Před 33 lety skončil mezinárodní konflikt, jenž je známý jako válka v Zálivu nebo válka v Perském zálivu. Konfliktu předcházela skoro 8 let trvající Irácko-íránská válka, která režim Saddáma Husajna finančně zruinovala. Vzhledem k dluhům šplhajícím do výše několika desítek miliard dolarů se irácký prezident rozhodl překročit limity těžby ropy ve své zemi, čímž nakonec způsobil snížení ceny této suroviny. Jeho poslední nadějí tak bylo zaútočit na sousedící Kuvajt.
Válka, která zvýšila cenu ropy
Věřili byste tomu, že je to už 33 let od doby, kdy byl Husajnovi překažen plán obsadit hlavní město Kuvajtu? 28. února 1991 byl Husajn donucen vzdát se silám OSN, kde kromě vedoucích USA figurovalo například i Československo. Během ústupu z Kuvajtu však Husajn rozhodl o zapálení naftových polí, čímž znehodnotil cenné bohatství země. Jak to celé tehdy vlastně bylo?
Po ukončení Irácko-íránské války v roce 1988 byl Saddámův režim v obrovském mínusu. Kuvajtu dlužil 15 miliard dolarů, Saúdské Arábii podobnou sumu a dalších zhruba 10 miliard jiným zemím. Další půjčky byly Iráku zamítnuty, takže Husajn řešil, jak se ze spirály dluhů a úroků dostat. Pomoct mu k tomu mohla ropa, která je základem irácké ekonomiky, a tak prezidenta země napadlo vytěžit o pětinu ropy více, než bylo schváleno společenstvím OPEC. Husajn si zřejmě tehdy zapomněl nastudovat základy ekonomie, protože prolomením těžebních limitů více peněz nevydělal, nýbrž jen zvýšil objem ropy na trhu, čímž snížil její cenu. Proto Husajn přišel s náhradním plánem, jenž nebyl ekonomického, ale spíše válečného rázu. Rozhodl se tedy vytvořit nátlak na Kuvajt, který zdůvodnil tím, že ho sousední země z šikmého vrtu u ropného pole Rumaila, jenž leží na hranici obou zemí, finančně poškodila.
Ušlý zisk Irák spočítal na 22,4 miliard dolarů a byl připraven si jej od Kuvajtu vzít. Z historického hlediska byl navíc Kuvajt provincií Iráku, takže se 2. srpna 1990 rozhodlo o obsazení této země iráckými vojsky. Následně byla vyhlášena anexe. Na tu zareagovala Rada bezpečnosti OSN, která vyzvala Irák, aby se stáhl. O 4 dny později se Saúdská Arábie rozhodla oficiálně požádat USA o obranu a ještě téhož dne přiletěly první stíhačky na Blízký východ. Tím začala operace známá jako Pouštní štít. Cílem akce bylo zabránit Husajnovi v dalších potenciálních útocích na okolní státy. Nikdo v té době totiž netušil, jestli to se Saddámem půjde po dobrém, nebo po zlém. V září 1990 v jednom ze svých prohlášení prezident USA George Bush během projevu oznámil, že je Kuvajt zaplaven armádou, jež je složená ze 120 tisíc mužů a 850 tanků, které se blíží k hranicím Saúdské Arábie. Z těchto důvodů Bush prosazoval vojenský zásah už od října toho roku. Americký prezident se dokonce nebál do světa vypouštět i fake news o tom, jak iráčtí vojáci v kuvajtských nemocnicích zabíjejí novorozence v inkubátorech.
Tento nátlak nakonec vyvrcholil 17. ledna 1991 operací Pouštní bouře, a to pod velením generála Normana Schwarzkopfa. Ten si dal za cíl zničit radarové a protiletecké systémy, čímž chtěl snížit ztráty na minimum. Kromě USA se do bojové fáze zapojilo i dalších 28 států, včetně Československa. Útok na Irák s cílem osvobodit Kuvajt totiž posvětila OSN, která státům udělila mandát útočit. Po získání letecké převahy nad Irákem byla oficiálně spuštěna další fáze operace, jež měla za cíl vyhnat irácké okupanty z Kuvajtu. Toho chtěl Schwarzkopf dosáhnout diverzními útoky. 24. února pak začal pozemní útok mohutným leteckým a dělostřeleckým bombardováním iráckých linií. Po napadení Irák zareagoval nečekaně. Husajn nařídil odpálení raket Scud, které nebyly namířeny pouze na spojenecké základny v Saúdské Arábii, ale i na Izrael. Taktika byla taková, že se Izrael bude chtít zapojit do bojů a Arabové nebudou souhlasit s bojem po boku Židů. Saddámův plán nakonec nevyšel, protože se Izrael zachoval neutrálně.
28. února 1991 byl nakonec Kuvajt osvobozen a Husajn byl donucen ukončit válku a přijmout podmínky OSN. Před odchodem z Kuvajtu Saddám nařídil například zapálit ropné vrty v Kuvajtu či vypustit ropu do moře. Co se týče ztrát na životech, tak na straně Spojenců šlo řádově o čtyři stovky mrtvých a tisícovku zraněných. Na druhé straně se však odhaduje počet mrtvých mezi 25 až 75 tisíci vojáky. Podle některých údajů navíc zemřelo až 35 tisíc civilistů.
Důsledky války byly šokující. Kromě zničených ropných polí se celý svět během války potýkal s nárůstem ceny ropy ze 13 na 40 dolarů za barel. Obrovský byl dopad na životní prostředí, jenž byl přirovnáván k ekologické katastrofě.
Podobné články
Jan FiedlerDoporučujeme
