Jako lidstvo neustále koukáme směrem k Marsu. O rudé planetě uvažujeme jako o našem potenciálním příštím domově. Mars je místo, kam se upírají naše neděje. Ostatně, je to kromě našeho vlastního Měsíce nejbližší vesmírné těleso. Co ale to druhé nejbližší těleso? To z druhé strany? Proč nehledíme vstříc Venuši? No, stručně řečeno proto, že povrch Venuše je absolutní peklo.
Peklo na… Venuši
Viditelnost je na Venuši extrémně nízká, protože má neuvěřitelně hutnou atmosféru a silnou vrstvu mraků, které jsou z velké části složené z kapiček kyseliny sírové. To taky vytváří po miliony let extrémně silný skleníkový efekt, takže Venuše má na povrchu vyšší teploty než třeba Merkur, který je Slunci ještě blíž. Kolem rovníku bývá na Venuši nějakých pět set stupňů Celsia. Nejvyšší pohoří má kolem jedenácti kilometrů nad lávou. Ano, na Venuši není pochopitelně moře, nejníže jsou položeny gigantická lávová jezera.
Je to nehostinná planeta v tom nejhorším slova smyslu. Jenomže lidstvo má chuť strkat svoje nenechavé kosmické prstíky všude, kde může. A je to tak dobře.
Dnes je to přesně na den šestačtyřicet let od jednoho takového pokusu. To přistála na Venuši sonda Veněra 9. Podle názvu asi správně odhadujete, že ji neposlala NASA. Veněra znamená rusky Venuše. A hlavně to byla celá jedna část sovětského vesmírného programu, která se soustředila na průzkum jmenované planety.
Veněra 9
V rámci programu Veněra se poslalo celkem šestnáct sond mezi lety 1961 a 1984 a celá operace je považována za jeden z největších úspěchů sovětského vesmírného objevování a kosmonautiky. Víte, ani cesta na Venuši není úplně jednoduchá. Jakékoli plavidlo, které se k planetě přibližuje, spadne do tzv. „gravitační studny“ Slunce, takže gravitace pro vás najednou funguje úplně jinak. Musíte s tím počítat při plánování letu i při případném manévrování. No, a když dosáhnete Venuše a dostanete se do atmosféry, pravidla se najednou velice rychle mění, převezme si vás gravitace planety a všechno je zase jinak. Astronomové to připodobňují k tomu, když se řítíte na kole ohromnou rychlostí z kopce, ale dole se musíte napojit do hustého pomalého provozu.
Navigační noční můra, že? Navíc, povrch planety je peklo, jak jsme si řekli, takže každá sonda tam má jenom omezenou životnost. Konkrétně sondy Veněra většinou vydržely něco mezi dvaceti minutami a dvěma hodinami.
Tedy, prvních pár sond pouze prolétlo okolo planety a udělalo se pár snímků. Ta nejvýznamnější Veněra je právě devítka, která má dnes výročí. Nejenom, že dostala na povrch sondu, která odeslala fotografie zpátky na Zemi, ale její část taky zůstala kroužit na orbitě, a stala se z ní tedy první umělá družice planety. Půl třetího metru velké zařízení posílalo data necelé dva měsíce. A stalo se tak neocenitelným zdrojem informací o planetě Venuše. Nebo chcete-li…o pekle.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
