Quentin Tarantino patří k nejkultovnějším režisérům současnosti. Jeho specifický styl zbožňují miliony cinefilů po celém světě - a zcela zaslouženě. Tvůrce, který si v mládí vysloužil přezdívku "magor z videopůjčovny", se přitom všechno naučil jen tím, že nonstop zíral na filmy. Začátky jeho kariéry tak nebyly vůbec jednoduché. První film mu shořel a nebýt Harveyho Keitela, dost možná bychom jméno Tarantino ani neznali.
Quentin mezi VHSkami
Kultovní tvůrce, milovník dámských chodidel, komiksů a množství krve tak velkého, že už je to spíš legrační než odpudivé; to všechno je Quentin Tarantino, režisér, který dnes slaví 57. narozeniny. Jeho jedinečný rukopis pozná i jen průměrně znalý divák, a to i v případech, že se na daném snímku Tarantino třeba jen podílel. Cesta k tomu, aby jej znal a zbožňoval celý svět cinefilů, byla ale náročná a nejistá.
Quentin Tarantino se narodil v americkém Knoxville teprve šestnáctileté Connie Tarantino. Ta ho zplodila během výletu do Los Angeles s jistým Tonym Tarantinem, studentem práv a aspirujícím komikem. Mladí milenci se sice vzali a Connie odešla za mužem do města andělů, ale Tony rodinu poměrně brzy opustil. Svobodná matka se musela vrátit zpět k rodičům do Tennessee. Její chlapec dostal jméno podle Quinta, postavy z Conniina oblíbeného televizního seriálu Gunsmoke. To jako by určilo celý Quentinův život. Odjakživa miloval popkulturu - televizi, filmy, komiksy. Jeden čas dokonce odmítal jíst cokoliv, co nebyly hamburgery nebo hot-dogy, takže Connie musela i sendvič označovat jako burger.
Connie to doma docela rychle začalo lézt na nervy, a tak se rozhodla odjet zpět do L.A. a už tam zůstat. Podařilo se jí protloukat, a tak Quentin vyrůstal v sousedství Hollywoodu. Už na střední začal chodit na hodiny herectví a přivydělával si jako vyhazovač v pornokině. Po ukončení studia si našel práci v prestižní videopůjčovně VideoArchives na Manhattan Beach. Právě tady vznikla jeho přezdívka "magor z videopůjčovny". Tarantino tu nonstop sledoval filmy, znal jich nespočet a uměl přesně odcitovat stovky konkrétních scén. Zákazníci podniku o místě brzy začali mluvit jako o Tarantinově filmové škole, on sám to ale vždy popisoval spíš jako takový jeho filmový žurnál, v němž je hlavním kritikem. Většinu filmového vzdělání nabyl režisér právě tady. Hodiny a hodiny měl oči přilepené na obrazovce a jako samouk studoval vše, co se na ní dalo vykoukat. Zároveň ve videopůjčovně proběhlo jeho osudové setkání s Rogerem Avarym.
Narozeniny v plamenech
Quentin a Roger si byli dost podobní a taky se rychle spřátelili. Že spolu jednou půjdou přebírat Oscara za nejlepší scénář je asi tehdy nenapadlo, ale určitě věděli, že spolu chtějí točit filmy. A tak se do toho pustili. Tarantino už si filmařinu jednou zkusil - v roce 1983 natočil černou komedii Love Birds in Bondage o dívce, která je po autonehodě nezvladatelná a musí být hospitalizována na psychiatrii. Její přítel, hraje ho sám Quentin, ale nezvládá odloučení a vymýšlí různé způsoby, jak se k ní dostat. Tenhle kousek byl z neznámých důvodů zničen, a tak ho viděl málokdo.
S dalším počinem to dopadlo trochu lépe, ale vlastně podobně neslavně. Na filmu My Best Friend's Birthday už se podílel Avary coby kameraman, a také Craig Hamann, který s Tarantinem pracoval ve videopůjčovně, k filmu napsal scénář a s Quentinem si v něm pak sami zahráli. Hamann ztvárnil Mickeyho, kterému je čerstvě 30 a jeho nejlepší kámoš Clarence (Tarantino) mu chce uspořádat pořádnou oslavu. Jenže Mickey k narozeninám dostal vyhazov z práce i kopačky, takže na nějaké mejdany nemá ani pomyšlení. Clarence to nicméně nevzdává a kámošovi najme prostitutku. A přesně v ten moment se rozjede série událostí, která z životního jubilea udělá dost možná nejhorší den v Mickeyho životě. Ze slibného filmu se bohužel dochovala jen asi hodina vlastně dost nesouvislého materiálu - ten zbytek totiž shořel spolu se studiem, ve kterém ho Tarantino s Avarym stříhali.
Krušné začátky, které by normálního začínajícího režiséra asi odradily. Ne tak magora z videopůjčovny. Ponořil se do psaní scénářů - vytvořil ten pro Pravdivou romanci, který prodal Tonymu Scottovi, i ten pro Takové normální zabijáky Olivera Stonea. Ani za jeden nedostal moc peněz a nemohl se ohrazovat proti úpravám, které na nich filmaři provedli. U Scotta námitky neměl, Stoneův film ale vyloženě nesnáší. Jako scenárista byl Tarantino žádaný, jako režiséra ho ale nikdo nechtěl. On byl ale odhodlaný natočit pořádný film, a tak začal psát Gaunery s tím, že když to nebude nikdo chtít, natočí si to sám s minimem peněz, do rolí zločinců obsadí kamarády, udělá to černobíle - a bude!
Scénář se ale dostal do rukou Harvey Keitelovi. Toho ten příběh nadchl natolik, že se stal producentem snímku. Z černobílé gangsterky se rázem stal film s opravdovými herci natáčený na opravdovou filmovou techniku. Tarantino měl nakonec na film 1,3 milionů dolarů. Většina štábu pracovala za minimální nebo téměř až symbolický honorář včetně Keitela. Točilo se šest týdnů, premiéra proběhla 21. ledna 1992 v kině na Sunset Boulevard. Odtud se snímek dostal na filmové festivaly a k očím celého filmového světa.
Díky nečekaně úspěšnému debutu začali Trantina filmová studia konečně brát vážně i jako režiséra. Dostal se do pozice, kdy si mohl natočit cokoliv, pokud se s rozpočtem vejde do 10 milionů. A tak to udělal - tím jeho osudovým "cokoliv" se stal "nejkultovnější z kultovních filmů", Pulp Fiction: Historky z podsvětí. A zbytek, jak se říká, je historie...
Pulp Fiction se stalo snímkem tak oblíbeným a úspěšným, že dostalo do kolen úplně všechny a i dnes, více než 25 let od premiéry, zůstává nepřekonaný. Leckdo ho napodobuje nebo cituje, ten originál je ale prostě jenom jeden. Ať už jde o kameru, chronologii vyprávění, dialogy nebo herecké výkony, ten film je čistý Tarantino. Tvůrce Historkami z podsvětí dost jasně nastavil svůj režijní styl, zároveň tam ale využil všechny nakoukané znalosti z klasických děl kinematografie. Například ta rozsekaná struktura příběhu, tu filmoví nadšenci viděli už v legendárním Občanu Kaneovi.
Kromě Oscara za scénář byl snímek nominován i v hlavní kategorii a stal se nejlepším filmem na festivalu v Cannes. Tarantino se tím definitivně zapsal jako jedinečný filmař se zástupy fanoušků. A došel k tomu bez školy, hromad peněz či konexí, jen s nadšením a pravda trochu šílenou, leč nezničitelnou láskou ke stříbrnému plátnu.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
