„Kdyby někdy existovaly Spojené státy evropské, prezidentem by byl Masaryk,“ napsal jeden londýnský list v září 1937 do Masarykova nekrologu. Podívejte se na fotku nad článkem, na tu hlavní. Na ten knír, bradku, pronikavé oči, kulaté brýle… a řekněte mi, že Masaryk nevypadá jako záporák z westernu. Někdo, kdo je vždycky tři kroky před vámi, a když bude potřeba, tak vám pošle kulku do hlavy a bude při tom vypadat cool. Pokud si tohle myslíte, tak nejste v historii sami. Na konci století páry byla z Masaryka nervózní přinejmenším většina Evropy a velká část Ruska. Tak si pojďme o tomhle záporákovi, ze kterého se stal Tatíček něco povědět.
Origin story
Tomáš Masaryk se narodil v březnu 1850, jeho matka byla kuchařka a otec kočí. Ze spisů Karla Čapka, který se s Masarykem poměrně často vídal za první republiky, víme, že Masaryk pociťoval určitou nechuť k tomu, jak se jeho otec choval podřízeně vůči vrchnosti. Jeho nechuť k aristokracii se promítala celým jeho životem, například do politiky nově vzniklého státu. Už jako poslanec Říšského sněmu však vešel ve známost tím, že když mu císař odmítl podat ruku, protože „to jste vy, co působíte všechny ty problémy“, císařpán necísařpán, Masaryk se obrátil na patách a během slavnostní ceremonie odešel z místnosti.
Svou maminku měl nicméně velice rád a byla to taky ona, která si v rodině prosadila, že dají nadaného chlapce studovat. Nejdřív studoval ve Strážnici a potom v Brně, kde se jako brilantní žák dostal do role doučovatele svého spolužáka. Spolužáka z velice vlivné a bohaté rodiny, která si kluka nesmírně oblíbila, takže mu zafinancovali studium ve Vídni. Tam Masaryk jako mladík vstoupil do veřejného vědeckého i politického života. Vzal ho útokem, stýkal se s vybranou společností a největšími filosofickými i politickými mozky Evropy.
Na studijním pobytu v Lipsku se seznámil s mladou Američankou, jmenovala se Charlotte Garrigue, ale Masaryk jí říkal Charlie. Milovali se od první chvíle, ale když se Charlie měla vracet do Ameriky a Masaryk ji požádal o ruku, velice váhala. Stejně jako její rodina i Charlie trpěla těžkými depresemi a nechtěla svého dravého a milovaného Tomáše „táhnout ke dnu“. Masaryk byl ale přesvědčen, že není nic, co by oni dva spolu nezvládli, takže brzy byla svatba a jako zapálený feminista své doby si přidal do jména její příjmení.
A měl pravdu. Tomáš a Charlie byli nezastavitelné duo.
Dokud nás Německo nerozdělí
Ve třiadvaceti se Masaryk stal profesorem filozofie a ve vzduchu visela možnost přestěhovat se do Ameriky. V zemi neomezených možností totiž čekala na mladého a extrémně inteligentního muže s hromadou kontaktů zářná budoucnost. Manželé se ale dohodli, že Masarykovo poslání leží tady. V Rakousku-Uhersku.
Ve čtyřiceti se stal poslancem Říšského sněmu a doopravdy se stal veřejnou osobou, zvlášť v českém prostoru. „Slušnými lidmi“, jak bychom dneska řekli, byl vždycky považován za zrádce národa, protože nejenom, že byl jeden z mála, který se odvážil tvrdit, že královédvorské a zelenohorské jsou podvrh, ale během hilsneriády se taky postavil na stranu židovského chlapce, jenž byl obviněn z brutální vraždy české dívky.
Dnes můžeme nahlédnout do výhružných dopisů, které mu chodily. Mimochodem, když se podíváte na ty rádoby chytré básničky a přesmyčky… vlastně se ničím neliší od komentářové sekce některých serverů. Masaryk byl přesvědčen, že tohle je konečná, že si sbalí kufry a i s milovanou Charlie vypadne do Ameriky. Ale právě ona ho přesvědčila, že právě teď je tady potřeba nejvíce. Takže zůstal a my vlastně vděčíme depresivní Američance za to, že nějaké Československo vůbec existovalo.
Postupem času Masaryk čím dál tím víc cítil, že „zájmy Čechů se rozcházejí s těmi rakouskými“. A pak vypukla první světová válka, do které se Němci s monarchií tak nějak uvrtali navzájem. Takže dal Masaryk sbohem své rodině a vyrazil do světa. Moc dobře věděl, že o osudu Českých zemí se nebude rozhodovat tady, ale za hranicemi.
Válka za frontou
Jak hezky říká Miroslav Donutil v Českém století: „Masaryk vždycky někam přijede, vede přednášky, chodí na obědy, všechny okouzluje, udělá si armádu malých Masaryků, kteří dělají práci za něj a pak jde dál.“ A do určité míry je to pravda, ale ani trochu to nevystihuje ty špionážně-diplomatické hry, které musel Masaryk hrát po celou válku. Tajné vzkazy v psacích potřebách, dokumenty zašité do hřbetu knih, přesvědčování, vzdělávání, vyjednávání…
Zatímco Beneš v Praze hýbal nebesy jenom proto, aby mohla mise pokračovat, Masaryk lítal po celém světě od čerta k ďáblu a vyjednával nově vzniklý stát. Aby se zavděčil mocnostem Trojdohody, jeho lidé začali vytvářet z československých zajatců a dezertérů vojenské oddíly, které se brzy staly mocným hráčem zvláště na východní frontě. Dnes je známe jako Československé legie.
Nikdo jiný a nikdo menší by pravděpodobně nedokázal během čtyř let přesvědčit většinu světových vůdců, že Československo tady vždycky bylo a bude, jenom je mu potřeba dát hranice a do toho vytvořit ukázkovou armádu, která jim pomůže vyhrát válku. Těchto pár let je tak napakováno událostmi, že by se o nich daly napsat, a taky napsaly, svazy knih.
O tom, jak Rakousko vydíralo Masaryka skrz jeho rodinu, o tom jak legie v Rusku zabraly nejenom celou magistrálu, ale i veškeré ruské zásoby zlata (taková zajímavost, Rusové dodnes fňukají, že dvacet procent jejich zlata se někam záhadně ztratilo)...
Když 21. prosince 1918 vystoupil Masaryk z vlaku na nádraží v Praze, nově vzniklém hlavním městě, přivítal ho mimo jiné bouřlivý potlesk, sbor zpívající Ach synku, synku a král českých dějin Alois Jirásek.
Potřebujeme padesát let
Masaryk velice slavně řekl, že Československo potřebuje padesát let nerušeného vývoje a pak se nebude mít čeho obávat. Jako prezident sám aktivně zasahoval do politiky, vytvořil bambiliony zdravých tradicí, které dnes považujeme za normální, jako cesty po městech, rozhlasové relace a podobně. I věci, které jsou mu dnes vyčítány - jako třeba kauza „Masaryk nechal střílet do dělníků“, i v těch měl prsty. Ale na opačné straně barikády. V podstatě na hodinu propustil lidi, kteří byli za celý tento průšvih zodpovědní.
Posunul Československo k demokracii takovým způsobem, kterému se později možná přiblížil jenom Václav Havel. Možná. Jenomže Masaryk měl přes svůj zdravý vztah k víře a demokracii i svou bojovnou stránku. Jednou řekl, že nesnáší násilí tak moc, že kdyby ho někdo napadl, tak ho snad vzteky umlátí cihlou.
Velice silně cítil, že se Evropa a celý svět mění. Proto v roce 1933, když se Hitler vydral v Německu k moci, osmadvacátého října jel na výročí založení státu Masaryk v čele vojenské přehlídky. Na koni. Jako třiaosmdesátiletý stařec. Protože bylo potřeba ukázat sílu. Rok nato byl počtvrté zvolen prezidentem, ale hned následující rok musel ze zdravotních důvodů rezignovat na funkci.
Na pohřeb se přišlo s Tatíčkem rozloučit šedesát tisíc lidí. Psalo se září 1937, do Mnichovské dohody zbýval přesně rok a… po více než osmdesáti letech můžeme říct, že společně s Tomášem Garriguem Masarykem zahynulo i svobodné Československo.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
