Dej si pozor, co si přeješ

Ray Bradbury se narodil v horkém srpnu amerického středozápadu v roce 1922. Matka se přistěhovala z Evropy, takže z její strany byl napůl Švéd, z otcovy strany byl čistokrevný Američan a heretik. Rodina jeho otce totiž vydávala noviny a byla přímo napojena na Marii Bradbury, jednu z žen, která to koncem sedmnáctého století odnesla v Salemu.

Rodina strávila většinu Rayova dětství v městečku Waukegan, Illinois. Těžko říct, jestli Bradbury město miloval už jako malý chlapec, ale rozhodně ho nikdy pořádně neopustilo. Část jeho nejlepších prací má v sobě silnou příchuť malého středozápadního města. Ve své tvorbě se Waukegan jmenuje Greentown, ale ani on sám nezapíral, kde bral inspiraci.

Vedle Stephena Kinga byl Bradbury nejlepší v umění zakomponovat do ničím významné obydlené zatáčky něco podivně znepokojivého. Ostatně King se taky netají tím, že Bradbury byl jeho velká inspirace. Tak třeba třicet let po legendární Bradburyho knize Tudy přijde něco zlého King vydal velice čitelnou poctu v podobě Nezbytných věcí.

Já osobně bych si troufl tvrdit, že Nezbytné věci jsou lepší, ale není nejmenších pochyb, že to byl Bradbury, kdo přitáhl koncept „to, co si přejete, není to, co doopravdy chcete“ do moderní popkultury. Navíc tomu uměl dát dokonale strašidelné kulisy potulného karnevalu a… jestli jste nikdy nečetli Bradburyho volnou Greentown trilogii, přečtěte si aspoň Tudy přijde něco zlého. Je to ten vzácný typ příběhu, o kterém si říkáte: „To už jsem milionkrát viděl a četl.“ Ale stejně vás to baví až do konce.

No prostě, když k tomu přičtete tu roztomilou historku s Mr. Electrem, na kterou Bradbury rád vzpomínal, tak vidíte, že jak už to u dobrých hororových autorů bývá, jeho nejstrašidelnější práce vycházejí z jeho dětství. Když měl ale nastoupit na střední, přestěhovala se rodina do Los Angeles. A tam už pak Ray zůstal až do konce života.

mohlo by vás zajímat

Stephen King je nesnáší, my milujeme: Nejlepší filmové a seriálové adaptace knih mistra hororu

Pán sci-fi... ?

Existuje typ videoher, říká se jim „immersive sim“, tedy simulátory, do kterých se ponoříte. Většinou mají poměrně komplikovaný příběh plný morální šedi a jemných nuancí, ale hlavní je samotné hraní. Protože immersive sims kladou důraz na to, aby hráč mohl řešit problémy po svém. Provraždit se chodbou, proplížit, prokecat, hacknout dveře, proměnit se v kočku… Sto a jeden způsobů, jak vyřešit každou situaci. Fajnšmekři říkají těmhle hrám „451 games“, protože kód k prvním dveřím ve hře bývá zpravidla 0451. Protože vývojáři her, které jsou hlavně o vyjádření kreativní svobody jejich i hráče, uctívají knihu 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. A uctívají Raye Bradburyho.

Bradbury nepsal jenom horory, psal taky sci-fi a podobně jako u hororu je zapsán zlatým písmem do historie žánru. Z velké části hlavně díky 451 stupňům Fahrenheita, příběhu z distopické budoucnosti, kde panuje tak přísná cenzura, že se pálí všechny knihy. A 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při které začíná hořet knižní papír. Tahle poměrně útlá knížka je považována za „vrcholného“ Bradburyho. Což by ale bylo trochu nefér.

Je tady třeba ještě Marťanská kronika o lidské kolonizaci Marsu, která je spíš kritikou kolonialismu jako takového. Ostatně dobré sci-fi musí mít poselství a Bradbury nebyl schopen napsat špatné sci-fi.

Navíc za svůj život napsal kolem šesti set povídek a vydal přes třicet knih. Když nepočítáme eseje, kulturní kritiky, divadelní hry a podobné „vedlejšáky“. Bradbury měl trochu dylanovského ducha v tom smyslu, že se během své kariéry několikrát předělal v něco jiného. Měl období, kdy ho strašně bavilo adaptovat svoje věci pro televizi, film a divadlo. Ke konci svého života zase miloval psaní čistokrevných detektivek.

GALERIE Ray Bradbury

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Čtyřikrát dva

U svých oblíbených autorů mám vždycky radost, když není moc co napsat k osobnímu životu. Protože to znamená, že žili více či méně spokojeným životem. A to Bradbury žil. Celých jednadevadesát let. Ray byl velice silně člověkem dvacátého století a odmítal udělat ten pomyslný krok do století jednadvacátého. Neměl počítač, nepoužíval internet, tvrdil, že mu bohatě stačí telefon a psací stroj.

A měl vlastně pravdu.

Se svou ženou měl čtyři dcery a ty z něj postupně udělaly osminásobného dědečka. Zemřel ve spánku v roce 2012. Ale dokud budou na světě kreativní lidé, pozorní čtenáři a lidé, kteří chtějí u četby přemýšlet… dokud budou přístupové kódy ve videohrách 0451, bude žít věčně. Přesně jako to před téměř sto lety předpověděl kouzelník Mr. Electro.