Ročně se po světě ztratí statisíce dětí, ale občas se najde případ, který lidstvu takříkajíc sedne. Už šestnáct let jsou světová média posedlá případem zmizelé tříleté holčičky Madeleine McCann.
Jako pára nad hrncem
V Německu každý rok zmizí nějakých sto tisíc dětí. Sto dvacet tisíc ve Velké Británii. A necelý půlmilion děcek ve Spojených státech. V Austrálii je to jenom dvacet tisíc ročně. To jsou čísla, která máme z Mezinárodní centrály pro zmizelé a zneužívané děti. Ta čísla se nedají přesně a exaktně porovnávat, protože různé policejní systémy mají různé způsoby evidence zmizelých osob a dětí pak obzvlášť.
Většinou se do statistik dostanou i děti, které se ztratí na odpoledne a objeví se večer překvapené, že po nich pátrá policie. Velkou část statistik dělají i únosy rodičů, to se děje hlavně v ošklivě rozvedených rodinách. Ale zbytečně velkou část statistik tvoří i ty ošklivé případy. Dětí, které nejsou u druhého rodiče, ani se nezapomněly s kamarády. Dětí, které někdo doopravdy unesl.
Někteří psychologové tvrdí, že zmizelé dítě dokáže rodinu zmrzačit víc než smrt dítěte. Protože se nad vámi pořád vznáší ten odporný a těžký stín nejistoty. Celé desítky let po incidentu sebou rodiče při každém zvonění trhnou, jestli to náhodou není…
Jenomže není. Jen v mizivém procentě případů se zmizelá osoba najde po letech živá. U dětí je to o to komplikovanější, že je po pár letech už nikdo nemá šanci poznat. Před pár lety se tak jedné rodině po letech „vrátil“ jejich syn, který zmizel, když mu bylo šest let. A trvalo řadu měsíců, než rodina zjistila, že to není jejich zmizelý syn, ale patologický lhář, jenž byl nedávno propuštěn z psychiatrie.
Zkrátka, každoročně se slehne zem po zbytečně vysokém množství dětí. Kauza proběhne místním tiskem a po pár měsících se na všechno zapomene. S několika slavnými výjimkami.
Praia da Luz
Na jihu Portugalska leží resort Praia da Luz. Celoročně tudy proudí davy turistů, hlavně pak o klasické dovolenkové sezóně, květen až září. Obzvlášť populární je tohle místo mezi britskými turisty. Ke květnu 2007 strávilo svou dovolenou ve Španělsku nebo Portugalsku deset milionů Britů.
Pět z nich tvořila rodina McCannových. Doktorská rodina. Rodiče Kate a Gerry, malinká dvojčátka a tříletá dcerka. Madeleine. 3. května šli Kate s Gerrym na večeři s přáteli a nechali své děti spát v hotelovém pokoji. Pravidelně je chodili kontrolovat, naposled v devět hodin večer… ale když ve tři čtvrtě na deset dorazili na hotel, našli jenom otevřené okno, dveře a dvojčata. Malá Maddie byla pryč.
Okamžitě byla upozorněna policie a rozjelo se pátrání. Polícia Judiciária začala propátrávat komplex, okolní domy, byli zapojeni pátrací psi a během dalšího dne bylo hledání roztaženo na přilehlá města a okolí. Zvýšily se kontroly na hranicích, do akce byla zatažena celní správa a všechna světová média najednou zešílela. Každý, komu padly do ruky noviny nebo zapnul zprávy, se díval po malé blonďaté holčičce.
Nic.
Dny se měnily v týdny a mediální pozornost začínala být spíš na obtíž než k užitku. Množila se pozorování malé Maddie z celého světa. V polovině května prý byla spatřena v Marakeši. V červnu na Maltě. Ale různých „zaručených“ tipů od veřejnosti měla policie od veřejnosti stovky a tisíce.
Normálně by celé šílenství trvalo měsíc nebo dva, ale zmizení malé Madeleine se média odmítala pustit.
Nesem vám noviny
Španělský korespondent britského Guardianu Giles Tremlett přisuzuje šílenství kolem zmizení Madeleine McCann britskému tisku. A především potom bulváru. Tahle kauza měla totiž naprosto všechno, co si může typický čtenář deníku The Sun přát.
Zaprvé, Madeleine byla naprosto „ideální“ oběť. Tříletá bílá a blonďatá holčička s charakteristickou skvrnou na duhovce. Jako z thrilleru od Nesba. Její rodiče? Bílá střední třída. Kde se tragédie odehrála? V zahraničí. Takže celá Británie mohla mrmlat na to, jaký je v ostatních zemích bordel, zatímco u nich je to tak skvělé. A všechny tyhle negativní stereotypy britské deníky živily dávno poté, co by každá jiná kauza byla pryč.
Tremlett vzpomíná, že tehdy bylo v redakcích pravidlo přinést každé dva dny negativní materiál, který by se dostal na první stranu. Britský tisk tedy střílel po rodině McCannových, která nakonec vysoudila na deníku Express půl milionu liber, po portugalské policii, po Portugalcích obecně… Často si leniví Angličané četli tyhle články na pláži přímo v Praia da Luz, protože jako každý správný resort nabízel i tenhle světový tisk.
Portugalská média zase intenzivně nenáviděla ostrovní média, ale i britské turisty, kteří sice přinášeli do země ohromné množství peněz, ale byli nechvalně proslulí tím, že způsobují problémy. Zmizelá blonďatá holčička stála u zrodu kauzy, ale mediální bouře se točila kolem všech možných předsudků a honbě za čtenáři.
Podezřelý číslo jedna
Díky tomu se ale případ zaryl do podvědomí veřejnosti. Dokonce tak, že když se před lety objevila v Římě tajemná anglicky mluvící náctiletá tulačka, která tvrdila, že si nepamatuje, kdo je, všichni ihned skočili po tom nejvíc cool vysvětlení – Madeleine McCann! Vůbec nevadilo, že tahle nebohá dívka neměla charakteristickou skvrnu na duhovce a ani jinak to nedávalo nejmenší smysl.
Teď to ovšem vypadá, že bychom se po šestnácti letech konečně mohli dočkat odpovědí. Postupem času, rok po roce se totiž jeden z podezřelých čím dál tím víc vyčleňoval od těch ostatních. V očích veřejnosti nebyl nikdy o moc zajímavější než jiní podezřelí, protože mu média nevěnovala tolik pozornosti. Minimálně ne ze začátku.
Náš hlavní podezřelý se jmenuje Christian Brückner. Je to Němec. A německá policie před pár lety oznámila, že Brücknera považuje za hlavního podezřelého. Dokonce prý má usvědčující důkazy. Nejde prý o tělo děvčátka, ale ani tak Polizei nepředpokládá, že by dívka byla naživu. Důkazem by snad měly být znepokojivé audiovizuální materiály, které byly nalezeny na flash disku schovaném uvnitř psího hrobu v opuštěné továrně, kde Brückner nějaký čas žil.
Hororovější už to asi být nemůže, že.
Každého rozumného člověka musí v tuto chvíli napadnout: „Moment, co když to není on? Nezničili jsme život nevinnému člověku?!“ Nebojte. I kdyby malou dívenku Brückner nezabil, nevinný určitě není. V minulosti byl už několikrát trestán za sexuální obtěžování mladistvých, v tuto chvíli je zatím nepravomocně odsouzen za znásilnění dvaasedmdesátileté ženy. Je to sadistický deviant.
Sadistický deviant, který byl v inkriminovanou dobu nedaleko Praia da Luz. Žil tam na farmě, prokazatelně se s malou dívkou minimálně jednou setkal. Měl příležitost, prostředky i motivaci. Z Portugalska se vypařil tiše jen pár hodin po zmizení malé Madeleine. Žena, která pracovala v jeho společnosti, řekla německým novinám, že byl vždycky nervózní, když „případ malé Made vyplaval na povrch“. Dodala taky, že se Brückner jednou zmínil, že lidského těla se dá zbavit jednoduše. „Prasata sežerou všechno,“ říkal prý tenkrát. Pamatujte, žil tam na farmě.
Lidé, kteří žijí v místech, kde nějakou dobu Brückner pobýval, ochotně nabízejí policii, ať důkladně prohledá jejich dům... zatímco sám podezřelý čeká v base na výsledky. Jeho právník tvrdí, že důkazy byly nastrčené, ještě před třemi lety se vydávalo nové prohlášení...
Po šestnácti letech se případ pořád vyvíjí.
Roky nejistoty
Policie ještě bude pátrat, ale vypadá to, že by po šestnácti letech mohlo dojít k rozuzlení případu. Nečeká nás hořkosladký happy end s návratem domů, jenom potvrzení toho, co jsme tušili.
A pro rodiče konec roků nejistoty vystřídá temná jistota. Možná.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
