Narodil se 11. srpna 1917 ve vesnici Krajná Bystrá, která se nacházela nedaleko polských hranic. Obyvatelstvo zde bylo vskutku multikulturní, Biľak je považován za Rusína. Do stranických dokumentů v kolonce národnost však uvádí Ukrajinec. Jeho osud byl velice těžký. Jeho rodiče se seznámili v Pittsburghu, kde byli za prací. Lásku svých rodičů si dlouho neužil – v 11 letech se stává sirotkem, zemřelo také 7 jeho sourozenců, přežil pouze starší bratr Dimitrij. Jeho životní příběh je tedy od raných let definován bojem o holou existenci. Vyučil se krejčím v Hradci Králové. Z této doby existuje historka, že když dostal výuční list, měl na něm mít připsanou poznámku „na saka nepouštět“. V této době se nijak nevymyká ani politicky neprofiluje – cvičí v Sokolu, chodí s mladými lidmi do přírody na výlety.

Po Vítězném únoru

Bezprostředně po osvobození v květnu 1945 si podává přihlášku do KSČ. Doprovází Rudou armádu jako tlumočník – nejspíš v této době se z něj stane komunista. Politice se však ani nyní nevěnuje – je řadovým členem KSČ a pokračuje ve své práci krejčího. Vše se mění po únoru 1948, kdy je povolán stranou, aby nastoupil jako řadový referent stranického aparátu. Má zde mít na starost živnosti – tedy znárodňující proces. Poté pracuje v aparátu krajského výboru strany v Bratislavě, je vybrán na studium do Vysoké školy politické, kterou dokončí v roce 1953. Absolventi získávali dnes již neexistující titul RSDr. (doktor sociálně-politických věd). Následně se stává pověřencem pro školství a kulturu, ve svých pamětech píše, že zde byl pouze proto, aby se znemožnil. Poté působí v letech 1963 –1968 v Bratislavě jako tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska (což je vrcholná funkce).

Invaze 1968

V Československu začne období politického uvolnění zvané pražské jaro. Biľakovi se směr, jakým se u nás vydává politika nelíbí. Nelíbí se mu hlavně proto, že se nelíbí Sovětům – v jeho životě po nástupu do politických funkcí v komunistické straně hraje primární roli hlavně názor Sovětského svazu. Těžko říct, zda byl přesvědčeným komunistou, věřícím ve spravedlivý řád budoucnosti, nebo člověkem, který pochopil, že když bude poslušný, bude stoupat a mít se dobře. Je proto těžké říct, co si skutečně o liberálních myšlenkách a kritice režimu té doby myslel. Již tehdy začal nenávidět Dubčeka, byl to právě on, kdo nastínil, že by měl s uvolňováním přestat, jelikož to mohou Sověti řešit i vojenskou intervencí. Dubček prý tenkrát vzal nůž ležící na stole a symbolicky si jej přiložil pod krk – „kdyby se to stalo, musel bych spáchat sebevraždu“, dodal prý. Biľak jej považoval za slavomana, který se opájí slávou jako narkoman a potřebuje stále víc a víc a vzdaluje se od reality (jak píše ve svých pamětech).

mohlo by vás zajímat

Viliam Šalgovič: Tvrdý komunista, který pomáhal okupantům v roce 1968. Po revoluci spáchal sebevraždu

Byl jedním ze signatářů zvacího dopisu (dalšími byli Indra, Kolder, Švestka, Kapek). Spolu se Šalgovičem byli nejradikálnějšími odpůrci reformního procesu – Biľak chtěl na poslední chvíli situaci řešit tím, že ji legitimizuje a svolá ústřední výbor, kde bude Dubček postaven před rozhodnutí – buď podepíše zvací dopis, nebo bude na místě zatčen, a to i násilím. Naštěstí se Biľak do realizace svých fantasmagorií nepustil. Ihned po vstupu vojsk na naše území vytváří, spolu s výše zmíněnými kolaboranty, dělnicko-rolnickou (revoluční) vládu. Paralelu k reformní vládě tvořené Dubčekem, která bude absolutně poslušná Moskvě. Po skončení operace měli právě lidé z této vlády vést stát k návratu na správnou stezku k socialismu. Tento bizarní pokus však nebyl nakonec uskutečněn a obyvatelstvo se o tom, že se Biľak a spol. pokusili vytvořit kolaborantskou (loutkovou) vládu dozvědělo až později. Podle právníků jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu vlastizrady.

Umírá ve věku 96 let, ve své vesnici je paradoxně stále uctíván. V chudé vesnici, kde většina vyznává pravoslavnou víru, je Vasil Biľak jediný, kdo to někam dotáhl. Vzpomínají na něj dobře, ještě nedávno zde měl udržovanou bustu. Není divu – nechal zde postavit příjezdovou cestu, školu, obecní úřad a kulturní budovu, tedy veškerou občanskou vybavenost.

ZDROJE:

rozhlas.cz, totalita.cz, wikipedia

Paměti Vasila Bil̕aka, Vasil Biľak, 1991

Češi 1968: Jak Dubček v Moskvě kapituloval, P. Kosatík, K. Jerie. 2016