V poničeném Bejrútu pomáhal lidem i záchranářským psům, a to si vlastně jen odskočil z práce traumatologa v brněnské nemocnici. Ivan Melichar totiž patří k záchranářům USAR. Jejich český tým v Libanonu ukázal, že svoji práci umí. Jaké to bylo, popsal lékař v rozhovoru.
Obrovský výbuch poškodil část libanonského hlavního města Bejrút. Jeden z největších přístavů v oblasti je z 97 procent zničen. Počet obětí a raněných přesáhl stovky a tisíce. Česká republika okamžitě zareagovala s pomocí. Do Bejrútu den po katastrofě odletěl USAR tým s hasiči, kynology se psy, statikem a lékařem. Tím byl MUDr. Ivan Melichar, CSc. z Úrazové nemocnice v Brně.
Jsme připraveni lépe
Začnu osobně, pane doktore. Chci vám moc poděkovat. Když jsem se dozvěděl, že hned druhý den posílá Česká republika na pomoc USAR tým, měl jsem velkou radost. S hrdostí jsem četl zahraniční weby, včetně třeba New York Times nebo Al Jazeera, kde bylo Česko uváděno s Francií a Holandskem jako první evropské země, které pomáhají. Moc takových situací, kdy jsme hodnoceni pozitivně, v poslední době nemáme. A asi nemluvím jen za sebe, protože vaše fotografie na facebooku komory měly velké množství ohlasů a děkovných a podpůrných komentářů. Vnímali jste podporu z domova? A jak vás přijali v Bejrútu?
Určitě, vnímali jsme podporu, jak ze strany našich lidí, tak Libanonců. Byli moc rádi. Pro ně byla rychlost rozhodující. Taky jsem považoval za velmi úspěšné, že česká vláda nabídla pomoc rychle a že se všechno dokázalo rychle zrealizovat. U podobných akcí skutečně rychlost rozhoduje. Trochu to hatila organizační nezkušenost Libanonců, kteří nás směřovali na určitá místa hledání. Tam bohužel vznikly prodlevy, ale je to pochopitelné. Oni nemohli být na něco podobného připravení.
Jak jsme připravení my?
My jsme připravení lépe. Máme pravidelná každoroční cvičení týmů, kde se organizace a rychlost nacvičuje. Systém Evropské unie a záchranných týmů je propracovaný. První družstvo, které do postižené lokality přijede nebo přiletí hned z chodu začne zajišťovat místo pro centrálu, v podstatě přijímací kancelář, kde se další týmy hlásí. Mezitím už naváží spojení na místní autority, které určují, kde se má působit.
Čili existuje evropská organizace těchto týmů, jako je náš USAR, kde se koordinuje jejich pomoc?
Ano, všechna cvičení záchranných týmů jsou koordinovaná. Vloni jsme byli na Sicílii, jinak to probíhá často v Polsku nebo v Německu. Využívají se zříceniny měst, která v nedávné době zanikla. Například v bývalých vojenských prostorech po sovětské armádě. A ta mezinárodní cvičení jsou právě zaměřená na spolupráci a koordinaci prací. Aby týmy věděly, co mají dělat a aby vše probíhalo takříkajíc automaticky.
Takže se s příslušníky dalších týmů i osobně a lidsky znáte. To je asi výhoda, ne?
Ano, skutečně, to je další výhoda. Hlavně pro velitele, kteří byli v Bejrútu stejní jako při těch cvičeních. Jsou zvyklí na určité zaběhnuté postupy a typy hlášení. Denně probíhaly schůzky vedení týmů, kde se řešilo, jak práci ještě vylepšit.
Doktor je součástí vždy
Měl jste sebou nějakou speciální lékařskou výbavu?
Nic zvláštního nového nevozíme. Vše je standardně připravené a odzkoušené z našich cvičení. Máme sestavenou lékařskou výbavu, kterou jsem si vzal. Jistě, navíc jsme nyní vezli větší zásobu obvazového materiálu a podobně, protože nám řekli, že toho je v Bejrútu nedostatek. Vše jsme pak nechali v místní nemocnici.
Jsou rozdílné sestavy USAR týmů pro různé krize? Teď šlo o velký výbuch, proto jeli psovodi se psy, hasiči a další. Nebo je složení týmů pokaždé stejné? Předpokládám, že doktor je součástí vždycky - jako servis, jako zajištění případné péče pro kolegy. Je to tak?
Je to tak. Ty týmy jsou sestaveny dlouho dopředu. Samozřejmě počet lidí je násobný. Minimálně dvoj nebo trojnásobný, než kolik má výsledný tým. Nyní se odlétalo opravdu z chodu, opravdu za šest nebo osm hodin poté, co se pomoc definitivně dohodla.
Vy jste fakt měl jen šest hodin na přípravu?
Ještě méně. Dozvěděl jsem se v 9 hodin dopoledne, že se letí, a ve dvě hodiny jsem musel být na letišti.
Říkal jste, že tým má víc lidí, než kolik skutečně letělo. Předpokládám, že na post lékaře je několik kolegů a řeší se kdo zrovna může. Teď je například doba dovolených. Kdybyste byl na dovolené, pak by zřejmě volali dalšího v pořadí, ne?
Není to další v pořadí. Existuje celá skupina lékařů, kteří jsme do toho zapojeni, protože těch cvičeních je více za rok. Navíc jsou i vodní záchranáři, kteří sídlí v Ostravě. A v Ostravě je i druhý USAR tým, stejně velký jako ten v Praze. My - jako lékaři z Úrazové nemocnice v Brně - máme domluvu nebo řekněme smlouvu, že jezdíme se všemi těmito týmy.
Jak se lékaře traumatologa stane člen USAR týmu, který zasahuje v Bejrútu?
Vychází to z tradice, protože v brněnské Úrazové nemocnici vždy fungoval traumatým. Pak díky politickým rozhodnutím byl přesunut do jiné nemocnice. Všichni lékaři, kteří byli součástí trauma týmu, zůstali v Úrazovce. V rámci našeho traumatýmu jsme byli v Nepálu v roce 2005 po zemětřesení. Tam byla naše úloha opačná. My jsme léčili a hasiči fungovali jako naše podpora. Stavěli nám tábor, starali se o jídlo, o vodu a o všechno ostatní. Z hlediska lékařského to bylo samozřejmě zajímavější. Měli jsme malou polní chirurgickou nemocnici nebo spíš ambulanci s operačním sálkem. Léčili jsme nejenom poraněné po zemětřesení. Když se rozkřiklo, že tam jsme a že jsme ochotni pomáhat, obraceli se nás i další nemocní. Fronta zájemců měla někdy až kilometr.
A byl jste ještě někde od té doby?
Já nikoliv. Druhý traumatým ale působil opět v Nepálu před třemi lety, zase s podporou hasičů.
Absolvoval jste nějaký specializovaný kurz?
Ne. Jenom ta už zmíněná cvičení.
V Bejrútu jste pracovali nedaleko epicentra výbuchu, kde se asi nedalo předpokládat, že někoho ještě najdete. Ale v tomhle případě je nejspíš i negativní nález vlastně pozitivní. Pak může najet těžká technika a začít odklízení trosek.
Přesně tak. Míst, kde se dali očekávat nalezení živí, nebylo mnoho. Všechny modernější bytové domy jsou už stavěny s ohledem na možná zemětřesení, takže nespadly. V den našeho příjezdu ráno ještě našli živou holčičku a od té doby nikoho živého nenašli. Náš tým nebyl nasazen v bytové oblasti, ale na veliké ploše přístaviště, kde byly desítky mrtvých. Francouzi ještě tři dny po našem odletu někoho mrtvého vyhrabali, Rusové opakovaně. Pracují v oblasti kolem sila, kde je obrovské množství sutin.
Je to otázka tréningu
Je pravda, že Bejrút dostal takový zásah, že velká část města je zničená?
Není to velká část města, ale je to velká oblast. Řeknu to takhle - o obydlí přišlo 250 tisíc lidí, Bejrút samotný má 2,5 milionu obyvatel a společně s dalšími městy, která jsou propojená v aglomeraci, jich je ještě daleko více. Z té hlavní části byla zasažena tak desetina, což není málo.
Jak je psychicky náročná práce týmu?
Je to zase otázka tréningu. V týmu jsou hasiči, kteří se s podobnými situacemi, samozřejmě v mnohem menším rozsahu, setkávají relativně často. Oni dělali podobnou práci, kterou dělají doma. A práce lékaře sloužícího na traumatologii, který ošetřuje poraněné z havárií, je co se náročnosti týče, podobná.
Obohacuje vás jako traumatologa práce v USAR týmu?
Určitě, člověk má poznávat nové věci a má se snažit dostávat do situací, ve kterých ještě nebyl. Navíc se při tom člověk dostane do míst, kde běžně nebývá. A obráceně prodávám své nabyté vědomosti a zkušenosti pro dobrou věc. Mohu mluvit o oboustranném obohacení.
Slyšel jsem názor v souvislosti s vojenskými misemi, že skutečné bojové nasazení nelze nahradit cvičeními a že teprve reálný boj dělá z vojáků opravdové bojovníky. Platí to i u USAR týmu?
Myslím si, že u nás to tak není. Naše cvičení už jsou hodně sofistikovaná. Připravují je profesionální týmy, které jsou za to placené. Snaží se nahrát všechny možné situace, které by mohly nastat. Včetně třeba přepadení teroristy s následným zajetím. Při minulém cvičení mi málem vykloubili rameno, jak mě svazovali. Člověk samozřejmě ví, že je to jen hrané, ale všechno je hodně realistické. V podstatě musím říct, že zásah v Bejrútu pro nás byl jednodušší než běžně bývají naše cvičení.
Funkce lékaře u USAR týmu jistě znamená případnou léčbu kolegů, kteří by se zranili. Co dalšího?
Ještě léčím psy…
Přesně to je otázka, kterou mi několik lidí doporučilo. Takže ty poraněné tlapky jste obvazoval vy?
Ne úplně. Psovodi běžné malé věci ošetřují sami. Ale když se jednomu psovi tlapka zanítila, tak jsem mu pomáhal a nasazoval antibiotika. Něco už vím sám. Když se ustanovilo, že se lékař bude starat i o psy, měli jsme školení, abychom základy péče o čtyřnohé pacienty zvládli. A není problém konzultovat na dálku s veterinářem, který onoho psa doma ošetřuje.
Takže platí, že psi jsou naprosto rovnocennou součástí týmu?
Naprosto! A Libanonci si je strašně oblíbili. Oni se psů jinak strašně bojí a proto se první dny od nich drželi daleko. Za tři dny už je ale znali jménem a prosili, aby je mohli vyvenčit, pohladit nebo nakrmit.
Posílal jste nám skvělé fotky, zrovna ta s jedním z pejsků v haldě sutin, je hodně emotivní. Realita ale asi byla ještě horší, než zachytí obrázek...
Máte pravdu, že všechno zachytit nelze. Na to, že šlo o výbuch, je rozsah obrovský. Spoustu lidí to v přístavu a jeho okolí zabilo na místě. Tam lehlo úplně všechno, všechny ty ocelové stavby a haly.
Jen silo, které kdysi postavili Čechoslováci, zůstalo stát.
Ano a dokonce zachránilo část města. Domy, které stojí za ním ve směru od výbuchu, nebyly tak postižené jako jiné. Město tvoří nad přístavem takový amfiteátr, třetinu obvodu. Nejvíce postižené byly domy v první řadě nad přístavem. Ty tlaková vlna úplně profoukla. Rozbila okna, vyrazila dveře, prostě prošla skrz a vzala vnitřek sebou. Bohužel včetně lidí.
Jak vypadá libanonské zdravotnictví? Vím, že výbuch zničil několik bejrútských nemocnic.
Libanon není zaostalý stát. Je na dost vysoké úrovni, i když mají několik posledních let krizi. Ostatní nemocnice ten první nápor raněných zvládly. Potkali jsme tam mnoho dobrovolníků a dokonce i českých. Byli tam už před výbuchem, zůstali a pomáhali. Libanonci byli za každou pomoc vděční. Ta první noc byla prý hrozná. Ale po pár hodinách se situace zlepšila a nemocnice začaly fungovat v podstatě normálně.
A co politická situace? Kvůli obavám o bezpečnost jste museli přerušit práci.
O tom nás informovali z naší ambasády. Mimochodem naše velvyslanectví a hlavně zástupkyně velvyslankyně, chargé d’affaires Dagmar Minaříková nám hodně moc pomohla. Starala se o všechno. Jakmile jsme měli jakýkoli problém, tak ho řešila.
Nemocnice už byly hodně naplaněné
Sledoval jsem v televizi, že hodně lidí v Bejrútu nosí roušky. Jak to vypadá v Libanonu s koronavirem?
Situace se tam zhoršovala už před výbuchem. Nemocnice byly už hodně naplněné s nemocnými s covid-19. Několik nemocnic bylo zničeno a ostatní musely najednou narychlo brát raněné po výbuchu. Samozřejmě, že v té chvíli se hygienická doporučení nedala tak přesně dodržovat. Uvidíme, co bude dál. Na druhé straně jsou Libanonci odpovědní. V obchodech a ve společných prostorách, v hotelu - všude se chodí s rouškou. U nás to tahle zdaleka nefunguje. Lidi si z toho spíše dělají legraci nebo to chápou jako útok na svoji svobodu.
Bydleli jste tedy v hotelu?
Paní Minaříková nám zajistila hotel, kde hned vedle byla malá kasárna. My jsme bydleli v hotelu a psovodi se psy v kasárnách. Psi totiž v Libanonu do hotelu nesmí.
Předpokládám, že jste v hotelu kvůli svému nasazení moc času netrávili. Ale kvůli demonstracím jste měli i nechtěný výpadek...
Ze začátku jsme samozřejmě přes den moc volného času neměli, spíše večer. Pak jsme na jeden den museli zastavit práci kvůli velkým protivládním demonstracím. Ale další část pobytu se spojili statici všech týmů a začali kontrolovat budovy. Vždycky v doprovodu malého podpůrného týmu asi pěti lidí a za asistence libanonského stavebního technika.
Existuje mezinárodní plán obnovy po katastrofách a statici využívali standardizovaný formulář. Procházeli jednotlivé budovy a do formuláře je hodnotili. Kam se dá, nebo nedá nastěhovat. Co se dá, nebo nedá obnovit. Šlo jen o doporučení pro Libanonce, protože neměli žádnou exekutivní pravomoc. Každý statik takhle prošel až stovku domů. Jde o pomoc, která byla pro Libanon stejně hodnotná jako vyhledávání.
Po příletu jste museli na pár dní do preventivní koronavirové karantény. Mluvíme spolu den po návratu domů o víkendu. Jak se vám jde v pondělí do práce? Nedělá vám problém přechod z jednoho světa do druhého? Od člena záchranného týmu v rozbitém Bejrútu do života traumatologa v Úrazové nemocnici?
(Smích) V pondělí musím normálně do práce a mám hned službu. To není nic neobvyklého. Určitě nemám problém. Jak jsem řekl, naše cvičení bývají ještě náročnější. Někdy jsme pracovali 36 hodin nebo až dva dny v jednom tahu bez přestávky. Navíc jiní členové týmu se mohou střídat ve směnách, ale lékař je jen jeden.
Z vašeho vyprávění mám pocit, že vás práce v USAR týmu hodně baví.
Ano, ta práce mě opravdu hodně zajímá a baví. Rád pomáhám a rád poznávám nové věci.
Pane doktore, moc děkuji za rozhovor a díky za vaši práci a skvělou reprezentaci českých lékařů.
My ale za rozhovor děkujeme také MUDr. Michalovi Sojkovi, který jej připravil, publikoval na serveru www.nasezdravotnictvi.cz a Géčku ho nyní exkluzivně poskytl. A pokud budete chtít přečíst si rozhovor v klasickém, tištěném časopise, máte možnost v záříjovém čísle časopisu ČLK Tempus Medicorum.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
