Nečernobílé husitství

Názory na husitství jsou opravdu velmi různorodé. Někdo na husitství pohlížel a pohlíží jako na zlo, které dostalo do katastrofálního stavu středověké hospodářství nebo jako na dobu, kdy byly výrazně omezeny obchodní a diplomatické styky s ostatními zeměmi, a které také může z části za to, že došlo k výraznému úbytku obyvatelstva. Nesmíme ale zapomenout na epidemii moru, která také svým dílem přispěla. A v neposlední řadě katolická církev pro husity také nikdy nehorovala a nehoruje stále, i když svůj vztah a pohled na Husa a husitství posléze značně zkorigovala.

Na druhou stranu je husitské hnutí bezpochyby jedním z určujících období v dějinách naší země. Zakladatel moderní historiografie František Palacký chápal husitství spolu s celou českou reformací jako vrchol národních dějin a velmi ho obdivoval, což mu bylo také některými lidmi později vyčítané. Podle některých kritiků byla adorace husitů Palackým nekritická a účelová. Prý úmyslně vytvářel umělá spojení s tehdejší sociálně-politickou situací. Kdo ale husitství obdivoval byl Tomáš Garrigue Masaryk a skupina kolem něj. Tito lidé hledali v husitství společenský zápas o humanitu a zároveň se jednalo o inspiraci pro moderní český národní program, který měl být právě na husitském odkazu postaven. Každopádně se prosazování Masarykovy vize husitského odkazu v politickém životě společnosti projevilo již za první světové války. Vezměte si například názvy pluků československých legií na Rusi: "Mistra Jana Husi", "Krále Jiřího z Poděbrad", "Jana Žižky", "Prokopa Velikého", "Jana Jiskry z Brandýsa", první divize "Husitská.“

mohlo by vás zajímat

Václav IV.: Král, o kterém by se možná dnes řeklo, že byl „povoláním syn“

A zrodil se nápad

Takže to jen pár slov o husitství, abychom si jej připomněli. Husité se prostě s ničím moc nemazali. Kdoví, kde vlastně pro defenestraci, která byla sice první pražská, ale určitě ne poslední, jak se posléze ukázalo - ale o tom někdy jindy, čerpali příklad. Jestli v bibli, protože o vyhazování z okna se píše již ve Starém zákoně. Stejnou metodu vyřizování si účtů ale znali již ve starověkém Římě. Jako nejpravděpodobnější se ale jeví jiná varianta. 17. července 1418 vyházeli obyvatelé polské Vratislavi tamní úředníky z oken radnice. Reakce Václava IV. nebyla nijak dramatická a razantní, a to dost pravděpodobně povzbudilo nespokojené Pražany.

To, že husité se radikalizovali po násilné smrti jejich kazatele Jana Husa v roce 1415, je jasné. Václav IV. sice některým jejich požadavkům v průběhu následujících čtyřech let vyhověl, což se ale nelíbilo jeho bratru Zikmundovi a také katolickým pohlavárům. Takže Václav IV. postupně odvolával a odvolával a podporovatele Husova učení o předtím nabyté výhody zase připravil. Těm se to pochopitelně nelíbilo. A tak začala pořádná mela, která výrazně ovlivnila další chod historie.

Radikála Želivského chudina vynesla do čela

Výraznou roli si v tomto dění zahrál radikální husitský kněz Jan Želivský. O tomto muži se až do roku 1418 příliš nevědělo, ale měl být původně členem želivské řeholní komunity. Některé prameny uvádějí, že se jednalo o želivského premonstráta Jana, který působil jako farář v obci Jiřice. Ale nikdy se to stoprocentně nedokázalo. Po Husově upálení ale pravděpodobně premonstrátský řád opustil, protože katolíci i konzervativní kališníci ho označovali za zběhlého mníška. A on začal kázat prostému lidu. Nejprve v kostele svatého Štěpána na Rybníčku. V únoru 1419 přešel do chrámu Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. A Želivského a jeho plamenná slova jeho stoupenci, který přibývalo, doslova hltali. Velkou výhodou bylo, že kněz mluvil jejich rodným jazykem a oni mu tak rozuměli. Zároveň pražská chudina aplaudovala jeho slovům o lepším životě a majetkově vyrovnané společnosti. Ano, měl u nich úspěch a stal se tak postupně lidovým vůdcem a také mluvčím husitů.

Právě onoho osudného 30. července v roce 1419 se nespokojení obyvatelé Prahy sešli v chrámu Panny Marie Sněžné na Želivského kázání. Jemu se povedlo je pořádně nabudit a vyburcovat. Z chrámu pak dav vedený Želivským došel až před Novoměstskou radnici. Že dopředu počítali s tím, že dojde k ozbrojenému střetu, je celkem jasné. Proč by jinak byli vyzbrojeni sudlicemi a kopími? Nejprve se zastavili před zavřenými vraty kostela sv. Štěpána, které vyvrátili a Želivský zde odsloužil mši podobojí. Až potom se přesunuli k Novoměstské radnici a nejprve požadovali propuštění vězňů, kteří byli příznivci Želivského kázání a kališníků. V hloučku lidí stál údajně i jejich pozdější legendární vojevůdce Jan Žižka, o kterém se také říká, že byl kdysi jen obyčejným lapkou.

Narazili ale na odpor purkmistra Jana Podivínského, který propustit vězně odmítl. Když pak ještě údajně z radnice hozený kámen zasáhl monstranci, kterou Želivský nesl v čele davu, tak peklo povstalo. Dav vtrhl na radnici a konšely bez smilování vyházel z oken přímo na hroty sudlic a kopí. Pozabíjeni byli i ostatní přítomní na radnici. Mezi zavražděnými byl samozřejmě také vzpurný purkmistr Jan Podivínský. Průvod tak vyvrcholil první pražskou defenestrací, která byla prakticky začátkem celé husitské revoluce. V následujících dnech došlo k vyplenění pražských kostelů a hromadným útěkům katolických obyvatel Prahy. Atmosféra ale houstla i mimo hlavní město. Protikatolicky smýšlející obyvatelé vedli útoky na kláštery napříkad v Lounech, Žatci nebo Klatovech.

A co král? Toho tato situace již klidným a chladným nenechala, jako ta ve Vratislavi. Na Novém Hradu u Kunratic dostal Václav IV. z události takový záchvat vzteku, že ho valná většina historiků považuje za příčinu jeho smrti. Ta jej postihla o několik týdnů později.

A našimi zeměmi se čím dál více ozývalo: „Ktož jsú boží bojovnící…“ Husitské války vypukly.