Strašlivý úděl posádky křižníku Indianapolis: atomová bomba, torpéda a žraloci – G.cz
Vyhledávání

Strašlivý úděl posádky křižníku Indianapolis: atomová bomba, torpéda a žraloci

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Tohoto typu byly vytvořeny jenom dvě lodě. Těžký válečný křižník Portland a jeho sestra USS Indianapolis. Indianapolis měla na sto osmdesát metrů dlouhé palubě sedmnáct kanonů a osm těžkých kulometů. Místy měla skoro patnácticentimetrové pláty pancíře a přesto ji po dvanácti letech služby potopila japonská ponorka. Jako poslední křižník, který byl před koncem války potopen. Což je symbolické, protože to byla právě USS Indianapolis, která ukončila válku. A příšerně za to zaplatila.

Jan Studnička
Jan Studnička 25.3.2020, 08:44

Dr. Manhattan

Přestože japonský úder na Pearl Harbour znamenal pro Američany tvrdý políček, neodnesla to tenkrát na Hawaii žádná letadlová loď, takže USA vstupovala do války s Japonskem v ohromné výhodě. Vědělo se, že Amerika válku vyhraje, ale nevědělo se, jak dlouho bude válka trvat a co všechno to bude stát.

Americký prezident Harry Truman potřeboval válku pochopitelně ukončit co nejdříve a ideálně bez invaze na japonské ostrovy. Takže když mu v roce 1945, čtyři roky od začátku války, projekt Manhattan konečně vložil do rukou jadernou zbraň, i kdyby nechtěl, musel ji použít. Nehledě na to, že kdyby ji nenechal použít, těžko by obhájil ty desítky milionů dolarů, které v době války vláda pumpovala do Oppenheimera a jeho týmu.

Někdo ale musí bombu dostat přes Pacifik k Japonsku, že. A právě k tomu úkolu byla zvolena spolehlivá loď, která sloužila po celou válku v Tichém oceánu, již zmíněný těžký křižník třídy Portland - USS Indianapolis pod velením kapitána McVay. McVay prošel s Indianapolis dobýváním Iwo Jimy i bombardováním Okinawy a předtím sloužil v tajné službě, takže se loď i kapitán jevily jako jasná volba.

Křižník byl vyřazen z válečných akcí a převoz dílů a radioaktivního materiálu byl označen jako přísně tajná operace. Jenom velice málo lidí vědělo o tom, kde se loď nachází a co vůbec veze. Podle plánu vysypala Indianapolis svůj extrémně důležitý náklad na ostrově Tinian v západním Pacifiku a vydala se přihlásit se zpět do válečných operací u Okinawy. Ale chvíli po půlnoci 30. července ji ve Filipínském moři vyhmátla japonská ponorka.

Císařský stroj nesl označení I-58 a její kapitán Mochitsura Hašimoto uměl se svou lodí zacházet. I-58 byla jednou z ponorek, které ke konci války používaly i lidmi pilotovaná sebevražedná torpéda. Ale ani ta nebyla tak efektivní jako to, co měl nabito pro USS Indianapolis. Ve chvíli, kdy byl americký křižník na dostřel, nechal Hašimoto vypálit dvě torpéda vzoru 95. Tahle torpéda byla vrcholem japonské válečné techniky, americké námořnictvo v podstatě nemělo nic, co by se těmhle bestiím byť jenom vyrovnalo. Obě torpéda perfektně zasáhla trup amerického křižníku.

Voda jako kafíčko

Kapitán McVay později vypověděl, že ohromná exploze jím hodila přes velitelský můstek a o pár sekund později následovala druhá. Křižník utrpěl příšerné rány, rychle se naklonil a strašidelně rychle mizel pod hladinou. Nad posledním kusem válečné lodi se zavřela voda jenom dvanáct minut od prvního zásahu.

V tu chvíli bylo na palubě skoro dvanáct set lidí, tři stovky z nich šly ke dnu společně se svou lodí. Zbytek vojáků, většina z nich v záchranných vestách, naskákal do vody, do které ale vytékala nafta a olej, takže někteří začali hořet ještě na hladině. Těm, kteří nechytli se ale olej dostával do očí a do úst a často neviděli několik hodin nic, takže jen zběsile kopali kolem sebe a pokoušeli se vydržet do rána. Po několika hodinách vyšlo slunce a horké paprsky odhalily stovky vojáků, jak bezmocně plovou na hladině uprostřed Pacifiku a čekají na záchranu.

Problém byl, že USS Indianapolis šla ke dnu tak rychle, že nikdo nestačil zavolat o pomoc. A protože byla loď na přísně tajné misi, žádný admirál křižník nepostrádal. Nikdo o nich nevěděl, nikdo je nehledal.

Podle výpovědi přeživších první den nebyl nejhorší, protože to měli všichni ještě naději, že je někdo najde. Až navečer se začaly dostavovat první problémy spojené s hladem a dehydratací. Slunko pálilo a nikde nebyl ani hlt sladké vody, takže netrvalo dlouho a vojáci začali pít vodu slanou, což jenom urychlovalo selhání organismu. Řada vojáků pomalu zešílela, takže druhý, třetí den se kromě hysterických modliteb do nebes nesly nad vodou i šílené výkřiky nebo nepřesvědčivé halucinační blekotání. Nejčastějším bludem prý byla samotná Indianapolis, která se prý nepotopila, ale je hned támhle za další vlnou a je plná jídla…

Nejhorší ale byli žraloci. Objevili se hned první noc. Nejdřív se pouštěli jen do mrtvých, protože to byla snazší kořist, ale museli si ozkoušet, co je mrtvola a co ne, protože živí i zesnulí vojáci plovali v záchranných vestách. Takže vás sem tam ťukli čumákem do nohy, a když jste nezareagovali dost rychle, šli po vás. Problém byl, že čím víc žraloci žrali, tím víc bylo krve v okolní vodě. A tím víc žraloků připlouvalo z větší a větší dálky. Třetí den byla údajně voda kolem vojáků kompletně rudá. Situaci nepřidávalo ani to, že zvířata viděla jistou kořist, takže i když zrovna nežrali, prostě se poflakovali po okolí. A když došly mrtvoly, dravci se pustili do živých lidí. Stávalo se, že někdo zmizel pod hladinou v polovině věty.

Řada vojáků nevydržela enormní psychický tlak a prostě si rozepli vestu, aby měli utrpení rychle za sebou. Ti nejodolnější se prý udržovali příčetní tím, že sázeli na to, kdo zemře jako další.

A po čtyřech dnech… se nad nimi objevilo letadlo. Americké letadlo.

Před soud

Lockheed Ventura byl jednak námořní bombardér, ale námořnictvo ho často používalo i na hlídkové lety a při jednom takovém letu posádka Ventury náhodou narazila na stovky mrtvých vojáků ve vodě. Posádka dala okamžitě vědět velení, které na místo poslalo armádní hydroplán a posléze i loď, která většinu přeživších zachránila na poslední chvíli. Z celkové posádky dvanácti set mužů se z USS Indianapolis zachránilo něco málo přes tři sta a velká část z nich trpěla doživotními následky a těžkým posttraumatickým syndromem.

Po konci války byl mimochodem kapitán McVay postaven před polní soud za to, že ztratil v boji svůj těžký křižník. Podle toho, co se podařilo zjistit, namísto toho, aby před japonskou ponorkou kličkoval, což byl oficiální postup, radši zařadil vyšší rychlost a pokusil se nepřátelskému stroji uniknout. Kapitánovi hrozil těžký trest, ale zachránila ho výpověď nezaujatého svědka, který přesvědčivě dokázal, že kličkování by nepomohlo a kapitán lodi udělal všechno správně. Kdo byl ten svědek? Velitel ponorky I-58, kapitán Mochitsura Hašimoto.

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu