Nakonec vás zlomí a domů se vracíte sice bez večeře, ale za to s výborným parfémem přímo z Francie, na kterém je napsáno: Made in Hungary. Když tak celý hladoví očicháváte parfém, abyste ošálili hlad, napadne vás, jak taková osoba může vůbec v noci klidně spát.

8:00 – Za chvíli to propukne. Za chvíli začnu roztáčet kolečka kapitalismu. Občas člověka napadnou trudomyslné myšlenky, jelikož si svou budoucnost představoval jinak. Já jsem chtěla být modelka, která sbalí fotbalistu. Na druhou stranu, člověk od té společnosti nemůže jenom brát. Člověk taktéž musí dávat. Z toho důvodu prodávám parfémy. Abych byla prospěšná společnosti.

8:10 – Naložila jsem svůj mobilní stánek a parfémy do auta a jedu pro holky, co dneska pracujou se mnou. Vytvoříme profesionální tým.

8:40 – Profesionální tým je na místě. Jsem tu já, Iva a Zuzana. Musíme postavit stánek. Jsou to tři stěny a jedna deska, jakože stůl. To bude hračka.

9:40 – To byl děsnej voser. Hodinu jsme stavěly ten stupidní stánek. Vůbec to nešlo. Zatímco jsme se trápily, utíkaly nám kšefty. Atmosféra v našem profesionálním týmu ochladla. Holky byly vzteklé a Ivě se během marného pokusu o postavení stánku, zpustila ze vzteku menstruace.

10:00 – Konečně, vše je hotovo. Jsme připravené, usměvavé, stisk ruky máme natrénovaný, takže můžeme jít na to.

10:05 – Vyhlédla jsem si prvního hejla. Asi padesátiletý chlap v nepadnoucím svetru, to bude hračka. Už z dálky jsem ho takřka probodla svým úsměvem, a když se přiblížil, vyšla jsem mu vstříc. Sice se mi snažil vyhnout, ale nakonec jsem mu skočila do cesty a zuřivě podala ruku. Je chycenej.

10:10 – Pecka. Prodala jsem mu tři parfémy za litra. Sice žádnou ženu, sestru ani dceru nemá, ale za prvé třeba v nejbližší době někoho sbalí a za druhé, je mi to naprosto jedno. Peníze jsou v kasičce. Už to vypadalo, že si koupí jenom jeden parfém, ale zlomila jsem ho na to, že jsem mu prozradila, že se mi líbí, a proto si může se mnou zasoutěžit (neplést se zasouložit). No a jelikož na otázku, jak se jmenuje náš současný prezident, odpověděl, že Gustáv Husák, poblahopřála jsem mu, že odpověď je správně a že tedy podle pravidel získává slevu na další dva parfémy.

I takoví lidé jsou mezi námi. Každopádně Gustáv Husák nebyla ta nejhorší odpověď. Minulý týden mi zase jiný chlap v mé soutěži řekl, že náš prezident je generál Vodička. Ale co, hlavně, že mají parfémy.

www.digital-guide.cz_.jpg

Naše soutěž o slevy je velmi volná. Zvítězit můžete, i když označíte Gustáva Husáka za našeho současného prezidenta (Foto: www.digital-guide.cz)

11:00 – Holkám se moc nedaří. Neprodávají. Prošla jsem s nimi tedy strategii, kterou nás učili na dvouhodinovém školení:

- Usmívat se

- Vytipovat hejla

- Podat ruku hejlovi

- Poprosit o pomoc s tím, že potřebujete někoho, kdo by posoudil, který parfém voní více

- Prodat parfém

- Nabídnout exklusivní soutěž s tím, že mu řeknete, že byste neměla

- Položit triviální otázku

- Až už odpoví jakoukoliv kravinu, potvrdit, že odpověď je správně

- Prodat další parfémy ze soutěže

- Zkásnout hejla

14:00 – Nedaří se nám plnit plán. Sice prodáváme, ale málo. Je třeba přitvrdit.

14:05 – Přitvrzuju. Vyhlédla jsem si dalšího nebožáka. Nahodila jsem úsměv a vykročila směrem k němu s rukou připravenou na mocné potřesení. Nebožák se obrátil a pomalu míří zpět k východu. Tak to teda ne. Začala jsem ho s úsměvem a předsazenou pravačkou pronásledovat.

Pán si mě všimnul a začal prchat. Běžela jsem tedy za ním a začala křičet, že potřebuju s něčím pomoc a že jestli neví, jak se jmenuje náš současný prezident. Pán začal být hysterický a ječel. Podařilo se mu opustit budovu. Běžela jsem za ním. Už to vypadalo, že stihne naskočit do autobusu, který se chystal odjet z přilehlé autobusové zastávky, ale naštěstí zakopnul, spadnul na patník a zlomil si nohu. Slíbila jsem mu, že mu zavolám sanitku, pokud si koupí parfém. Takže další parfém prodán.

14:15 – Ono to půjde. Holky nasadily zuřivé úsměvy a rozeply si vrchní knoflíčky u svých košil, aby mohly své dekolty cpát těm chlapům až do obličeje. Takhle se totiž dělá byznys.

15:00 – Přidáváme na tempu. Nejen, že jsme zjednodušily soutěž a nyní se ptáme lidí, kolik je jedna plus jedna, ale taktéž rozepínáme další knoflíčky u košilí.

15:30 – Jsme v naprostém transu. Daří se, daří. Soutěžní otázku jsme ještě zjednodušily na: „Jak se jmenujete?“ Odpověď potom před nimi porovnáme s jejich občankou. Košile jsme si už úplně rozepnuly a Iva povídá, že si sundá i podprsenku.

www.aliexpress.com_.jpg

V tomto stejnokroji by se prodávaly parfémy jedna radost (Foto: www.aliexpress.com)

15:45 – Menší zádrhel. Ivu vyvedla ochranka, jelikož si sundala podprsenku a holými ňadry pleskala náhodné kolemjdoucí přes obličeje. To už asi bylo moc. Když jí vyváděli, Iva sice vyřvávala: „Kurva, tomu se říká marketing vy burani“, ale nebylo ji to moc platné.

16:00 – Musíme se hodně otáčet. Jeden člověk nám chybí. Asi začneme nabízet větší slevu.

16:20 – Ty chytré telefony by měli zrušit. Už jsem měla na háčku nějakého chlapa, kterému jsem potvrdila, že se mi líbí a že odpověděl správně na otázku, jak se jmenuje, takže mu zcela výjimečně a ačkoliv bych neměla, dám na parfém slevu. Místo dvou tisíc bude platit jenom tisíc. Pán se usmál, ukázal mi na mobilu, že ten parfém se na internetu prodává za dvě kila a odešel. Kde to jsme? Chce to důchodce. Ti nemají chytré mobily.

16:30 – Odchytla jsem důchodce. Je to sympatický pán. Z něho vytřískám spoustu peněz. Je hodně komunikativní.

16:45 – Starý pán se pořád na něco ptá. Bude to fuška dostat ho tam, kde ho chci mít.

17:00 – Ten dědek nezavře hubu. Pořád mele něco o komunistech. Takhle se dělá byznys?

17:30 – No ty vole a teď mi tady ukazuje fotky svých vnoučat a začíná brečet.

18:00 – Před stánkem máme uřvanýho dědka, který se zalyká a vzpomíná na minulost. Už dávno jsem mu přestala věnovat pozornost a snažím se lovit jiný lidi. Díky dědkovi nás ale všichni obcházejí obloukem.

18:30 – Balíme to. Dneska to nemá cenu. Stánek se nám nedaří rozložit, tak ho táhneme ve dvou do auta, kde ho přivážu na střechu.

18:45 – Se stánkem přivázaným na střeše mého Smarta a s celou hromadou neprodaných parfému na zadním sedadle jedu domů a přemýšlím. Má tato práce vůbec smysl? Je to to, co jsem vždycky chtěla? Pak si ale uvědomím, že já to nedělám pro sebe. Já to dělám pro lidi. To mě vždycky uklidní.

No a TADY se můžete podívat na deníček sluníčkového aktivisty.