Rodiče jsou nyní úplně v té nejpřednější linii a nemají nárok na nic, natož na volno, říká psycholog Radek Ptáček – G.cz
Vyhledávání

Rodiče jsou nyní úplně v té nejpřednější linii a nemají nárok na nic, natož na volno, říká psycholog Radek Ptáček

Zdroj: Archiv Radka Ptáčka

Nouzový stav v Česku stále platí a celá řada omezení, jejichž cílem je zabránit šíření nákazy novým typem koronaviru, také. Zažíváme opatření která nemají obdoby, a to pak zvláště v novodobé historii, kdy svobodu a volnost pohybu bere celá řada z nás jako něco samozřejmého. Ano po tomto víkendu by mělo začít docházet k jejich postupnému uvolňování, ale jedná se o kroky pozvolné. Jedním z těch restrikcí nejzásadnějších a také nejdiskutovanějších je uzavření škol. V rozhovoru s psychologem Radkem Ptáčkem jsme se tentokrát zaměřili na to, jak děti vnímají současnou dobu koronavirovou, ale také na to, jak moc velkou roli škola v životě dítěte hraje.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 18.4.2020, 09:03

Aktuálně celá řada rodičů zažívá situaci, která je nová jak pro ně, tak pro jejich ratolesti - domácí vzdělávání. Na rovinu, je něco jiného udělat s dítětem úkoly, když ve škole pár dnů chybí, protože má angínu a něco jiného je dítě doma vzdělávat dlouhodobě. Zároveň sebou nese absence školní docházky i fakt, že dítě kolem sebe nemá například kamarády. A udržet nějaký režim, je také někdy slušně náročné, přiznejme si. Že se celkově nejedná o lehkou situaci, potvrzuje i profesor psychologie Radek Ptáček. Jak vše zvládnout a je vlastně vůbec v lidských silách stoprocentně naplnit roli rodiče, ale také učitele a zároveň ještě normálně pracovat?

Škola je prostředkem socializace

Jak dětem vlastně vysvětlit současnou situaci?

Záleží na věku. Předškolním dětem, tak aby tomu rozuměly, mnoho nevysvětlíte. Dlouhé vysvětlování mladším dětem, kdy začínají dobře mluvit a rozumět, tedy mezi 3-4 rokem, nemá velký význam a může být i kontraproduktivní. Dítěti bychom měli sdělit základní fakta. „Teď se chvíli nebude chodit do školky a budeme spolu doma, abychom byli zdraví“. Vysvětlovat, že do školky se nechodí, protože venku je zlá nemoc, může v mladších dětech vyvolávat úzkost, nejistotu a noční můry. S dětmi školního věku již jednáme jako s rovnocennými partnery.

Situaci vysvětlíme, a to bez doprovodu obav, negativních emocí nebo prognóz, tak jak je. Tedy například: „Dostala k nám nemoc, kterou se může nakazit hodně lidí. Proto, aby se to nestalo, tak lidé zůstávají doma. Děti nechodí do školy a učí se rodiči. Jakmile situace nastane, tak se vše vrátí do starých kolejí. Děti se této nemoci nemusí vůbec bát.“

Děti nechodí do školy a nějakou dobu ještě nepůjdou. Jak je vlastně pro dítě škola důležitá? Nejde jen o vzdělání.

Škola, a to si málokdy uvědomujeme, je především prostředkem socializace a budování vztahu ke vzdělání, je základnou pro další specializované vzdělávání na středních a vysokých školách. Učit se mohou děti doma a řada rodičů tak činí. Osobně nejsem příznivcem modelu domácího vzdělávání. Děti se bezpochyby dobře naučí, ale celoživotně jim bude chybět prožití vztahů, které se budují pouze ve školním prostředí. Škola také hraje důležitou funkci v tom, že učí děti žít a chovat se v „instituci“. Celý náš dospělý svět je souborem institucí. No, a abychom byli funkční, musíme se s nimi naučit pracovat. Číst nepsaná pravidla školy jako instituce, chápat a učit se dodržovat nepsaná pravidla učitelů, spolužáků. Řešit nefér konflikty. To je něco, co rodič dítě nikdy nenaučí.

Sám jsem se ve své praxi staral o několik dětí, kteří téměř celou školu prožily v domácím vzdělávání. Měly skvělé znalosti, často na úrovni střední školy. Všechny děti – minimálně ty, které jsem viděl, měly znaky zvýšené úzkostnosti a všichni měly problémy na střední škole. Jeden mimořádně nadaný chlapec obešel během 2 let 4 gymnázia a ze všech odešel, protože chtěl „pouze to, aby k němu měli individuální přístup“.

Tímto neříkám, že celé domácí vzdělávání je špatné. V řadě případů je dokonce nutné a v nejednom případě jsem ho i doporučil. Nicméně pro tuto formu výuky musí být časově omezený důvod. Dítě musí zažít ve školním období školu.

Na druhou stranu je nutné vyjádřit velký respekt k rodičům, kteří učí své děti doma. V podstatě většina rodičů si to může v dnešní době intenzivně vyzkoušet a pocítit vděčnost, že máme školy.

Nehrozí, že se mezi dětmi více prohloubí rozdíly, že ztratí schopnost komunikovat, řešit běžné problémy, budou mít problém s autoritou?

To, co máme dobře zažité, ,se ztrácí hodně pomalu. Schopnost běžné komunikace byste ztratila možná po několika letech na opuštěném ostrově. Myslím, že dva měsíce mnoho škody nenadělají, ale ve chvíli, kdyby děti měly jít do školy až v září, tak to může být opravdu problém. Nikoliv ve ztrátě schopnosti komunikace, ale vidím problémy s disciplínou řádem, ale koneckonců i znalostmi. Když děti půjdou v září do školy, dva měsíce si budou – vlastně po půl roce, zvykat na nový režim. Co je učitel bude učit? První pololetí bude probírat látku z minulého roku a v druhém pololetí probere celou látku za daný ročník.

Bez režimu to nejde

Je nutné zachovávat dětem pravidelný režim?

Je to absolutně nutné. Schopnost regulace chování a dodržování řádu je spojena s tzv. prefrontálními částmi mozku. Ty se u dětí teprve vyvíjejí. Děti se ve škole, jak jsem již říkal, učí vydržet sedět hodinu a dávat pozor (nebo se alespoň tak tvářit), učí pamatovat si složitější instrukce a plnit je. Učí se rozumět tomu, že den má svůj řád. Rodiče jdou do práce, já do školy, kdy se pravidelně střídá výuka s přestávkou. V domácích podmínkách je to nesmírně důležité, ale s prodlužující se dobou náročnější až nemožné. Žádný rodič nemá takový respekt jako učitel. V prvních týdnech to možná šlo a učit se s mámou nebo tátou mohlo být oživení. Ale po dvou měsících děti přestávají vnímat nutnost odlišování částí dne, dodržování i sebelepších rozvrhů. Rodiče k tomu začínají být vyčerpaní.

V prvních týdnech karantény jsme si říkali, jak je nutné mít plán a dodržovat ho. Mnoho rodičů, které znám, to tak měli a byli pyšní, jak jim to pěkně šlape. Dnes jsou vyhořelí, často na pokraji sil a doma vládne anarchie. Děti tráví hodiny u počítače a tabletu, učit se odmítají, vznikají konflikty.

Někdy dostávám vlastně velmi absurdní otázky: „Jak skloubit home office s výukou a péčí o dítě“ (zvláště například v případech žen samoživitelek nebo v rodinách, kde jeden rodič dochází do práce, druhý musí pracovat z domova). Chtěl bych ujistit všechny rodiče, že toto není možné a neexistuje žádná rada, jak to zvládnout. Jediné, co nás může těšit se je, že to vše přejde, půjdeme v klidu ven, o děti se postarají ve škole, kroužcích a my jako rodiče možná budeme mít alespoň 10 minut pro sebe.

Lze dětem vlastně nějak nahradit absenci kolektivu?

Jsou věci, které v životě ničím nahradit nelze. Je to stejné, jako kdybyste se ptala čím lze nahradit kyslík nebo vodu. Ničím. Stejně je to s kolektivem, zvláště v dětském věků. Jeden ze základních vývojových úkolů dětského věku je socializace. To bez kolektivu nejde. Dítě bez možnosti být s vrstevníky po dlouhou dobu (zvlíště děti různě zanedbávané a týrané) jsou ve schopnosti vycházet s druhým, vytvářet vztahy atp. doslova omezeni na celý život. Samota je zlá věc. Některé výzkumy poukazují na skutečnost, že může mít horší zdravotní dopady než kouření nebo alkohol. Musí se ovšem jednat o dlouhodobou osamělost – s opravdickým pocitem samoty. Jestliže jste introvert a vídáte se s někým jednou za týdne a úplně vám to stačí, tak to pro vás neplatí v plné míře, ale z části rozhodně ano.

Mezi dětmi jsou za normální situace rozdíly. Nehrozí, že se v tento moment ještě prohloubí a po návratu do školy vznikne u některých pocit outsiderů?

Toho bych se nebál, myslím, že návrat do školního prostředí může mít opačný efekt, děti budou šťastné, že jsou v kolektivu, uvědomí si sílu přátelství, na staré křivdy se zapomene. Ze sociálního hlediska dočasné odloučení může znamenat dobrý restart.

Psychické problémy narostou

Máme se obávat toho, že naroste počet psychických problémů právě i u dětí?

Psychických problém v dospělé populaci jistě přibude. U dětí bych to neviděl nějak zvláštně dramaticky. Děti žijí v situaci, která je teď a tady a jestliže je jako rodiče vyloženě nestrašíme, nehovoříme s nimi o počtech mrtvých atp., tak není čeho se obávat.

Naprosto jiná situace ovšem může být v rodinách, která epidemiologická opatření dostala do složité ekonomické situace. Takových rodin může být mnoho. A vzhledem k tomu, že duševní stav dítěte je odrazem duševního stavu rodiče, mohou se psychické problém z rodiče snadno na dítě přenést. Rodič, který má plnou hlavu závažných existenciálních problémů, přišel o práci, propadá se do dluhové pasti, neví, jak zaplatí nájem, tak snadno propadne i velmi závažných duševním poruchám z úzkostně depresivního spektra. Takový rodič sice může zajít za psychiatrem nebo psychologem. Ale nemusí si již uvědomit, že jeho dítě strádá ještě více, jen to třeba není vidět nebo nemá sílu se věnovat například problémů ve škole, nočním můrám atp.

Tlak je v souvislosti s domácí výukou vyvíjený i na rodiče. Ne každý má schopnost věci vysvětlit, předat dál. Nehrozí, že u rodičů začne narůstat pocit, že selhávají oni?

Aktuální situace děti jistě nějakým způsobem ovlivní. Ale jak jsme si řekli, rychle se z toho oklepou a rychle zapomenou. Opravdu mimořádně velká zátěž je v současné době kladena na rodiče. Informací, článků a rozhovorů o dětech je spousta. Na rodiče se ovšem jakoby zapomnělo. Současná situace je taková, že máme plnou republiku vyčerpaných, vyhořelých rodičů, kteří mají pocit, že selhávají úplně ve všech aspektech výchovy svých dětí. Pracovat, učit děti, vytvářet program na celý den, do toho se starat o domácnost prostě nejde.

Hodně a často chválíme děkujeme zdravotníkům, hasičům a policistům, za to že situaci řeší v první linii. Ale rodiče jsou v té úplně nejpřednější linii. Nemají směny, nárok na volno. Nemají nárok vůbec na nic, nemají žádnou podporu ani jistotu – „Kdy to skončí?“ a „Půjde moje dítě do školy nebo ne?“ nebo „Jak to bude se zkouškami na novou školu.“

Kromě těžkých osudů lidí, které "COVID krize" přivedla na existenční dno, ze kterého se budou dostávat těžko a dlouho, způsobí také menší či větší šrámy na rodičovských vyčerpaných duších.

Moc se nemluví o učitelích. Na ně budou kladené po návratu dětí velké nároky. V čem vidíte právě pro ně z pohledu psychologa největší riziko?

O učitelích se nemluví vůbec. Jakoby v této situaci přestali existovat. Přesto existují a mají možná více práce, než kdyby chodili do běžné výuky. Já sám jako rodič jsem si uvědomil, jak náročná a nedoceněná práce učitelů je. Kdyby nyní všichni učitelé vešli do stávky a požadovali dvojnásobný plat, tak by statisíce rodičů jistě dotlačilo příslušné orgány k tomuto kroku.

Na učitelé jsou nyní kladené velké nároky. Musí si připravovat výuku úplně jinak než jsou zvyklí, zpětnou vazbu, kterou by dítěti dali v několika větách, musí sepisovat do mailů. Učitelé jsou již nyní velmi vytíženi a společnost to vůbec nereflektuje.

Po návratu do školy to bude ovšem daleko větší „nálož“. Budou řešit návrat dětí k řádu a školním pravidlům, budou zjišťovat úroveň znalostí a dovedností jednotlivých žáků, k tomu budou muset přizpůsobovat výuku. Budou v obrovském presu nucení probrat v jednom pololetí vlastně pololetí dvě.

Učitelé a obecně pedagogičtí pracovníci jsou dlouhodobě „neviditelnou“ a velmi podceněnou profesí, přestože na nich stojí celá společnost. Za každým, kdo něco přináší společnosti – běžní lidé, kteří vykonávají běžnou práci, ale i za inženýry, profesory, umělci... prostě za všemi, stojí často bezejmenná řada pedagogů, která k úspěchu daného jedince a jeho přínosu společnosti přispěla.

Vezměme tuto zkušenost vzdělávání doma k uvědomění si, jak důležitá, náročná a cenná práce učitelů je.

Děkujeme za rozhovor, pane profesore.

Podobné články

Doporučujeme

Další články