" je vykázán z bytu, večer je ve zprávách a druhý den v policejní statistice.
Redaktor
Jana Mrákotová
Martin Miko
Jan Studnička
Kateřina Horáková
Komerční článek