Smrt Martina Luthera Kinga v roce 1968 rozpoutala rasové nepokoje. Ulice vypadaly jako po válce – G.cz
Vyhledávání

Smrt Martina Luthera Kinga v roce 1968 rozpoutala rasové nepokoje. Ulice vypadaly jako po válce

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

George Floyd a Martin Luther King. Tyto dvě jména dnes opakovaně zaznívají na demonstracích za práva černochů ve Spojených státech. Ty dnes zažívají po vraždě černého muže největší nepokoje právě od roku 1968, kdy byl chladnokrevně zabit vůdce boje za rovnoprávnost černochů v zemi. Po smrti Martina Luthera Kinga si tehdy Amerika prožila vlnu zloby a ničení, jakou země nezažila od občanské války. Tedy až do současnosti.

Arian Ebrahimi
Arian Ebrahimi 10.6.2020, 12:23

Zabili jim vůdce, tak šli do ulic

Americká společnost si v 60. let prošla dramatickým vývojem. Smrt prezidenta Kennedyho, nepopulární válku ve Vietnamu a především definitivní konec rasové segregace, která konečně učinila bílé i černé americké občany rovnoprávné v očích zákona. Jenže jak vidíme i dnes, nelze ze dne na den zrušit desítky let státem podporovaný rasismus, takže navzdory snaze prezidenta Lyndona B. Johnsona a jeho administrativy, pokračující válka ve Vietnamu ve spojení s probíhající kulturní revolucí vedly k celé řadě rasových nepokojů, které ve Spojených státech zuřily po naprostou většinu šesté dekády. Ty největší pak Amerika zažila v létě roku 1968. Co odstartovalo největší vlnu občanského násilí od konce občanské války? Stejně jako v dnešní době – zabití černocha.

Tím nebyl nikdo jiný než kazatel a aktivista za práva černochů doktor Martin Luther King. Jedna z největších ikon americké společnosti 60. let a bojovník za rovnoprávnost Američanů všech barev byl zabit 4. dubna 1968 na balkóně memphiského motelu ve věku 39 let. Jeho smrt nebyla nikdy úplně objasněna a pravděpodobný pachatel James Earl Ray později odmítal, že by měl s atentátem co do činění. Jedno však bylo jasné. Vraždu faktického vůdce Afroameričanů nebylo možné jen tak přejít. Ještě ten den vyšli černoši, ale i běloši, do ulic velkých amerických měst protestovat.

Amerika si svůj podíl nepokojů již prožila o rok dříve v rámci takzvaného „horkého léta roku 1967“, kdy nespokojenost černochů s pomalým naplňováním nových proti segregačních zákonů, vyhnala do ulic statisíce lidí, přičemž na 85 lidí během potyčky s příslušníky bezpečnostních složek zemřelo. V důsledku toho byly dubnové protesty o něco méně krvavé (přestože zahynulo 43 lidí), i kvůli tomu, že měli policisté prakticky zakázáno střílet ostrými náboji. Přestože se hněv davu častokrát obracel proti bílým podnikům (především pak těm, jejichž majitelé byli známí rasisté), kostely i společenské budovy byly ušetřeny.

"Co jste čekali?" ptal se prezident Johnson

Některá města, která ještě rok předtím hořela, byla ušetřena i díky silným gestům solidarity – samotná Kingova rodina vyzvala k nenásilným a tichým protestům, což ale většina protestujících ignorovala. Například v New Yorku se násilnosti omezily pouze na černošskou čtvrť Harlem, které navíc utichly poté, co se starosta města osobně vydal za protestujícími. Podobně uklidňující efekt měl i koncert Jamese Browna, který v Bostonu apeloval na převážně černé publikum a v Indianapolis přednesl Robert F. Kennedy improvizovaný projev, který je považován za jeden z nejlepších v americké historii. Jiná města ale už takové štěstí neměla.

Ve Washingtonu D.C. vyhořelo na 1200 budov a některé ulice vypadaly ještě roky po událostech jako ty v Dražďanech po druhé světové válce. V Chicagu bylo povoláno na 6700 příslušníků Národní gardy spolu s 5000 federálními vojáky. Baltimore nakonec musely před naprostou destrukcí zachránit speciální jednotky výsadkářů – guvernér státu Maryland (jehož je Baltimore součástí) Spiro Agnew si pak získal celostátní popularitu, když otevřeně obvinil vůdce černošských skupin, že dostatečně neodsuzují násilí. Tím mimo jiné získal obdiv jistého Richarda Nixona, který si Agnewa následně vybral za svého viceprezidenta. Většina nepokojů nakonec v průběhu května utichla, a to i díky obrovské snaze federální vlády prezidenta Lyndona B. Johnsona. Ten navíc celé protesty nejlépe vystihl, když prohlásil: „Co jste čekali? Nechápu, proč vás to (nepokoje) tak překvapuje. Když šlápneš člověku nohou na krk, držíš jí tak přes 300 let a pak jí pustíš, co udělá? Usekne ti za to hlavu.“

Šlapání na krk? Nepřipomíná vám to něco?

Podobné články

Doporučujeme

Další články