fb pixel Sovětská genocidní akce v Pobaltí aneb březnové deportace: Soudruzi násilně přesunuli téměř 100 tisíc lidí v dobytčích vagónech na Sibiř – G.cz
Vyhledávání

Sovětská genocidní akce v Pobaltí aneb březnové deportace: Soudruzi násilně přesunuli téměř 100 tisíc lidí v dobytčích vagónech na Sibiř

Zdroj: Albertyanks - Albert Jankowski - Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=11334061

Takzvané březnové deportace jsou označením pro jednu z řady sovětských genocidních akcí zaměřených proti obyvatelům pobaltských států, tedy Estoncům, Litevcům a Lotyšům, ke které došlo mezi 25. a 29. březnem roku 1949. Tehdy Sověti dokázali vysídlit a násilně deportovat téměř sto tisíc obyvatel pobaltských republik, včetně žen, dětí a mladistvých. Vysídlení se neslo ve znamení nelidských podmínek a nucených prací na Sibiři, které mnoho z deportovaných obětí nepřežilo.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 25.3.2022, 09:00

Genocida na Východě

O nacistické politice systematického a státem provozovaného hromadného vyvražďování a pronásledování osob zejména židovské národnosti, tzv. holokaustu, vzhledem k četnosti informací slyšel snad každý. Nacistické genocidní úmysly si vyžádaly životy přibližně 6 milionů Židů, a pokud na holokaust nahlížíme v obecné rovině jako na celkovou nacistickou perzekuci, lze oběti vyčíslovat k jedenácti až sedmnácti milionům.

Úmyslná a systematicky koordinovaná genocida ovšem nebyla jen záležitostí nacistické Třetí říše. K vyvražďování a přesídlování lidí se v téže době uchyloval ještě další světový gigant – tehdejší Sovětský svaz. Je dobře známo, že například Poláci spolu s dalšími národy v oblasti Pobaltí žádnou mateřskou lásku ke svému „osvoboditeli“ v poválečném období necítili. A není se čemu divit – Polsko stále cítilo křivdu z počátku války, kdy si Sovětský svaz s nacistickým Německem v rámci paktu Ribbentrop-Molotov obklíčené Polsko rozdělil. U pobaltských států jsou ovšem aspekty a konsekvence oné nenávisti jiné.

Jednou z velkých skvrn vzájemného vztahu mezi Sovětským svazem a Pobaltím jsou například tzv. březnové deportace v rámci Estonska, Litvy a Lotyšska, které byly oficiálně namířeny proti rodinám kulaků, banditů a nacionalistů, ve skutečnosti však postihly nejen odpůrce násilné kolektivizace a další nepřátele režimu, ale rovněž ženy, děti a mladistvé. Neuvěřitelných 28 % ze všech deportovaných tvořily děti do věku 16 let. Podobně jako ve všech dalších zemích ovládaných Sovětským svazem i v Pobaltí v létě roku 1940 zahájila sovětská garnitura tvrdé represe proti třídnímu nepříteli. Sovětská okupace byla na moment přerušena v roce 1941 vojenskou akcí hitlerovského Německa, ovšem po vítězném tažení Rudé armády na Západ pobaltské státy opět spadly pod křídla sovětského vlivu.

Nechuť tamějšího obyvatelstva směrem k východní velmoci však stále trvala a spíše než cokoli jiného nabývala na síle. Situaci nezměnila ani vlna zatýkání a poprav, naopak odpor ještě posílila. Sověty vyžadovaná kolektivizace postupovala v extrémně pomalém tempu – na počátku roku 1949 bylo kolektivizováno jen 5,8 % hospodářství.

Březnové deportace

Sovětské vedení si lámalo hlavu s tím, jak obyvatele Pobaltí plošně a efektivně zlomit, čímž by byl ochromen odpor. Vedení nakonec sáhlo po masové deportaci obyvatelstva na nucené práce do východních oblastí rozlehlé sovětské říše. Akce měla být zaměřena na rodiny kulaků, banditů a nacionalistů, přičemž sestavené seznamy vybraných rodin k odsunu obsahovaly 7 702 estonských, 13 537 lotyšských a 8 012 litevských rodin. K akci bylo na posílení tamějších jednotek přesunuto na území Pobaltí dalších 8850 vojáků a 2210 specialistů ministerstva státní bezpečnosti.

Zatýkání vybraných začalo 25. března mezi 4. a 6. hodinou ranní. Všichni zatčení byli následně v nákladních autech sváženi na železniční překladiště, kde byli až po padesáti nakládáni do dobytčích vagónů, v nichž měli být přepraveni na Sibiř. Některým lidem, kteří se o zatýkací akci dozvěděli, se však podařilo uniknout. Ti byli posléze buďto pronásledováni, ponecháni svému osudu nebo zastřeleni na útěku.

V řadě případů došlo k násilnému rozdělení rodin, případně k odtržení dětí od matek. Cesta v nákladních vlacích trvala až jedenáct dní, přičemž stovky ze zatčených do cílových nádraží ani nedorazily – buďto byli zastřeleni při pokusu o útěk nebo zemřeli cestou (nejmladší z nich byla pravděpodobně jednoměsíční Virve Eliste).

Po skončení přepravy byli deportovaní přinuceni podepsat souhlas se statusem „zvláštních přesídlenců“, což v realitě znamenalo, že ztratili právo na návrat i na svobodný pohyb. Následně byli všichni rozděleni k různým nuceným pracím. „Byl tam skutečný trh otroků, kolchozní brigadýři si práskali bičem o vysoké holínky, a přitom si vybírali pracovní sílu. Staříčky a ženy s dětmi nikdo nechtěl. Kulturní dům, kde jsme byli, se postupně skoro vyprázdnil, a my se začali bát, že opravdu nepotřebné postřílejí. Nakonec nás ale naložili do aut.“ (Alo Lõhmus, Koolivaheajal algas sõit külmale maale)

Středověk před šedesáti lety

Celkem je k dnešku doložena deportace 20 722 lidí z Estonska, 43 230 lidí z Lotyšska a 33 500 lidí z Litvy, ačkoli skutečná čísla mohou být vyšší. Deportovaní byli po násilném přesunu rozmístěni v Irkutské, Omské, Tomské, Novosibirské i Amurské oblasti a rovněž v Krasnojarském kraji. Deportace měla obrovský vliv na strukturu i náladu obyvatelstva pobaltských států – nejen že šlo o několikaprocentní úbytek obyvatel, všechny postižené státy však upadly do hlubokého strachu.

O tom svědčí i následný vstup pobaltských rolníků do kolchozů – ke konci roku 1949 již bylo kolektivizováno 80 % rolnických hospodářství. Po Stalinově smrti v roce 1953 se začalo v rámci Kremlu hovořit o odsouzení Stalinových zločinů, na což navázala rozsáhlá amnestie, díky které se více než třetina deportovaných vrátila ještě během roku 1953 zpět do Pobaltí. Ostatní „deportovaní provinilci“ se do svých domovů mohli vrátit až v roce 1956, kdy vyhlásil konečnou amnestii všem obětem stalinských represí Nikita Chruščov. Návrat deportovaných se posléze vlekl až do roku 1961.

Jen pro srovnání společenských nálad napříč světem lze zmínit, že v téže době byl prezidentem Spojených států J. F. Kennedy a k Beatles se přidal manažer Brian Epstein – nešlo tedy o období někdy ve středověku, ale o realitu života v sovětském bloku před šedesáti lety. Násilné přesuny desetitisíců nevinných obyvatel v dobytčích vagónech, zatímco v Americe již v té době lidé spokojeni navštěvovali McDonald‘s. Dle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 2006 byly březnové deportace zločinem proti lidskosti.

Zdroje: Wikipedia, Česká televize, Echo24

Podobné články

Doporučujeme

Další články