Melting pot

Nechápejte nás špatně, na poměry dnešní doby to byla pořád naprosto otřesná a násilná instituce, předmět nepřijatelného náboženského útlaku. Ale rozhodně to nebyla ta nejtemnější část křesťanských dějin, jak se z ní často dělá. Už třeba proto, že nebyla řízena Vatikánem jako spíš Španělskem samotným. Ale popořadě.

Pyrenejský poloostrov byl ve své době multikulturním centrem Evropy. Místo, kde žili křesťané, muslimové a židé společně… když ne v harmonii, tak minimálně ve vzájemné toleranci. Mohlo za to hned několik věcí. Absence centralizované moci, která by tlačila na jednotnou víru, muslimské državy na jihu a velká židovská populace. To se začalo měnit začátkem patnáctého století, když se slavná španělská reconquista, tedy dobytí poloostrova zpátky od muslimů, blížila ke konci. Na muslimy i židy byl vyvíjen silný tlak, aby konvertovali ke křesťanství, ti, kteří neuposlechli byli perzekuováni.

A když si Isabela Kastilská vzala Ferdinanda Aragornského a společně vymlátili portugalskou invazi, byla přeměna tolerantního středomořského ráje dokonána. Najednou byl ve Španělsku pár, který společně vládl drtivé většině poloostrova. A oba byli zapálení katolíci.

Otec Tomás

Isabele dělali starosti hlavně židé, kteří nekonvertovali upřímně. Nejdřív kladla důraz na vzdělávací instituce, aby přinutila židovskou populaci k opravdovému přijetí Krista jako Pána a spasitele, ale… po pár letech bylo jasné, že tohle nestačí. A tehdy se začala formovat pověstná španělská inkvizice. A její začátky byly skutečně brutální.

S papežovým požehnáním mohla nově zformovaná instituce jednat v podstatě nezávisle, ale v zájmu státu. Procesy se konaly dost na divoko, upalovalo se ve velkém, mučilo se ve velkém a často na anonymní udání. Statisíce muslimů, židů, ale i vystrašených křesťanů prchalo ze země. Svatý stolec začal mít obavu o situaci ve Španělsku, takže požadoval po královském páru, aby přestal tolerovat tahle zvěrstva a dal se trochu do kupy. A tady vstupuje do hry možná nejslavnější postava španělské inkvizice – Tomás de Torquemada.

Torquemada pocházel z původně židovské konvertované rodiny a byl to oddaný katolík. Požadoval od svého okolí přísnou sebekázeň a nejpřísnější byl na sebe. Strávil řadu let jako osobní zpovědník královny Isabely, ale byl taky vysoce respektovaný v Římě. Jako kandidát na nově vytvořenou pozici Nejvyššího inkvizitora se tedy hodil perfektně. Torquemada tenhle post doopravdy nechtěl. Historikové jsou přesvědčení, že chtěl strávit zbytek života někde v klášteře, ale přijal ho jako službu královně a papeži.

Torquemada dal inkvizici do pucu. Vytvořil spoustu, na tu dobu a instituci, humánních pravidel. Tak zaprvé, když přišli inkvizitoři do města, oznámili se městu a občané pak měli čtyřicet dní na to, aby přišli a vyznali se ze svých hříchů. Trestem pak byla většinou „jen“ vysoká pokuta. Aby se reálně začalo vyšetřovat, musel inkvizitor mít dva spolehlivé svědky. V takovém případě se zahájilo šetření nejdřív bez vědomí vyšetřovaného a až s prokazatelným důkazem byl hříšník předvolán. Nejdřív probíhaly tři výslechy a teprve potom, byl-li k tomu dobrý důvod, se přešlo k tortuře. Torquemada odsuzoval mučení, které poškozovalo člověka na těle, takže inkvizice používala převážně waterboarding. Skutečně, jen se tomu tenkrát neříkalo waterboarding. Vyslýchaný pak musel své přiznání podepsat, konal se soud, kde museli vystupovat svědci, musely být přítomny důkazy a obžalovaný měl nárok na obhájce, i když si ho nemohl dovolit. Pouze v malém procentu případů končil proces smrtí, většinou se končilo zabavením majetku. A pozor, falešná udání se velice přísně trestala.

Fake news!

Samozřejmě, z dnešního pohledu jde o naprosto nepřípustnou zvůli státu, katastrofický antisemitismus a hrubé totalitní praktiky teokratického zřízení. Ale na poměry středověku? Mohli jste leckde dopadnout mnohem hůř, než padnout do drápů španělské inkvizici.

Kde se tedy vzala ta pověst krvelačných stvůr, palečnic, železných panen a honu na čarodějnice? Věřte tomu nebo ne, na vině byl trochu Torquemada a trochu zbytek Evropy. Nejvyšší inkvizitor totiž rád pronásledoval a soudil i zahraniční obchodníky, kteří se pak zbaveni zboží museli vrátit zpátky do vlasti, kde šířili strach před Španěly. To bylo přímo účelové rozhodnutí inkvizice. Těchto nálad pak využila protestantská Evropa jako propagandu proti katolíkům.

V roce 1567 vyšel dokument jménem Sanctae Inquisitionis Hispanicae artes aliquot detectae, ac palam traducta. Napsal ho někdo, kdo si říkal Montanus. Historikové dnes pochybují, že někdo takový skutečně existoval. Tenhle Montanus v pamfletu popisuje nelidské zacházení a zvěrstva páchaná španělskou inkvizicí. Text byl během následujících let několikrát přeložen do jazyků zemí, kde byla silná protestantská menšina nebo dokonce většina. A legenda byla na světě.

Takže tak. Jak už to tak se španělskou inkvizicí bývá… to jste nečekali, co?