Že je seriál Hlava Medúzy špatný, to už jste asi četli nebo sami zjistili. Ale jak pro koho. Pro režiséra kriminálky na pokračování Filipa Renče je tenhle paskvil jakýmsi koncentrovaným vrcholem jeho tvůrčích dovedností. Každá replika, každá scéna totiž působí jako z devadesátek, a právě tehdy se Renčovi dařilo nejlíp, dokonce to i vypadalo, že bude nadějí českého filmu. Malou chvilku.
Renčův vrchol
Není to zas tak dávno, co jsme si uvedli pět důvodů, proč je Filip Renč nejhorším českým porevolučním (filmovým) režisérem. Aktuální seriál Hlava Medúzy z jeho dílničky je důvodem číslo šest. Filmový kritik Kamil Fila v reakci na „Medúzu" napsal, že Česká televize tak trochu záměrně točí špatné seriály, protože počítá s cílovkou upracovaných diváků středního věku, kteří po příchodu domů touží jen zapnout televizi a vypnout mozek. To je jistě pravda, nebála bych se dodat, že stará známá pravda. Nestojí na tomto náhodou veškerá produkce komerčních televizí? Bulvární reality show Primy a novácké nekonečné seriály ukazují, že ano. Útočí na nejméně náročné diváky, které chce v konkurenčním boji samozřejmě zaujmout i veřejnoprávní ČT, a tak se jejich vzoru musí částečně přizpůsobovat.
Hlava Medúzy je ale co do otřesnosti v jedné věci speciální, jiná než ostatní špatné kriminální seriály - a to něco je právě Filip Renč. Kdysi nadějný student FAMU vstoupil do světa filmu v roce 1991 dramatem Requiem pro panenku, které šokovalo, zaujalo a představilo světu Annu Geislerovou. Zároveň se tehdy ukázal jako nápaditý tvůrce hudebních videoklipů. Na malou chvilku se mohlo zdát, že Renč je mladou nadějí svobodného českého filmu. Jak ale roky plynuly a rozjívených devadesátek ubývalo, tak zatímco na poli klipů režisér válel, v rámci jeho celovečerní tvorby bylo čím dál zjevnější, že to tak není. Po začátku nového tisíciletí už bylo zcela jasné, že Renč, ač téměř o generaci mladší, patří do stejné sorty režisérů jako Zdeněk Troška; tedy umí natočit divácky velmi úspěšné, ale reálně špatné filmy. Zatímco Troška ale má jednu pevně danou cílovku a v podstatě i jedno téma a prostředí, jež nemění, Renč... klouže.
Mladistvé Rebely přebil adaptací Vieweghova Románu pro ženy, nevýrazného Hlídače č. 47 zase krátkometrážní politickou agitkou Hvězdář. A ani hrůznost jeho zatím posledního snímku Zoufalé ženy dělají zoufalé věci nedokáže zakrýt skandálnost Renčova opus magnum - Lídy Baarové. Snímek, na jehož financování Renč čekal dobrých patnáct let, než mu konečně byla Státním fondem kinematografie přiklepnuta rekordní suma - 15 milionů - a on mohl konečně natočit Pavla Kříže v roli Hitlera spolu s plamenným sexem Táni Pauhofové s Karlem Markovicsem.
Kriminálka Brno
Přesto žádný z celovečerních filmů, které Filip Renč kdy natočil, nedefinuje jeho tvůrčí styl a osobnost tolik jako televizní seriál Hlava Medúzy. Osmidílná kriminálka odehrávající se v Brně zatím ukázala dva díly, ale nedá se předpokládat, že by se její ráz v těch dalších nějak výrazně změnil. Nebo že by se zázračně zlepšil její scénář, když ho dělal jeden a ten samý člověk, Petr Hudský. Právě ten scénář je hlavním kamenem úrazu. Nezajímavý příběh kopíruje tisíckrát viděná žánrová klišé, je tedy nejen hloupý, ale i předvídatelný, což je u detektivky dost zásadní negativum.
Renčovi podle všeho šlo hlavně o to vytvořit krimiseriál s hutnou atmosférou, o zbytek se zjevně přilíš nestaral. Ano, atmosféru jistě vytvořil, nikoliv však hutnou - je to atmosféra čistých 90. let, tedy doby, kdy se mu jako tvůrci nejvíc dařilo, a kdy v jeho očích svět musel vypadat růžově. Celá Hlava Medúzy působí jako stroj času s napevno nastaveným rokem 1998. Máme tu jak zoufale nemoderní kostýmy sestávající mimo jiné třeba z hnědé obnošené bundy, bez které by snad filmový a seriálový policista snad ani nebyl policistou, stejně tak jako neuvěřitelné, hloupé a žánrovému úzu šablonovitě odpovídající dialogy, jež budí spíše pobavený úšklebek než napětí. Všechno rámuje rovněž zastaralá forma, mimo jiné „obohacená" o nejrůznější slow motion flashbacky a útržkovité, zamlžené „vnitřní rekonstrukce" minulých událostí, na které trpí především titulní hrdinka Karin v podání Jitky Čvančarové. Žádný div, že Karin neustále nosí čepici. Bez ní by se jí z toho všecho nejspíš rychle rozskočila hlava.
Hlava Medúzy zatím nenabídla a už asi ani nenabídne nic, co by divák už stokrát - a lépe - neviděl. V podstatě nejzajímavější je linka Karinina psychopatického bratra, který trpí agresivními záchvaty zuřivosti. Hraje ho mladý Karel Heřmánek, jenž příjemně spěje ke škatulce vyšinutých magorů. Jeho story, která se v podstatě celá skládá z toho, že někoho tříská do bezvědomí, sympaticky symbolizuje pocity všech, kteří dali Hlavě Medúzy šanci v naivní naději, že se Česká televize konečně naučila točit kvalitní kriminálky. Buďme fér - ona je to částečně opodstatněná víra stojící hlavně na úspěchu Cirkusu Bukowsky a volně navazujícím Raplovi. Ale to by k tomu tentokrát nesměli pustit toho Renče...
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
