Sedmidenní válka o Těšínsko: Sousedský konflikt, při kterém si Čechoslováci a Poláci vzájemně vypíchávali oči a odřezávali přirození – G.cz
Vyhledávání

Sedmidenní válka o Těšínsko: Sousedský konflikt, při kterém si Čechoslováci a Poláci vzájemně vypíchávali oči a odřezávali přirození

Zdroj: Neznámý autor - http://www.tatranci.sk/sk/index.php?obrazky=4, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=7049295

Ve stínu velkých evropských konfliktů jsou ukryty i spory mnohem menších rozměrů. Jedním z nich je i sedmidenní válka mezi Československem a Polskem, jež těsně navázala na boje první světové války. V této sousedské rozepři se usilovalo o území Těšínska, které se v průběhu dějin ze dne na den přelévalo z jedné strany na druhou. Po mnohaletém vyostřování vzájemných vztahů se Těšínsko stalo opravdu ožehavým tématem. Pohár trpělivosti přetekl 19. ledna roku 1919, kdy československé ministerstvo národní obrany vydalo rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. Tak se zrodil konflikt, který se svou velikostí v evropském měřítku řadí mezi ty nejmenší, přesto však dokázal rozdmýchat vztahy mezi oběma aktéry na další desítky let.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 19.1.2021, 09:15

Evropa jako území věčných válek

Území Evropy, stejně jako snad celý zbytek světa, se od pradávna zmítá všemi možnými spory, konflikty a menšími i většími válkami. V Evropě je to ovšem snad krapet intenzivnější než kde jinde. Nemusíme dlouho pátrat v paměti, abychom na některý z těch významnějších konfliktů natrefili. Vzpomenout můžeme dvě světové války, které se obě odehrály primárně na evropském území, Napoleonovo tažení napříč celým kontinentem, husitské řádění či Caesarův rozsáhlý politický i vojenský vliv.

Ve stínu těchto gigantických vojenských tažení, vzpour a válek jsou však ukryty konflikty menších rozměrů a menší důležitosti, třebaže se nás velkou měrou týkají. Právě jedním z těchto sporů je sedmidenní válka mezi Československem a Polskem. Konflikt po časové i vojenské stránce minoritní, přesto dokázal sehrát v naší historii poměrně významnou úlohu a na řadu let značně rozvířit československo-polské vztahy.

Těšínsko je v kontextu našich a polských dějin doslova územím „na žiletkách“. Vzájemné spory o toto území sahají tak daleko do minulosti, že snad nelze přesně deklarovat, komu vlastně původně patřilo. V oblasti Těšínska je historicky potvrzen vliv Přemyslovců i následná vojenská iniciativa Břetislava I., který si „slezské“ území vydupal a svým počínáním dokonce rozhněval římského císaře Jindřicha III. Posléze se Těšínsko dostalo pod vliv polských Piastovců, až se z kontroverzního území vyklubalo Těšínské knížectví. To bylo nejprve ve sféře vlivu Polských knížecích dynastií, následně se stalo lénem českého krále a opět součástí zemí Koruny české. Územím budícím nevraživost mezi dvěma sousedy je tedy Těšínsko odjakživa. K jakési klidové fázi došlo až v 19. století, kdy se Těšínsko stalo součástí většího celku, tedy Rakouska-Uherska.

Proč ale bylo Těšínsko vlastně tak klíčové? Jedním z hlavních aspektů byla Košicko-bohumínská trať, která ve své době představovala prakticky jediné efektivní spojení mezi Českem a Slovenskem. Druhým faktorem byla skutečnost, že se v oblasti Těšínska nacházelo mnoho uhelných dolů. Navíc zde podle sčítání lidu z roku 1910 žilo téměř půl milionu obyvatel, což rozhodně není zanedbatelné číslo. Rok 1918 přinesl konec světového konfliktu i novou možnost pro formování evropských států. O kontroverzní území na pomezí českých a polských hranic měly tedy zájem oba nově vzniklé státy.

Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém

Po skončení první světové války a s ním spojeném rozpadu Rakouska-Uherska se však staronové křivdy a spory dostaly zpět na světlo. O území usilovalo jak Československo, tak Polsko. Po rozpadu monarchie došlo k vytvoření českého i polského národního výboru. Každý si hrál jednoduše na svém písečku a na druhého nedbal. Poláci prohlásili Těšínsko za součást Polska, Češi pochopitelně za součást Československa. Polská strana však brala situaci pravděpodobně trochu vážněji, proto hned 1. listopadu roku 1918 (tedy ještě deset dní před oficiálním ukončením první světové války a obnovením samostatnosti Polska) většinu těšínského území vojensky obsadila.

Mezi oběma stranami došlo k prozatímní dohodě, kterou však Polsko i přes „výhodnou“ pozici porušilo. Polsko totiž na leden roku 1919 naplánovalo volby, do kterých zahrnulo i svou část Těšínska, na které mimo jiné také zahájilo vojenské odvody do polské armády, což s dohodou nekorelovalo. Vzniklá situace posloužila dostatečným způsobem jako casus belli pro Československou stranu a vojenský konflikt byl rázem na světě. Evropské státy byly totiž tehdy v souvislosti s první světovou válkou ve svém ražení a nebály se dalších vojenských potyček.

Rozkaz československého ministerstva obrany k vojenskému „zajištění“ Těšínska ve prospěch Československa byl vydán 19. ledna před 102 lety. O dva dny později byli Poláci vyzváni k opuštění Těšínska, což ignorovali, jak se pravděpodobně dalo předpokládat. Když dohody, domluvy a výzvy nefungovaly, zbývajícím přípustným řešením byl v očích Československé vlády pouze vojenský akt. Postup československých vojsk započal 23. ledna a směřoval ke klíčovému Bohumínu a Karviné. Zde je třeba upozornit, že se opravdu nejednalo jen o „teoretickou“ válku a malicherné hašteření. Skutečně se hrálo o životy lidí.

Válku provázely těžké boje i snadný postup

Vojensky jsme na tom byli podstatně lépe než Polsko, které se v té době o pohraniční území přetahovalo snad s každým, s kým to šlo. V té době byla většina polských sil zaneprázdněna sporem s Ukrajinou o východní Halič, v Těšínsku tedy Československo získalo převahu poměrně lehce. Na straně české se k česko-polským hranicím stahovalo přes deset praporů pěchoty, minimálně dvě dělostřelecké baterie, a dokonce jezdecká eskadrona. Podpořit národní vojenské úsilí měly i československé prapory z Francie, Itálie a Slovenska. Polská strana disponovala přibližně pěti prapory pěchoty, jednou jezdeckou četou a jednou dělostřeleckou baterií, ovšem i u Poláků došlo během války k posílení stavů. Síly se tedy sem tam vyrovnaly, převaha však byla po celou dobu na straně Československa.

Zatímco například města Bohumín a Orlová byla obsazena poměrně svižně, o Karvinou se sváděly těžké boje se ztrátami na obou stranách. Naproti tomu Těšín byl překvapivě obsazen, podobně jako Bohumín, téměř bez boje, což donutilo polská vojska stáhnout se za řeku Vislu. Československé síly zahnaly Poláky až ke Skočovu, kde se začaly formovat nejen posily, ale také plány k následné finální ofenzívě. Závěrečným útokem měla být polská obrana rozmetána.

K menším bojům u Skočova došlo, nicméně k finálnímu útoku už ne, a to zejména díky přičinění a nátlaku mocností Dohody. 30. ledna byl vojenský postup z nařízení československého ministerstva obrany zastaven. Válka byla ukončena a mezi oběma stranami došlo k příměří – Československo víceméně dosáhlo určitého úspěchu a Polsko nebylo schopno situaci korigovat ke svému prospěchu. Z druhého pohledu však ani jedna strana nebyla s nastalou situací plně spokojená, proto Těšínsko budilo rozepře i v budoucnu.

Sedmidenní válka

Přestože tedy celý konflikt trval pouhý týden, na obou stranách došlo ke ztrátám desítek životů. Na československé straně bylo kolem padesáti padlých a 130 zraněných či nezvěstných. Na polské straně byly s téměř stem padlých, 1900 zraněných či nezvěstných a 600 zajatých statistiky podstatně horší. Obě strany se navíc vzájemně obviňovaly z neobyčejných krutostí. Zatímco na české straně mělo docházet k vypíchávání očí bezbranných polských vojáků, na straně polské se údajně zajatým Čechům odřezávaly nosy, uši i přirození. Ať už jsou různorodá obvinění sebevíc přitažená za vlasy, jedno je jisté. Sedmidenní válka byla sice krátkým, zato ale důležitým územním sporem dvou sousedů, mezi které vnesla nevraživost na další dekády.

Polsko nám vojenský výboj se vším všudy oplatilo ještě roku 1938, když byla podepsána Mnichovská dohoda. Působilo to dojmem, že se situace kolem Těšínska snad nikdy nevyřeší, když po porážce Polska v roce 1939 připadlo území k Říši. K úplnému a definitivnímu rozřešení situace totiž došlo až po dalších dvaceti letech v roce 1958, kdy byla mezi oběma stranami přijata smlouva o vzájemných hranicích a historický spor tím byl konečně jednou pro vždy vyřešen. Snad.

Podobné články

Doporučujeme

Další články