Před 78 lety, na samém konci druhé světové války, otevřel Sovětský svaz dálnovýchodní frontu, čímž oficiálně začala sovětsko-japonská válka. Poslední větší vojenský střet nejničivějšího konfliktu v lidských dějinách významně přispěl k japonské kapitulaci. Část historiků dokonce tvrdí, že právě Sověti měli na japonské porážce větší podíl než atomové bombardování Spojených států…
Pakt o neútočení vyhovoval oběma
Přestože Sovětský svaz bojoval od roku 1941 po boku západních spojenců proti nacistickým vojskům v Evropě, nadále udržoval pragmatický mír s druhým nejmocnějším členem Osy, kterým bylo Japonské císařství. Oba státy navzdory předchozím vojenským střetům totiž neměly zájem na otevírání druhé fronty, což by mělo pro obě armády přímo ničivý účinek – zatímco Sovětský svaz měl plné ruce práce s boji ve východní Evropě, Japonci byli plně zaměstnáni boji s americkými (a britskými) jednotkami v Pacifiku. Po celé trvání války tak mezi těmito členy dvou znepřátelených vojenských koalic platil vzájemný pakt o neútočení – díky tomu tak například mohli Sověti během nejkrvavějších bojů u Stalingradu doplňovat své pluky novými posilami z Dálného východu, kde jim nemělo na základě japonského ujištění hrozit žádné nebezpečí.
To by ovšem neznamenalo, že by se Sovětský svaz nechtěl pouštět do války s Japonci – vzhledem k tvrdým bojům v Evropě se tak Stalin zkrátka a jednoduše rozhodl počkat na porážku Německa, po které měl v plánu obrátit svůj zrak na Dálný východ. Kromě pomoci Spojencům si chtěli Sověti především zajistit územní zisky, a to v oblastech, které Japonci od bývalého Ruského carství získali po vítězství v rusko-japonské válce z počátku století. Zároveň tak Sovětský svaz plánoval ustanovit v Asii svou další sféru vlivu včetně podpory čínských komunistů, kteří se plánovali po válce chopit moci.
Již v roce 1943 tak Stalin formálně slíbil na Teheránské konferenci, že po skončení bojů v Evropě dojde k vyhlášení války Japonsku. Na samém konci evropské války v únoru 1945 pak v Jaltě Sovětský svaz potvrdil západním spojencům, že frontu s Japonským císařstvím otevře nejpozději do tří měsíců od německé kapitulace. Po porážce nacistického Německa tak mohla Rudá armáda konečně začít přesouvat své nejlepší a nejzkušenější jednotky z Evropy na Dálný východ. Již v květnu 1945 pak sovětská strana oznámila v souladu s paktem o neútočení, že si nepřeje obnovit trvání dohody, což vyvolalo značnou paniku mezi japonským vedením. Tou dobou totiž byla japonská armáda na pokraji vojenského kolapsu, který navíc komplikovala faktická neexistence japonského námořnictva.
Atomovky, nebo Stalin?
V srpnu 1945 tak Sověti prakticky stáli podél hranic, připraveni k bojům – po formálním vypovězení paktu začal 8. srpna 1945 (občas se uvádí kvůli časovému posunu až 9. srpen) útok na japonské cíle v Mandžusku, tedy den před svržením druhé atomové bomby na Nagasaki. Japonské vedení, které bylo odhodláno bojovat do posledního muže, náhle stálo před ještě nevyhnutelnější situací než předtím – atomový útok na Hirošimu a bleskový sovětský postup v Asii vedly k prvním serióznějším debatám o kapitulaci, která byla předtím nepředstavitelná.
Když pak 9. srpna přišla zpráva o zničení města Nagasaki jadernou pumou, oznámila japonská vláda po rozhodnutí samotného císaře Hirohita svou kapitulaci. Nicméně, japonská vojska v Asii se částečně z nepochopení císařova poměrně nesrozumitelného projevu a částečně z válečného fanatismu rozhodla pokračovat v bojích. Kuantungská armáda definitivně kapitulovala v obklíčení Sovětů až 20. srpna a poslední japonské jednotky na Kurilských ostrovech se vzdaly až 1. září 1945, den před oficiálním koncem druhé světové války.
Sovětský svaz tak získal svá ztracená území včetně ostrova Sachalin a významně rozšířil svou sféru vlivu v oblasti. Přestože se Sověti přímo nepodíleli na okupaci Japonska, podílela se Rudá armáda na dělení Korejského poloostrova na americkou a sovětskou zónu, což nakonec vedlo k rozdělení Koreje na komunistický sever a demokratický jih, které trvá dodnes. Historikové se pak dodnes nemohou shodnout, co mělo větší vliv na kapitulaci Japonska – atomové bomby Američanů, či sovětský útok?
Byť Japonsko nemohlo trvale vzdorovat americkým i sovětským vojskům, zaznívaly z nejvyšších kruhů ještě po zahájení útoků na japonské cíle v Asii hlasy volající po pokračování předem ztracených bojů. Až hrůzné výjevy atomového bombardování nakonec měly přesvědčit i samotného císaře Hirohita. Nicméně, část historiků tvrdí, že atomové útoky byly na počet obětí i rozsah škod srovnatelné s předchozími konvenčními bombardováními. Pravda tak bude zřejmě jako vždy někde uprostřed.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
