„Nech mýho psa na pokoji a rozdej si to se mnou, ty hajzle,“ zařval Tom, když se s nožem v ruce vrhal na medvěda. Vypadalo to jako sebevražedný útok, ale po několika minutách bylo po všem. Tom naložil krvácejícího psa do kánoe, a přestože byl sám zraněn a trpěl bolestmi, pádloval mnoho hodin divočinou, aby ho dovezl k veterináři. Tom se svým oblíbeným staffordšírem Samem (Foto: archiv Toma Tilleyho)   Tahle hororová scéna se stala v červenci před osmi lety během jednoho celkem ‚normální‘ výletu. Tom Tilley vyráží na kánoi do divočiny v kanadském Ontariu pravidelně každý rok na zhruba dvouměsíční plavbu kombinovanou s pěšími výlety. A vždycky sám, jen se svým psem. Tenkrát to byl Sam, americký staffordšírský teriér, což je plemeno známé svou odvahou a věrností. Jednoho dne dopluli k Lake Abbey, kde Tom vytáhl kánoi na břeh. Vydali se pěšinou, kterou vyšlapala divoká zvěř, směrem k nejbližší vesnici, aby tu doplnili nejnutnější zásoby. Jezero Abbey Lake (Foto: ontariowilderness.com)   „Sam šel jako obvykle přede mnou, ale najednou se zastavil a začal vrčet. Tohle jen tak nedělá, a navíc když už zavrčí, rozbrní se vám z toho páteř. Něco bylo v nepořádku. Tak jsem zastavil, otočil jsem se...“ Ani ne deset metrů od pěšiny se zahýbalo roští a vzápětí z něj vylezl medvěd. Tom se okamžitě postavil na špičky a zvedl ruce, aby vypadal co největší, a začal křičet z plných plic. To je učebnicová poučka na zahnání medvěda. Jenže medvěd zřejmě neznal žádné učebnice. Vztekle cenil své ohavně zažloutlé zuby, dlouhé a silné jako prsty dřevorubce, a pořád se kolébavě blížil. „Vůbec se nelekl a díval se na mě, jako se hladový člověk dívá na krvavý steak,“ vzpomíná Tom. Pak medvěd zaběhl zpátky do křoví, ale vzápětí se objevil na druhé straně pěšiny. Očividně chtěl Tomovi odříznout ústupovou cestu. „Hmátnul jsem rukou k boku a vytáhl svůj lovecký nůž. Patnácticentimetrovou čepel, kterou nosím vlastně jen tak z frajeřiny. Doufal jsem, že ji nikdy nebudu muset použít. Ale teď jsem byl setsakra rád, že ten nůž mám. Věděl jsem, že mi jde o život.“ Tom pevně uchopil nůž a připravoval se na to, že na něj medvěd zaútočí, ale staffordšír Sam byl rychlejší. Vrhl se dopředu v přikrčené pozici, jako by chtěl na medvěda skočit. „Udělal to naprosto tiše a soustředěně, vůbec přitom nevrčel ani neštěkal. Prostě vyběhl vpřed, jenže pak se na chvíli zastavil, otočil hlavu a podíval se na mě... a v tu chvíli po něm medvěd skočil, rychleji než si dokážete představit. Bylo to jako útok leoparda, bleskový a smrtící.“ Medvěd baribal (Ursus americanus), který napadl Tomova psa, je na rozdíl třeba od grizzlyho daleko plašší a bojácnější. Při setkání s člověkem sice hrozivě mručí, cení zuby a divoce mává předními tlapami, ale na lidi skutečně zaútočí jen velmi vzácně. Za posledních sto let bylo zaznamenáno jen 28 smrtelných setkání tohoto druhu medvěda s člověkem. Paradoxně se ale jedno z nich uskutečnilo jen pár měsíců předtím, než ho na vlastní kůži zažili Tom Tilley a jeho pes, a dokonce jen pár kilometrů od stejného místa. Třicetiletá doktorka Jacqueline Perry však toto setkání nepřežila. (Foto: common.wikimedia.org)   Medvěd stál na všech čtyřech a své zuby měl zabořené v Samově hřbetu. Pes řval bolestí. „Medvěd zuřivě mručel, držel Sama v zubech a škubal jím ze strany na stranu. Hlavou mi blesklo, že mu takhle každou chvíli zpřeláme vaz. Současně s tím jsem si vzpomněl na další učebnicovou poučku – totiž že v podobných situacích je nejjistější způsob záchrany vlastního života obětovat psa a dát se rychle na útěk. Medvěd se klidně spokojí s menší kořistí a nemá cenu, abyste zemřeli oba, pes i vy. Stručně a jasně – zachraňte hlavně sebe!“ V tu chvíli jsem si ale řekl: ‚Seru na všechny poučky! Ten medvěd dostal mýho Sama.‘ Taky mi došlo, že nás musel už dlouho sledovat a že možná mýho psa považuje jenom za nějaký předkrm. Při téhle myšlence jsem úplně zbělel vzteky. Sam je vždycky pořád se mnou. Dostal jsem ho jako osmitýdenní štěně a od té doby to byl můj nejlepší kamarád. A já jeho asi taky, proto se vrhnul na toho medvěda, aby mě chránil. Nemohl jsem ho tedy za žádnou cenu nechat šelmě napospas.“ Tom se vrhl proti medvědovi, rychle ho obešel a obkročmo mu přistál na zádech. Levou rukou ho co nejpevněji chytil pod krkem, zatímco pravou mu svým loveckým nožem zasazoval jednu ránu za druhou. „Bylo to jako ve snu. Bodal jsem a bodal, pořád dál a dál. Nůž se do něj bořil kupodivu lehce, jako do másla. Cítil jsem strašlivý puch z jeho srsti, ale také obrovskou sílu svalů, které pod ní pulzovaly. Věděl jsem, že proti němu nemám naprosto žádnou šanci, že mě může každou chvíli setřást a ve vteřině zabít. Ale moje ruce jako by žily svým vlastním životem – levá táhla medvěda co nejdál od zkrvaveného kňučícího Sama, pravá rytmicky bodala do mohutného krku.“ Po bůhvíkolikátém zásahu Tom konečně ‚trefil do černého‘ – jeho nůž přetnul medvědovi krkavici, tedy ustřední tepnu přivádějící krev do hlavy. Nedal - pokoj, dostal - nožem (Foto: ontariowilderness.com)   „Najednou začaly jeho svaly rapidně ochabovat, takže jsem ho dokázal odtáhnout od Sama, z kterého stříkaly proudy krve. Teprve teď jsem si všiml, že sám mám ruku naněkolikrát hluboko prokousnutou, ale bolest jsem necítil. Medvěd začal chroptět a potácet se. Svalil se na záda, já zůstal pod ním. Začali jsme válet sudy – jakmile jsem se ocitl nahoře, dokázal jsem se vyprostit. Okamžitě jsem mu nožem prořízl hrdlo, zleva doprava. A pro jistotu radši hned dvakrát. Pak jsem se vrhl k Samovi. Ohmatal jsem ho a ke své úlevě zjistil, že nemá nic zlomeného. Ale potrhaný byl hodně zle. Naštěstí je celkem vypasený a ta vrstva tuku ho podle mě zachránila. Odnesl jsem ho do kánoe u jezera, zabalil do bundy a začal pádlovat směrem k městu, které však bylo vzdálené dva dny cesty. Náhodou jsem už po čtyřech hodinách narazil na dva lovce, kteří měli satelitní telefon. Díky tomu jsme mohli přivolat plovákový letoun. Když jsme dorazili do nejbližšího města Hawks Air, vzali si nás do parády místní doktoři. Já chtěl jít nejdřív se Samem na veterinu, ale oni mě násilím přinutili, že na ošetření musím první já. Jakmile mi zašili tržné rány na ruce, podepsal jsem reverz a jel za Samem na veterinární kliniku.“ Staffordšírský teriér Sam měl celkem 62 stehů (archiv Toma Tilleyho)   Byl už po operaci, ale musel tam v klidu strávit ještě několik dní. Mezitím správci národního parku zajistili medvědí mrtvolu a provedli testy na vzteklinu. S negativním výsledkem, naštěstí. Tři týdny poté byl Tom se Samem zpátky v divočině, přímo na místě, kde přerušili svůj výlet. Předtím ovšem dostal Sam k první pořádné večeři půlkilový krvavý steak. „Aby si udržel tu vzácnou ochrannou vrstvu tuku,“ komentuje to Tom.   Kdyby se Tom šel se Samem projít jinam, třeba někam na sopku, kde medvědi nežijí, tak by se mu to nestalo, ale mohlo se mu stát něco jiného, možná ještě horšího - jaké to je, když spadnete do aktivní sopky?