Chicagská sedma

Aaron Sorkin je oscarový scenárista, který se před časem rozhodl, že to, co napíše, chce taky režírovat. Uznání zíkal za scénáře k filmům Sociální síť - právě za něj má toho Oscara - Moneyball i Velkou hru, což byl jeho režijní debut. Chicagský tribunál je Sorkinovým druhým celovečerním filmem. Natočil ho pro Netflix, podle skutečné události, která je navíc významná - rozhodně pro Američany - a měl k dispozici skutečně hvězdnou hereckou partu.

Eddie Redmayne, Sacha Baron Cohen, Mark Rylance, Joseph Gordon-Lewitt, Jeremy Strong, Frank Langella, Alex Sharp, William Hurt a Michael Keaton. Tato sestava se sešla v Sorkinově soudním dramatu, které zpracovává skutečnou story vyhrocených demonstrací, ke kterým došlo v roce 1968 v Chicagu během sjezdu Demokratické strany. Původně poklidné protesty se zvrtly v násilné střety s policií, což vyústilo v zatčení sedmi představitelů zúčastněných aktivistických občanských skupin. Mediálně sledovaný příběh byl o to kontroverznější, že soudce případu Julius Hoffman byl zcela otevřeně zaujatý proti obžalovaným a ještě navíc k nim byl "přimíchán" tehdejší vůdce Černých panterů Bobby Seale, který se zbytkem demonstrací ale reálně neměl nic společného a v době nepokojů v Chicagu v podstatě jen pronesl řeč pro "svoje lidi", povečeřel a zase odjel domů.

Soudní procesy v USA mají specifickou podobu. Často je to dramatické divadlo jako stvořené pro filmovou adaptaci a proces s tzv. Chicagskou sedmou není výjimkou. I díky tomu k nim mají Američané trochu jiný vztah. Platí tam civilní povinnost sloužit v porotě a mnoho procesů tam dalo vzniknout zákonům, které přímo ovlivňují jejich život, namátkou jeden příklad za všechny - případ Roe vs. Wade...

mohlo by vás zajímat

Kontroverzní rozsudek Roe vs. Wade: Než soud rozhodl o potratu, dítě se stihlo narodit

A dalším příkladem je ostatně právě i proces s Chicagskou sedmou. V 60. letech se v USA rozhořela kulturní válka, která neustala dodnes. A právě to se Sorkin snaží do přepisu skutečné události zabalit. To upozornění, připomínku, u nás oblíbené nastavené zrcadlo současné Americe, která se za dlouhých 60 let nikam neposunula. Asi ne úplně záměrně, přesto příhodně tento filmový zdvižený prst přichází velmi krátce před volbami, jejichž výsledkem může být znovuzvolení Donalda Trumpa hlavou Spojených států. Sám režisér prohlásil, že "neupravoval scénář, aby reflektoval dobu, to doba se změnila tak, že reflektuje scénář". Ve filmu jsou vnitřní světy a proměny hrdinů i jejich vzájemné vztahy pouze nakousnuty, Sorkin nejde do hloubky ve vykreslování charakterů, a tak nejde nevnímat, že prim prostě hraje hlavní linka, kterou je jednoznačně "poselství všem Američanům".

GALERIE Chicagský tribunál - recenze

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Otázkou je, proč má takový film zajímat někoho, kdo Američanem není, a dokonce tam ani nežije. Kulturní (a rasová) válka je právě v USA nejvíc exponovaná a dnes opět vyhrocená, ale není záležitostí pouze této velmoci. Obojí probíhá každý den všude po světě a je třeba si připomínat, proč je to špatně a na čí stranu se chce člověk postavit.

Sorkinův film je velmi dobrý a vzdává malý hold klasickým americkým soudním dramatům z 80. let. Na rozdíl od mnoha z nich se ale na více než dvouhodinové stopáži netáhne. Konverzační pasáže Sorkin moudře prokládá dramatickými flashbacky, jejichž pomocí nabízí pohled jednotlivých účastníků inkriminovaných demonstrací a postupně skládá mozaiku, aby nakonec vytvořil celkový obraz toho, co a jak se vlastně stalo. V tom připomíná slavné Znásilnění s Jodie Foster. Sorkin udržuje napětí navzdory tomu, že divák vlastně ví (nebo může snadno zjistit), jak to dopadne.

Zprvu zdánlivě jednostranný obraz, v němž to vypadá, že je předem jasně určeno, kdo je hodný a kdo zlý, režisér nicméně vyvažuje zejména ve druhé polovině filmu, kdy ústřední partu hrdinů polidšťuje tím, že odkrývá jejich nejistoty a pochybení. Zároveň u toho poctivě ždímá všechny ty herecké trumfy, kterých se mu dostalo. Redmayne i Cohen jsou vynikající, ale zdatně jim sekunduji i Strong a Rylance. Michael Keaton na minimální prostoru v roli klíčového svědka případu uhrává maximum. Druhá polovina dodává Sorkinově snímku nejen uvěřitelnost a živelnost, ale i spád. K dokonalé harmonii chybí podobný bližší vhled do motivací postav záporných, ale to není hlavní kámen úrazu Chicagského tribunálu.

A přesně ve chvíli, kdy se divák oprostí od toho, jak strašlivě americké to všechno je, Sorkins svému vlastnímu filmu podrazí nohy. Zrovna, když divák přestane posměšně odfrkávat nad občanskými aktivisty bez bázně a hany a začne je brát jako realistické postavy, možná se dokonce nechá dějem strhnout natolik, že dostane chuť narazit si baret a vyjít do ulic vzdorovat establishmentu, přichází formálně naprosto přetažený závěr. Posledních pět minut dokáže celé to pečlivě a kvalitně budované seriózní soudní drama, které funguje samo o sobě na perfektních hereckých výkonech a šikovné kombinaci klasického žánrového vyprávění s prvky soudobého velkofilmového líčení, hodit do špinavého pytle s americkými akčními blockbustery z devadesátek.

Zlí dostávají na frak, i když jen po stránce lidské, z hodných jsou morální vzory. Slušnost a lidskost vítězí nad zkorumpovaným systémem. Dramatická hudba hraje a americká vlajka vlaje v pozadí. Nevlaje, ale je to to poslední, co chybí. Sorkin jako by sabotoval sám sebe, na druhou stranu, pokud tím chtěl Američanům vzkázat, ať jdou volit a jsou u toho rozumní, tak takhle se to asi dělá.