Deklarace číslo 142-H Nejvyššího sovětu Sovětského svazu 26. prosince 1991 oficiálně uznala rozpuštění SSSR. A o pět dní později, tedy půlnocí Silvestra ‘91, došlo k naplnění účinnosti deklarace. Dnes je to přesně na den dvaatřicet let, co byl Sovětský svaz uložen do geopolitického hrobu. Odkud v posledních letech zase vystrkuje drápy.
RIP SSSR
Obří říše téměř nikdy neodcházejí ze scény bez boje. Historicky se to zkrátka často neděje. Buď potřebují, aby jim cizí armády napochodovaly přímo do hlavního města nebo minimálně potřebují mocný otřes světové války. Bylo to tak s Římem, Rakouskem-Uherskem a vlastně tak trochu i s Britským impériem. Jak bizarní je tedy fakt, že zrovna Sovětský svaz odešel do věčných lovišť relativně pokojně?
Před pár lety dělal server Aktuálně.cz rozhovor s americkým historikem harvardské univerzity Markem Kramerem, který prohlásil, že „nenásilný rozpad sovětského impéria byl zázrak“. Lidé mají tendenci vnímat historické události jako něco, co se jinak ani odehrát nemohlo, ale pravdou je, že právě například zánik SSSR se mohl krvavě zvrtnout od poloviny osmdesátek v podstatě kdykoli.
Důvodů, proč se jaderná mocnost rozpustila v relativním klidu je hned několik. Jedním z největších je pochopitelně studená válka. Sověti zkrátka už nedokázali držet tempo s Reaganovým zbrojením a plánované ekonomice jednoduše došel dech. Role disidentů nejenom v republikách Sovětského svazu, ale i v satelitních zemích, jako jsme byli třeba my, nesmí být opomenuta. Vůdci jako Havel nebo Sacharov představovali jasnou alternativu ke komunistickým režimům. Ale možná největším faktorem poklidného konce SSSR byl Michail Sergejevič Gorbačov.
Zlatým příkladem budiž právě naše sametová revoluce. Hlavním důvodem, proč vůbec mohla takhle sametově proběhnout, bylo tajné memorandum sovětského vedení, které bylo podepsané koncem března 1989. Zavazovalo Sovětský svaz k tomu, aby v žádném případě vojensky nezasahoval do politického dění ve střední a východní Evropě. Ani v případě, že by mělo padnout místní komunistické vedení. Což se koncem toho samého roku v Praze stalo.
Gorbačov i jeho spolupracovníci se téhle politiky drželi. Samozřejmě, že se rozpad druhé největší velmoci na světě neobešel úplně bez násilí. Války v postsovětských státech jsou vlastním pojmem. Je tady Tádžikistán, Gruzie, Čečensko, Ázerbájdžán… na řadě míst se ostatně státy a etnické skupiny řežou dodnes.
Pointa nicméně je, že v Kremlu klidně mohl sedět někdo jiný. Někdo, kdo by chtěl udržet SSSR za každou cenu. Někdo s neklidným prstem nad červeným tlačítkem.
Sovětský svaz 2.0
Vladimir Putin kdysi označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století. Protože se prý miliony jeho spoluobčanů najednou ocitly mimo svou domovinu. Je to zároveň pochopitelný a zároveň trochu podivný výrok od prezidenta Ruské federace. Pochopitelný proto, že Putin je někdejší člen KGB, člověk z tajných služeb, čekista, jak říkají Rusové. Musel mít k Sovětskému svazu vřelý vztah. Ale taky je nutno dodat, že Putin využil při své cestě nahoru i všech kapitalistických výhod, které mu nové zřízení poskytlo.
Od roku 2012 každoročně v průzkumech stoupá procento dotázaných Rusů, kteří rozpadu SSSR litují. Je to vždy kombinací dvou faktorů, jednak ekonomické situace, jednak Putinovy propagandy, která se snaží malovat v lepším světle i takové postavy, jako byl třeba Stalin.
Nic z toho ale pro vás nemůže být úplným překvapením, stačí se podívat na Ukrajinu, abyste viděli, jak moc Rusům SSSR chybí. Tahle nová verze je nicméně poněkud civilnější, plíživější a v určitých ohledech nebezpečnější. A těžko říct, jestli jednou půjde k šípku s takovou lehkostí jako její předchůdce.
Podobné články
Arian Ebrahimi
Martin MikoDoporučujeme
Jan Fiedler