Co nebylo pro-německé, to muselo pryč. 30. léta 20. století ve střední Evropě nebyla tou nejveselejší dobou. Moc nacistů sílila, což podporovala řada jejich dobře vymyšlených a přísně dodržovaných pravidel a opatření. Jedním takovým bylo třeba i pálení „nevhodných“ knih. V plamenech samozřejmě skončila i řada českých literátů...
Upalte škodnou!
Házet spisovatele do ohně, až tam to nacisté v roce 1933 nedotáhli. Spálit na popel jejich pomyslná dítka - životní díla s nálepkou „špatné, škodlivé, zakázané“ je ale jen o něco málo horší. Pálení knih je dodnes jednou z věcí, která nacisty symbolizuje. A také jejich snahu odstřihnout fakta, kulturu, vědění a udělat z obyvatel Evropy poslušnou, podrobenou, tupou a zmanipulovanou masu podléhající jen a pouze jejich světonázoru.
Je proto skoro překvapivé, že s myšlenkou pálení krásné literatury přišli studenti, ačkoliv NSDAP je v tom samozřejmě od začátku divoce podporovala. V dubnu 1933 vyhlásil Národně-socialistický německý studentský spolek akci proti neněmeckému duchu, zejména v literatuře. 12. dubna 1933 pak spolek vydal Dvanáct tezí, které připomínaly nadřazenost a čistotu německé četby a německého jazyka a určovaly, co mu škodí. Pravidla kolovala po Německem ovládaných koutech světa ve formě letáků.
Na to navázaly články a komentáře stranických funkcionářů NSDAP v denním tisku a bojkot vysokoškolských pedagogů. Vše vyvrcholilo 10. května 1933, kdy bylo v různých německých městech spáleno více než 25 000 svazků „těch špatných, neněmeckých“ knih. Na přidružených akcích k divákům promlouvali již zmínění straníci i studenti, v Berlíně měl proslov k davu čítajícímu na 40 tisíc hlav sám Joseph Goebbels, v jehož rámci se vyslovil proti dekadenci a morální korupci. Odsoudil ke spálení díla Heinricha Manna, Ernsta Glaesera a Ericha Kästnera a hovořil o konci židovského intelektualismu.
V plamenech samozřejmě skončila i řada českých autorů, případně německých autorů, kteří se v Česku narodili nebo zde tvořili. Jejich přehled - a přehled konkrétních knih, jež se nacistům nelíbily - najdete v následující galerii:
Kvůli špatnému počasí se na některých místech Německa pálily knihy ještě 11. května. Shořet muselo vše, co bylo prožidovské nebo pocházející z pera židovských autorů, samozřejmě, ale také všechno marxistické, komunistické či naopak protiválečné nebo jinak odporující nebo zpochybňující nacistickou ideologii. Zaplála i pornografie nebo literatura o sexu, dokonce i populární zábavná literatura „popisující život a jeho cíle nerealisticky a chorobně sladkým způsobem“.
Československý tisk na události reagoval krátkými, názorově neutrálními zprávami. Snad jen Karel Čapek si 21. 5. 1933 v Lidových novinách ve sloupku Memento dovolil vznést myšlenku, že ideje básníků a vědců nelze spálením sprovodit ze světa; současně ale konstatoval, že spolu s velkými díly byl spálen i knižní brak, který by neměl být literární kritikou tolerován. Opravdu diplomatické, Karle, ale chápeme, že doba byla nebezpečná...
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
