Pýcha předchází pád. Slavný Titanic byl zářným důkazem toho, že lidstvo podceňuje přírodu odjakživa – G.cz
Vyhledávání

Pýcha předchází pád. Slavný Titanic byl zářným důkazem toho, že lidstvo podceňuje přírodu odjakživa

+ DALŠÍCH 7 FOTEK + DALŠÍCH 8 FOTEK

Je to sto osm let ode dne, kdy R.M.S. Titanic narazil na ledovec. “Nepotopitelný” parník se stal hrobem pro stovky lidí a celá událost se zapsala do historie jako jedna z největších námořní tragédií. Víte ale proč se to stalo? A kolik lidí a na co tam zahynulo?

Jan Studnička
Jan Studnička 14.4.2020, 14:41

Plovoucí klenot

Titanic měl dvě sestry, Britannic a Olympic. Jediný Olympic poctivě odsloužil a byl sešrotován ve třicátých let. Britannic najel na minu v roce 1916 a Titanic… No, Titanic šel ke dnu nejslavněji. A bylo to souhrou hromady nešťastných okolností.

Tak zaprvé, kolem vypuštění téhle lodi byl ohromný poprask. Titanic by byl velice slavná loď, a to i kdyby se nikdy nepotopil. Svého času to byla největší loď na planetě, měl dvě stě sedmdesát metrů na délku a necelých třicet metrů na šířku. To se možná nemusí zdát hodně ale tenkrát to bylo vážně hodně. Navíc byl na svou dobu a velikost neuvěřitelně rychlý. Podle inženýrů dokázal hnát svých padesát dva tisíc tun vpřed rychlostí čtyřiačtyřiceti kilometrů v hodině.

Jenomže tahle loď nebyla jenom technický zázrak, byl to luxusní technický zázrak. Prostory pro cestující byly rozděleny do tří tříd. Ta třetí byla pro chudé lidi a Iry. Ta druhá se svou kvalitou rovnala většině prvních tříd na jiných lodích. A první třída… byl svět sám pro sebe. Bazén, turecké lázně, posilovna, hřiště na squash, kadeřnictví, knihovna, luxusní jídelny. Uprostřed zóny pro veřejnost byly ohromné schody, kterými se dalo volně vandrovat mezi třídami. Možná si je pamatujete, protože po nich scházela Rose za Jackem v Cameronově filmu Titanic. A nad těmi schody byla ohromná skleněná kupole, přes kterou dovnitř proudilo přirozené světlo.

Společnost White Star Line, která provozovala všechny tři lodě třídy Olympic, chtěla udělat z prvního vyplutí Titaniku událost roku. A to se jí taky povedlo. Všude se psalo o tom, že nepotopitelný hotel vyráží na svou panenskou plavbu do New Yorku.

Nepotopitelný! To bylo slovo, které se s Titanikem spojovalo často, protože loď měla v rukávu, nebo lépe řečeno v podpalubí, schovaný ještě jeden tríček. Trup byl rozdělen do šestnácti částí, které se daly v případě potřeby uzavřít vodotěsnou bariérou. A i kdyby se zaplnily vodou čtyři z nich, Titanic by byl pořád schopen plavby. V krajním případě to znamenalo, že pokud se včas zareaguje, parník dokáže ustát díru přes čtvrtinu trupu.

I z toho důvodu White Star Line podcenila počet záchranných člunů a snížila jejich množství na nejnižší možnou zákonnou normu, tedy pro polovinu cestujících. Čluny ostatně neměly sloužit k tomu, aby se na nich cestující hodiny pohupovali, byly tam od toho, aby rychle dopravily cestující na jinou loď a vrátily se pro další lidi. Protože i kdyby se stala nějaká katastrofa, Titanic by se udržel na hladině, dokud by nebyli všichni v bezpečí.

Teoreticky.

Mezi lety 1911 a 1912 splnil obr všechny zatěžkávací zkoušky, 10. dubna provedl poslední velkou inspekci sám konstruktér lodi Thomas Andrews a loď vyrazila na svou první a poslední plavbu.

Ledovec před námi

Titanic vyrazil ze Southhamptonu a nabral další pasažéry ve Francii a nakonec v Irsku. Přes třináct set cestujících a osm set padesát členů posádky vyrazilo přes Atlantik směr New York. Prvních pár dní bylo skvělé počasí, a přestože od 13. dubna přicházely zprávy z ostatních lodí na trase, že se objevují ledovce a to mnohem jižněji, než je obvyklé, nechal kapitán Edward Smith o den později přiložit pod kotlem,56 ve snaze zlomit rychlostní rekord v cestě přes Atlantický oceán. Problém byl, že zprávy o pozorování ledovců byly dost roztříštěné. Důstojníci sice všechny zprávy obdrželi, ale špatně se distribuovaly po lodi. Nikdo neměl kompletní info, takže nikdo nepovažoval za nutné předávat ho nějak rychle na můstek. A Titanic uháněl rychlostí čtyřiceti kilometrů v hodině vstříc záhubě.

14. dubna ve 23:39 zahlásila hlídka z pozorovacího stanoviště poplach. V klidném moři a se zataženou oblohou spatřila posádka ledovec pozdě, ale stále včas na to, aby se stihlo řádně zareagovat. Od momentu, kdy se rozezněly poplašné zvony zbývalo ke srážce přesně třicet devět sekund. Velící důstojník na můstku provedl s chladnou hlavou učebnicový manévr. Věděl, že jeho loď rychleji zatáčí doleva, takže všechnu sílu monstrózních motorů napřel k tomu, aby dostal záď lodi napravo a příď nalevo. Za normálních okolností by tenhle manévr loď zachránil, vyhnout se čelní srážce je priorita. Jenže v absurdní rychlosti, kterou se Titanic řítil oceánem nasekal náraz do boku mnohem více škody, než by býval čelní náraz.

Ledovec na několika místech protrhl v podpalubí trup lodi a ubikace topičů se začaly s hrůzostrašnou rychlostí plnit ledovou vodou. Přestože pro lidi na palubě bylo malé drcnutí zatím jenom zdrojem pobavení, posádka věděla, že je zle. Rychlá inspekce, kterou provedl osobně kapitán Smith s konstruktérem Andrewsem, odhalila nečekaný problém. Ano, podpalubí se sice dá oddělit voděodolnými přepážkami, ale ty byly vodotěsné jenom mezi sebou, nikoli shora. Velice zjednodušeně to znamenalo, že při rychlosti, kterou parník nabíral vodu, se do pár minut začala mořská voda přelévat vrchem z komory do komory.

A ať se to zdálo sebešílenější, v tu chvíli bylo jasné, že nepotopitelný titán půjde ke dnu.

SOS

O půlnoci kapitán nechal vyslat SOS a vydal povel k evakuaci cestujících. S vědomím toho, že v nejlepším případě je místo jenom pro polovinu z nich. Nejbližší loď, která zachytila volání o pomoc byla Carpathia, která byla necelých sto kilometrů daleko. A vzhledem k tomu, že extra rychlý Titanic dokázal vyvinout rychlost pouhých čtyřiceti kilometrů v hodině… Situace byla zlá. Během evakuace panoval chaos. Do záchranných člunů se začaly naloďovat ženy a děti, některé čluny odpluly s pouhými pětadvaceti osobami na palubě, přestože měly místo pro šedesát pět osob. Voda se valila dovnitř lodi patnáctkrát rychleji, než ji čerpadla stíhala pumpovat ven a v jednu ráno ztěžklá příď začala pomalu klesat, zatímco záď se zvedla nad hladinu. Jakmile cestujícím došlo, co se děje, propukla naprostá panika. Postupně docházely čluny a řada lidí se pokoušela dostat na jejich palubu násilím… zatímco jiní přenechali svá místa potřebným. Jako třeba slavný smyčcový kvartet.

Ve čtvrt na tři ráno kapitán ohlásil “každý sám za sebe” a odebral se spáchat sebevraždu na můstek. To bylo jen pár minut předtím, než se kolosální trup lodi zvedlý do vzduchu přelomil vejpůl. Lidé po desítkách padali do temných ledových vod Atlantiku a naplněná příď rychle klesala ke dnu, zatímco zbytkům zádě ještě pár minut trvalo, než se ponořily pod hladinu taky.

Spousta lidí zahynula v troskách lodi, ale hlavní příčina smrti mezi cestujícími bylo podchlazení, na které lidi umírali v rámci minut. Některé záchranné čluny se pokusily vrátit pro přeživší, ale podařilo se jim zachránit jenom čtyři osoby. V půl čtvrté námořníci na Carpathii zpozorovali světlice vystřelované ze člunů a ve čtyři hodiny ráno dorazila loď ke člunům.

Z dvou tisíc dvou set lidí na palubě Titaniku se jich zachránilo kole sedmi set. Patnáct set lidí ale zemřelo společně se snem o nejkrásnější a nejvelkolepější lodi, která kdy byla spuštěna na vodu.

A přestože lidstvo od té doby potkaly horší námořní katastrofy, Titanic je obzvláště bolavou vzpomínkou, protože nám říká, jak málo přírodě stačí, aby jakékoli naše představy o lidské nepokořitelnosti poslala… ke dnu. Ostatně, stačí se rozhlédnout po světě dnes.

Podobné články

Doporučujeme

Další články