Jít k volbám je dle mnohých občanskou povinností a žádný volební průzkum či volební model by vás od tohoto úkonu neměl v žádném případě odradit. Zejména v České republice je totiž dost časté, že se volební průzkumy výrazně liší od reálných výsledků voleb. Každý hlas má svou cenu a nic jako „jistota“ nebo „předem prohraný boj“ ve volbách neexistuje. Je také potřeba umět rozlišovat mezi základními politickými pojmy týkajícími se předvolebních průzkumů, například mezi volebním modelem a volebním potenciálem.
Volební potenciál
Ve srovnání s průzkumy ze západních zemí se u průzkumů českého politického dění často projevuje mnohem vyšší míra chybovosti. Důvodů, proč tomu tak je, může být mnoho. Mnoho voličů se rozhoduje až „na poslední chvíli“ ve volebních místnostech, politickým subjektům fungují staré a osvědčené předvolební triky a lidé se až příliš nechávají ovlivnit volebními průzkumy. Nerozeznávání základních pojmů, mezi které patří například volební model či volební potenciál, může být také častým aspektem. Prvoplánové shazování a znevažování volebních průzkumů, jak ho často vídáme u konkrétních (mnohdy populistických) politických subjektů, ovšem není na místě.
Nejprve je dobré se orientovat v tom, jaký je vlastně rozdíl mezi volebním potenciálem a modelem, aby se nestalo to, co jednomu nejmenovanému politikovi v Otázkách Václava Moravce. Nejprve se podíváme na ten nejčastěji zneužívaný, tedy na volební potenciál. Volební potenciál nám říká, kolik hlasů by daná strana získala, pokud by se k její volbě přiklonili všichni, kteří její volbu zvažují. Například, koalici SPOLU bude volit 22 % tázaných, kteří jsou pevně rozhodnuti, dalších 7 % ovšem zvažuje její volbu a bere ji jako jednu ze svých možností. Volební potenciál SPOLU je tedy 29 %. Často se do závorky uvádí také volební jádro, které se zaměřuje na pevně rozhodnuté voliče, což by bylo zmíněných 22 %.
Volební potenciály jsou často zneužívány zejména stranami, které se pohybují pod pětiprocentní hranicí, jež je potřebná pro vstup do sněmovny (pro jednotlivé politické subjekty, nikoli pro koalice). Strany a hnutí vydávají volební potenciál za standardní průzkum a ukazují voličům, že mají například „jasných“ 8 % a děkují za podporu. Jednoduchý trik, ovšem často velice funkční. Dále je volební potenciál často zneužíván stranami, které chtějí pošpinit strany jiné a současně poskvrnit také věrohodnost průzkumů. „Podívejte se, tady průzkum agentury XY dává straně XY příliš vysoká procenta. Nevěřte průzkumům, je to zmanipulované.“ Opět velice jednoduché a opět velice funkční. Specifikem volebního potenciálu je také to, že součet procent u jednotlivých stran nedává dohromady 100, jako je tomu například u volebního modelu.
Volební model
Volební model je odhad, jak by dopadly volby (například ty letošní). Jedná se tedy o ten „standardní“ průzkum, dle něhož se lze aspoň přibližně orientovat. Zahrnuje totiž pouze odpovědi respondentů, kteří půjdou volit, na rozdíl třeba od stranických preferencí, kde se započítávají i odpovědi tázaných, kteří volit nepůjdou – měří se tím tedy celková oblíbenost jednotlivých politických subjektů. Do volebních modelů se nezapočítávají odpovědi nerozhodnutých voličů ani respondentů, kteří k volbám sice chtějí, ale nevědí, koho volit.
Volební modely jsou právě tím druhem průzkumů, jenž je po volbách kritizován za to, jak moc se do výsledků netrefil. Respondenti, kteří jsou dotazováni, jsou jednotlivými agenturami, jež průzkumy zajišťují, nejčastěji vybíráni dle odpovídajícího demografického rozložení obyvatelstva. Ačkoli je pravdou, že se volební modely často pletou, je stále potřeba mít na paměti uváděnou statistickou chybu, která se pohybuje nejčastěji v hodnotách plus minus 1 % až 3,5 %.
Je dobré volební potenciály a volební modely sledovat, není však správné na ně stoprocentně spoléhat a nechat se jimi ovlivnit, a to jakýmkoli směrem. „Nejdu volit stranu, kterou podporuji, protože v průzkumech měla jen 2 % a do sněmovny se tedy stejně nedostane,“ je stejně chybné uvažování jako „Nejdu volit, protože moje strana má v průzkumu 25 %, a tím pádem i jistotu.“
V tom prvním případě je určitá skepse na místě, ale rozhodně má cenu jít volit i tu stranu, která si v průzkumech nevede zrovna nejlépe. V první řadě, každá strana, jež získá více jak 1,5 % ve sněmovních volbách, dostane prostřednictvím státních příspěvků 100 Kč za každý hlas, což může přispět k existenci strany a pomoci v politické kampani na následující volby. Šance překročit pětiprocentní hranici a zamíchat kartami v Poslanecké sněmovně navíc vždy existuje. Co se týče druhého zmiňovaného případu, jsou známy situace, kdy bylo danému politickému subjektu v průzkumech nadělováno opravdu hojné množství procent, ve volbách ale následně absolutně pohořel. Proslulou větu „Jeden hlas nic nezmění“ tedy snad není nutné ani komentovat.
Průzkum vs. realita
Na volební průzkumy se opravdu nelze nijak závazně spoléhat. Ve volebním modelu před sněmovními volbami 2017 naměřila agentura STEM deset dní před volbami 13,9 % pro KSČM, 11,7 % pro ČSSD, 8,3 % pro ODS a 6,9 % pro Piráty. Volby ovšem dopadly úplně jinak. KSČM získala 7,76 %, ČSSD 7,27 %, ODS 11,32 % a Piráti 10,79 %. Výsledky se tedy lišily i o více jak pět procent.
Volební účast u sněmovních voleb se v posledních letech drží kolem 60 %, což není nijak závratné číslo. Více než kdy jindy je tedy potřeba jít k volbám a podpořit kohokoli, koho uznáte za vhodné. Nebudete-li se náhodou rozhodovat podle programu a dosavadních výsledků stran, ale ve Vašem rozhodování bude hrát roli libovolný volební průzkum, tak si přinejmenším alespoň pozorně přečtěte text, jenž je (většinou malým písmem) k danému průzkumu připojen. Dozvíte se více například o statistické chybě/odchylce, přibližné metodice, která byla k výpočtu použita, a o mnohých dalších klíčových informacích. Tím zamezíte jakékoli nežádoucí manipulaci na svém mínění.
Podobné články
Martin Miko
Jan Studnička
Arian EbrahimiDoporučujeme
