Lidstvo slaví kdeco, Česko v tomto případě není rozhodně výjimkou. Některé svátky nám smysl dávají, u některých si říkáme, jestli nejsou v rozporu se zdravým rozumem. Svůj den tak mají během roku například váleční veteráni, diabetici, děti, ženy, matky, otcové, polibek, prostitutky… Takže je logické, že svůj den má i naše republika. Rok co rok si počínaje druhým tisíciletím připomínáme každý rok 28. září Den české státnosti, který připadá na svátek patrona české země svatého Václava.
Zbožný a vzdělaný Václav
Přemyslovský kníže Václav představuje jeden z tradičních symbolů našeho státu. Proto vlastně není žádný div, že se Den české státnosti stanovil na den, který je s tímto Přemyslovcem spojen. Právě 28. září v roce 935 (pravděpodobně – stoprocentně se to historikům nepovedlo doložit) byl kníže Václav zavražděn, a to na popud a také za přímé účasti svého bratra Boleslava. Václav vládl českému knížectví nedlouho, ale právě mučednická smrt, o kterou se zasloužil jeho bratr, z něj učinila nesmrtelného a posléze svatého. Vzhledem k tomu, že o skutečném životě knížete se toho opravdu validního tolik neví, tak zde byl a je velký prostor pro legendy. Historikové tak poukazují na celou řadu nejasností a růzností, které jsou s Václavem spojené.
Co je ale pravda, je to, že byl nejstarším synem knížete Vratislava a Drahomíry a narodil se na počátku 10. století, údajně v roce 907, stejně jako to, že se jednalo o hluboce věřícího člověka, plně oddaného křesťanské víře. Velmi blízko měl ke své babičce Ludmile, která do něj křesťanské hodnoty vštěpovala a naučila ho také číst a psát, což tehdy nebylo nic samozřejmého. Václavův děd byl Bořivoj, první přemyslovský kníže, jehož existence byla skutečně doložena.
Po smrti svého otce v roce 921 se Václav stal hlavou knížectví. Byl ale velice mladý, a tak za něj dočasně vládla babička Ludmila a matka Drahomíra. Za vlády knížete Václava se dařilo církvi, kterou panovník hojně podporoval. Zakládal kostely, podporoval kněží. Prostě morální, zásadový, ale také rozhodný, nekompromisní a rázný – tak jej popisují dobová svědectví.
Václavovi byla často vyčítána jeho vazba na saského vévodu východofranckého krále Jindřicha Ptáčníka. Poté, co bavorská a saská vojska pod jeho velením vtrhla do Čech, tak Václav sklonil hlavu a podepsal mírovou smlouvu, z níž vyplývala povinnost platit roční poplatky za neútočení. Ale každá mince má dvě strany a díky tomuto spojenectví máme dnes chrám sv. Víta. Jak to? Právě toto spojenectví s Jindřichem Ptáčníkem Václavovi umožnilo, že mohl převézt ostatky sv. Víta na Pražský hrad, kde kníže nechal postavit rotundu, která se v průběhu staletí rozrostla v chrám sv. Víta.
Hanebná bratrovražda
Legendou a světcem se Václav stal díky své smrti. Byl zavražděn ve Staré Boleslavi 28. září roku 935 (prý; dříve se udávalo, že to bylo v roce 929, ale pozdější objevy dávají za pravdu převážně verzi s rokem 935). Václav měl pobývat tou dobou v sídle svého bratra Boleslava, kde se den předtím účastnil hostiny a následně tam i přenocoval. Druhý den ráno, právě 28. září, se zbožný panovník vypravil na ranní bohoslužbu.
Právě u vstupu do kostela ho Boleslav se svojí družinou napadl a měl to být právě Boleslav, kdo měl svého bratra napadnout jako první. Některé zápisy z té doby tvrdí, že Václav první útok odrazil, ale nakonec podlehl přesile, byl zabit některým ze členů Boleslavovy družiny. O důvodu této bratrovraždy se také vedou diskuze. Dle některých byly důvody mocenské spory mezi sourozenci, kdy Boleslav nesouhlasil s Václavovým přístupem k Jindřichu Ptáčníkovi, jiní tvrdí, že problémem byla panovníkova přílišná snaha o christianizaci země.
Ať už to bylo, jak to bylo, z knížete Václava se stal mučedník. Jeho ostatky byly po třech letech přemístěny do rotundy sv. Víta, což tehdy de facto představovalo kanonizaci. A kult panovníka, který bdí nad českými zeměmi, byl na světě a v průběhu všech historických epoch byl nadále prohlubován. Svoji velkou roli v něm sehrál i takový velikán naší historie, jako byl Karel IV., a to díky svému dílu Nová historie o sv. Václavu, mučedníku a českém vévodovi. A koneckonců k Václavovi se vážou i korunovační klenoty, které Otec vlasti nechal vytvořit a které nesou jméno svatého knížete.
Symbolem jednou, napořád
Během národního obrození byl právě kult svatého Václava brán jako symbol české státnosti a národního uvědomění. Bohužel, byl ale také později i zneužitý, a to za druhé světové války, kdy tradici kolem svatého Václava zneužili nacisté a také protektorátní vláda kolaborující s nacistickou mocí. A právě tento fakt málem také přispěl k tomu, že Den české státnosti málem nebyl s Václavem spojený. Ale sporných bodů bylo více… V roce 2000 o tomto dni začali politici jednat a diskutovat. A velmi hlasitě. Jedním z těch, co svůj nesouhlas vyjadřoval velmi hlasitě a plamenně byl tehdejší premiér Miloš Zeman, který tomuto středověkému světci přiřkl dokonce nálepku servilního kolaboranta. Některým jiným zase vadilo, že jde o církevní svátek, nebo to, že datum odkazuje na neveselou, ba přímo tragickou událost naší historie. Komunisté opět vytáhli Ptáčníka – v jejich očích byl Václav slaboch, který německému panovníkovi platil výpalné. Takže vidíte, nebyla to jen protektorátní kolaborace, jež nás málem připravila o Den české státnosti na svatého Václava.
Každopádně pro většinu veřejnosti je kníže Václav jednou ze zásadních postav naší historie. A je jedno, že v čele Českého knížectví stál nedlouhou dobu a skutečnou legendou a opěvovaným panovníkem se stal až po své smrti. A je jím dodnes.
Na rovinu, vy si umíte představit, že by na Václavském náměstí stála jiná socha než ta se svatým knížetem? My tedy ne.
Podobné články
Jan Fiedler
Doporučujeme
Martin Miko
