Václav II., český a polský král, se narodil Přemyslu Otakarovi II. a Kunhutě 27. září 1271. Ačkoli byl předurčen k vladařskému životu, byl člověkem jako každý jiný a jeho fobie, úzkosti a deprese by dnes mohly zaměstnat celý tým psychologů a psychiatrů. I přesto se mu podařilo usednout na královský trůn ve dvou zemích.
Václav II. plný úzkostí
Většina lidí se potýká s nějakou formou fobie, ale u panovníka bychom obvykle očekávali odolnost, kterou jen tak něco neotřese. Václav však podlehl strachu i z obyčejných koček. Tento problém, nazývaný gatofobie, způsobuje, že lidé nesnesou přítomnost koček ve své blízkosti. V případě silnější fobie jim vadí i pouhá představa, že by se kočka mohla objevit. Václav II. prožíval úzkost už při zaslechnutí kočičího mňoukání, a pohled na blížící se kočku, kterou většina lidí považuje za mazlíčka, ho často přivedl až k mdlobám. Jak snadné by bylo přemoci takového panovníka. S trochou štěstí a vynalézavosti by bylo možné zvítězit na pomyslném bojišti i s malým oddílem koček.
Další problém, se kterým se panovník musel celý život potýkat, byl neovladatelný strach z bouřek. Když se blížila bouře, prý se uchyloval do kaple, kde se zoufale modlil za svůj život a klid. Tento strach, známý jako keraunofobie (strach z blesků), byl ještě zesílen brontofobií, což je strach z hromu. Obavy ze smrti ho pronásledovaly po celý jeho nedlouhý život. Měl také panický strach z otravy jídlem. Známe případy, kdy se nechal zavěsit za nohy ke stropu, aby se mohl lépe vyzvracet, jakmile se začal znovu obávat o svůj život.
Na jednu stranu se Václav II. chorobně bál o svůj život, ale na druhou stranu neváhal svému tělu záměrně ubližovat. To se dělo, když cítil, že se provinil. Pro nápravu své hříšné duše byl schopen trýznit své tělo plamenem svíčky, až si způsobil vážné popáleniny, nebo držel hladovku. Tento chování bylo výsledkem jeho extrémní zbožnosti, která překračovala běžné meze. Bál se utrpení po smrti, a proto raději trestal své tělo za nedostatky duše už za svého života.
Václav II. prožíval dlouhá období smutku a depresí, která byla střídána obdobím dobré nálady, nadbytku energie a velmi produktivním obdobím ve všech směrech. To jsou typické příznaky duševní choroby známé jako maniodepresivní psychóza. Když si uvědomíme, že tento panovník často rozhodoval o osudu celé země, musela to být skutečně zvláštní doba.
Václav II. ale neměl možnost si svůj osud vybrat. Genetika mu pravděpodobně nedopřála klidnější život. Pohledem do jeho rodokmenu vidíme otce Přemysla Otakara II., jehož občasné záchvaty zuřivosti a krutosti by dnes odborníci označili za agresivně psychopatické. A jeho dědeček Václav I.? Ten byl také známý svými duševními problémy. Bál se osamělosti, měl strach ze zvuku zvonů a pravděpodobně by vůbec neusnul, kdyby ze svého lůžka zahlédl byť jen jediný zlatý předmět. Je tedy celkem jasné, odkud pramenily Václavovy problémy.
Václav II. prožíval dlouhá období smutku a depresí, která byla střídána obdobím dobré nálady, nadbytku energie a velmi produktivním obdobím ve všech směrech. To jsou typické příznaky duševní choroby známé jako maniodepresivní psychóza. Když si uvědomíme, že tento panovník často rozhodoval o osudu celé země, musela to být skutečně zvláštní doba.
Václav II. ale neměl možnost si svůj osud vybrat. Genetika mu pravděpodobně nedopřála klidnější život. Pohledem do jeho rodokmenu vidíme otce Přemysla Otakara II., jehož občasné záchvaty zuřivosti a krutosti by dnes odborníci označili za agresivně psychopatické. A jeho dědeček Václav I.? Ten byl také známý svými duševními problémy. Bál se osamělosti, měl strach ze zvuku zvonů a pravděpodobně by vůbec neusnul, kdyby ze svého lůžka zahlédl byť jen jediný zlatý předmět. Je tedy celkem jasné, odkud pramenily Václavovy problémy.
I kdyby se Václav II. narodil zcela zdravý, události, které ho obklopily už v dětství, by pravděpodobně otřásly každým. Když byl ještě malý, jeho otce zabili. Následně byl spolu s matkou uvězněn, ale ta uprchla a nechala ho samotného za mřížemi v rukou bratrance, který s ním nejednal nijak ohleduplně. Pozdější pokus o návrat k matce se také neodehrál podle jeho představ, a poté už přišly na řadu vladařské povinnosti. Mohlo být vůbec možné vyrovnat se s tím vším a zůstat bez následků?
Co příroda králi Václavu II. odepřela na duševní odolnosti, to mu naopak přidala na inteligenci. I když neuměl číst ani psát – pravděpodobně kvůli turbulentním událostem v dětství a nedostatku času na vzdělání – jeho paměť byla neuvěřitelná. Přestože neměl možnost studovat z knih, naučil se cizí jazyky, například latinsky mluvil prý perfektně. Jeho paměť byla tak výjimečná, že co jednou viděl nebo slyšel, to nikdy nezapomněl. Na jednu stranu je to schopnost, kterou mu lze závidět, ale na druhou stranu to pro něj muselo být i zdrojem obrovského utrpení. Jeho zážitky totiž nebyly vždy příjemné – a nosit si vzpomínky na prožité hrůzy po celý život muselo být velmi těžké.
Jaký tedy byl život Václava II.? Byl to život plný moci a bohatství, nebo spíše plný hrůzy, bezmoci a neštěstí?
Zdroje informací:
Podobné články
Doporučujeme
