Legendární příběh anglického spisovatele Daniela Defoa o životě a podivných dobrodružstvích Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku, zná téměř celý svět. I Daniel Defoa se ale s nejvyšší pravděpodobností při vytváření postavy Robinsona inspiroval, a to právě u skutečného příběhu námořníka Alexandera Selkirka, skotského námořníka, který strávil čtyři roky a čtyři měsíce na pustém ostrově. Z ostrova byl trosečník Selkirk zachráněn 2. února roku 1709, před 313 lety.
Robinson Crusoe
Fiktivní postava Robinsona Crusoe a stejně tak kniha o jeho životě z pera anglického spisovatele Daniela Defoa odstartovala populární subžánr zvaný robinzonáda. V rámci robinzonády jde vždy o literární či filmové dílo, kde je ústředním námětem postava trosečníka a problémy, které musí řešit – přesně tak, jako to v klasickém a zakládajícím díle tohoto subžánru řešil i Robinson Crusoe.
Bylo by zřejmě bláhové domnívat se, že se Daniel Defoa neinspiroval žádnými skutečnými událostmi a příběh o Robinsonovi si z čista jasna jednoho dne vycucal z prstu. A právě v tomto bodě se dostáváme ke skotskému námořníkovi Alexandru Selkirkovi, o němž se traduje, že jako základ příběhu o Robinsonovi posloužil právě jeho životní příběh.
Odborníci a historikové se však shodují na tom, že Selkirkův příběh byl jen jedním z inspiračních zdrojů, které Daniela Defoa dovedly k sepsání legendárního dobrodružného románu. Dle mnohých se navíc nejednalo ani o zdroj nejvýznamnější.
Selkirk se narodil roku 1676 v Lower Largo ve Skotsku jako syn ševce a koželuha. V mládí se projevoval jako rebel a svou neposlušnou povahou si zadělal na mnoho problémů. Za své prohřešky byl několikrát předvolán, například za nevhodné chování v kostele či za napadení svých bratrů.
Roztržka s kapitánem
To bylo také jedním z hlavních důvodů, proč Selkirk odešel na moře – aby unikl určité „pevninské“ odpovědnosti. Zpočátku se věnoval bukanýrství, až se roku 1703 připojil k expedici anglického piráta, průzkumníka a slavného mořeplavce Williama Dampiera, který organizoval výpravu do jižního Tichého oceánu. Mezi Anglií a Španělskem tehdy probíhala válka o španělské dědictví, což v realitě pro tyto námořníky znamenalo, že byli oprávněni vysoce postaveným admirálem útočit na cizí nepřátelské lodě.
Dampier byl kapitánem na St. George, přičemž Selkirk sloužil na Cinque Ports, což byla doprovodná loď Dampierovy lodě. Selkirk na palubě sloužil pod vedením kapitána Thomase Stradlinga a je zřejmé, že již v této době musel mít značné zkušenosti na moři. Během února roku 1704 došlo mezi námořníky k několika roztržkám, a to i v kontextu těžké bitvy, kterou svedli s francouzským plavidlem.
Thomas Stradling se rozhodl opustit kapitána Williama Dampiera a plout na vlastní pěst. V září téhož roku se dostala loď Cinque Ports kapitána Stradlinga k ostrovu známému jako Más a Tierra, který se nacházel v neobydleném souostroví Juan Fernández, více než čtyři sta mil od západního pobřeží Chile. Zde chtěla posádka nabrat zásoby, včetně klíčové sladké vody.
Alexander Selkirk měl však před vyplutím vážné obavy o způsobilost lodi k plavbě a považoval za rozumné provést některé nezbytné opravy. Prohlásil, že raději zůstane na ostrově, než aby pokračoval v nebezpečně děravé lodi dál. Stradling si s ultimátem nelámal hlavu a Selkirkovi vyhověl. Ponechal jej na pustém ostrově s mušketou, sekerou, nožem, hrncem na vaření, Biblí, lůžkovinami a oblečením. Ačkoli Selkirk ihned zalitoval své „unáhlenosti“, Stradling jej odmítl pustit zpět na palubu, zřejmě pro výstrahu ostatním.
Je známo, že Cinque Ports později skutečně ztroskotala. Stradling a někteří další členové posádky sice přežili, ale byli nuceni se vzdát Španělům a nechat se uvěznit v Peru. Selkirk to zpočátku na ostrově pochopitelně také neměl snadné. Trpěl výčitkami svědomí, hladem a bídou – čas trávil podél pobřeží, živil se langustami a prohledával oceán. Zanedlouho se však Selkirk odebral do vnitrozemí ostrova – v tu chvíli se jeho osamělý a zbídačený život obrátil k lepšímu.
Divoké kozy poskytly Selkirkovi maso a mléko, zatímco například divoký tuřín, zelí a růžový pepř nabídl osamělému trosečníkovi rozmanitější stravu a koření. Poměrně zajímavě zvládl přečkat útoky tamějších krys – Selkirkovi se totiž podařilo ochočit si divoké kočky, v jejichž blízkosti žil. Tím bylo s krysami jednou provždy vystaráno.
Alexander Selkirk se na ostrově projevil jako velice zručný a vynalézavý člověk. Podařilo se mu postavit dvě chatrče z pepřovníku, z nichž jednu používal na vaření a druhou na spaní. Z obručí, které našel na ostrově, se mu podařilo vykovat nový nůž. Divoké kozy lovil mušketou, která mu byla milostivě ponechána kapitánem, nožem pak čistil jejich zdechliny. Na ostrově také zužitkoval to, co se v mládí naučil od svého otce – koželuha a ševce. Když se oblečení jevilo jako silně opotřebené, zvládl si ušít nové z kozích kůží porostlých srstí.
Ve volném čase četl v Bibli a zpíval si žalmy, což mu v nesnadné situaci kromě útěchy přinášelo i jakýsi trénink jeho angličtiny. Během jeho pobytu na ostrově zakotvily dvě lodě, k jeho neštěstí byly však obě španělské. V případě jeho dopadení by jej čekal krutý osud, proto se nepokoušel zachránit, a naopak se vždy pečlivě ukryl.
Pohřben na moři
Tímto způsobem žil trosečník na ostrově čtyři roky a čtyři měsíce. Dlouho očekávané vysvobození přišlo až 2. února roku 1709, kdy jej z ostrova příhodně vysvobodil William Dampier. Kapitán Wooddes Rogers se tehdy o Selkirkovi ironicky vyjádřil jako o guvernérovi ostrova – Selkirk se totiž o své zachránce a hosty dobře postaral. Každý den ulovil dvě až tři kozy a Rogersovým mužům tak pomohl zbavit se kurdějů.
Selkirk se na určitou dobu vrátil ke svému předchozímu „povolání“. Holdoval alkoholu a rvačkám, až se roku 1717 vrátil zpět do Lower Largo, odkud však po několika měsících odešel do Londýna. Ještě v témže roce se vrátil na moře a roku 1720 se oženil s ovdovělou hostinskou Frances Candisovou. Začal sloužit jako velitel na palubě HMS Weymouth, kde se připojil k protipirátské hlídce u západního pobřeží Afriky, mimochodem asi rok poté, co na základě jeho příběhu vyšel Robinson Crusoe. Alexander Selkirk zemřel 13. prosince roku 1721 v důsledku žluté zimnice, která posádku sužovala. Pohřben byl na moři a ostrov, na kterém více než čtyři roky žil v osamění, byl přejmenován na Ostrov Robinsona Crusoe.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
