Nový seriál My děti ze stanice Zoo na motivy slavné knihy nabízí osm epizod a samé otázky. Komu přesně je vlastně určen? Proč to celé vypadá jako prohnané deseti instagramovými filtry? Který šílenec schválil písničky do soundtracku? Proč to nemohla být jen dobrá anonymní dobovka? Hele, není to náhodou na Smícháči? A kdo je sakra Benno?
My děti ze stanice Zoot
Hnus, neúcta, kravina. Takové přídomky fanoušci slavného příběhu Christiane F. dávají novému seriálu od Amazonu, který vznikl na jeho motivy. My děti ze stanice Zoo, verze 2021, jsou skutečně trochu jiné, než by člověk očekával. Ale mají nápad. Problém je v příliš jemném vizuálu i způsobu, jakým jednají ústřední postavy. Opravdovým kamenem úrazu je ovšem to, že autoři lpí na knižní předloze naprosto zbytečně. Mohl to být sice anonymní, ale středně dobrý seriál o teenagerech pro teenagery, jenž by se svezl na vlně popularity Euforie. Jenže takhle je to kočkopes, který neví, jestli chce předlohu modernizovat, být jí věrný, nebo jen sprostě vyždímat její slávu.
Kniha My děti ze stanice Zoo je dnes něco, co by měl člověk číst v rané pubertě, aby to pořádně docenil. V době vydání v roce 1978 byla ale senzací napříč generacemi. Šokující senzací, nutno dodat, protože do té doby se o nezletilých narkomanech prakticky vůbec nemluvilo. Christiane F. skrze svoje vyprávění nabídla unikátní vhled do světa, o němž většina lidí netušila nebo schválně tušit nechtěla, a téma drogově závislých ve věku od 12 do 15 let, rozhodně v Německu, pomohla detabuizovat. Film Uliho Edela z roku 1981 přišel včas a stihl seknout do živého. Edel do hlavních rolí obsadil neherce ve věku odpovídajícímu jednotlivým charakterům. Část komparzu nahradil skutečnými prostitutkami a feťáky potloukajícími se po ulicích Berlína a dosáhl tak ideální špinavosti, která kape i ze stránek literárního díla. Edelův snímek k téměř dokonalosti dotváří autentická hudba a především autentický David Bowie.
Seriál režiséra Philippa Kadelbacha nemá vůbec nic z toho. Soundtrack seriálu je z velké části poskládaný z 10 až 15 let starých popových hitovek – někdy jsou to cover verze, někdy původní songy dostaly nový mix – a doplněný stejně starou taneční hudbou. My děti ze stanice Zoo se také natáčely v Praze skoro víc než v Berlíně. Dobovými auty a rekvizitami tvůrci nešetřili. To samé už se ale nedá říct o kostýmech, které by Christiane, Benno (jak tvůrci překřtili Detlefa) a ostatní mohli nosit stejně dobře na konci 70. let, jako letos. Není náhodou, že pohotoví lidé z internetu seriál už po zveřejnění promo fotografií překřtili na My děti ze stanice Zoot. Všichni tam vypadají jako z instagramové reklamní kampaně obchodu s oblečením.
Celý seriál je nepřiměřeně vyleštěný a uhlazený. Nikdo nikdy na plátně nebo obrazovce nepředvedl tak čistý absťák jako Christiane F. z roku 2021. Dvakrát zvracet, zatímco ti máma drží vlasy, a propotit jedno povlečení? C’mon, takhle to přece nefunguje. Nicméně, toto jsou v porovnání s jinými omyly seriálu marginálie (i když za podobné jednotlivosti by se Děti rozhodně daly nehezky potahat – Bowieho berlínský koncert, jehož se Christiane účastnila, nezačínal Heroes, ale Station to Station, Heroes tam dokonce nehrál vůbec – a tak dále). Mnohem horší než takové drobné přešlapy jsou kýčovité dlouhé pasáže připomínající hudební videoklip. Působí neskutečně rušivě a shazují jakoukoliv autenticitu, na kterou se tvůrci snažili dosáhnout. Nebo nesnažili?
Kočkopes na heráku
Kadelbachovi je 46 let, což znamená, že v době prvního vydání knížky byl sotva na světě. Takže se k ní pravděpodobně dostal až později, kdy už byla kultem, a témata, která probírala, byla o něco diskutovanější a tato diskuze otevřenější. Proto zřejmě k vyznění předlohy svého aktuálního počinu necítí tu úctu, již by si v seriálu přáli vidět ti, které story Christiane F. zasáhla hned a přímo. Jenže My děti ze stanice Zoo 2021 nejsou dělané pro ně. Ne primárně. Asi.
Kadelbach jako by se nemohl rozhodnout, jestli točí zcela moderní seriál, jenž se veze na vlně retro trendu, chce navázat na úspěch seriálu Euforie od HBO a pro jistotu ještě ždímá slavné jméno literární předlohy, anebo chce této literární předloze zůstat tak věrný, jak to jen jde, aby se na výsledek chtěli dívat jak pamětníci, tak moderní teenageři, v nichž správně vidí hlavní diváckou cílovku.
My děti ze stanice Zoo nejsou vyloženě nepovedené. Je v něm několik formálně nápaditých momentů; poslední scéna Babsi, deus ex machina v podobě DJe z klubu, jenž je centrem dění, první Christianin šleh… Jenže je jich tak málo, že ve výsledku působí spíš jako náhoda, která se povedla omylem, než jako tvůrčí záměr. Ústřední parta je výrazně drzejší, samostatnější, razantnější a cyničtější, než byla parta v knížce a původním filmu. Děti ze stanice Zoo po všech stránkách pochází z roku 2021, nikoliv z poloviny 70. let 20. století, kdy by se příběh měl odehrávat. Sledujeme moderní teenagery, kteří nemají nevinnosti ani co za nehet malíčku. A to poněkud maže gró knihy, jež šokovala především tím, že všechno, co se v ní odehrává, se děje dětem, které by si měly navzájem zaplétat copánky na hřišti. A místo toho si půjčují injekční stříkačky.
To v kombinaci se soundtrackem způsobuje, že je celý seriál časově šíleně neukotvený. Mohl by se odehrávat prakticky v jakémkoliv roce. Tím se ještě více vzdaluje předloze, jejíž hodnota je mimo jiné i v dobrém vykreslení dobové nálady v německé společnosti a také v aktuálnosti, která po čtyřiceti letech už prostě nefunguje. Nic z toho by nevadilo, kdyby se to celé nejmenovalo My děti ze stanice Zoo. Mohl to být úplně nový seriál, „německá odpověď na Euforii“, takříkajíc, a bylo by to v pořádku. Jenže vždy, když to začne být zajímavé, jako by někdo z tvůrčího týmu zavelel, že to už je příliš, zatáhl za pomyslnou páku a vrátil rozjívený scénář zpět k opisování předlohy, což ale zároveň vydrží maximálně na jednu scénu. Výsledkem je nerozhodné a uťápnuté klubíčko o ztrápených teenagerech utíkajících od všední reality pomocí drog, romantizované do takové míry, že téma drogově závislých náctiletých skoro až bagatelizuje. Původní děti ze stanice Zoo rázným řezem rozčísly společnost, ty současné jen stojí v koutku a opatrně šoupou nohama ve snaze zalíbit se každému.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
