Šlofík na pláži
Nevíme, co takhle navečer rádi děláte vy, ale koncem čtyřicátých let bylo evidentně zdravou zábavou australské mládeže projíždět se po pláži na koních. Dva mladíci, kteří si takhle krátili pozdní odpoledne, minuli na pláži parku Somerton v Jižní Austrálii gentlemana spícího v písku. Jenže když se o pár hodin později vraceli zpět, zjistili, že pán se pořád nepohnul. Přivolaná policie zjistila, že muž už je několik hodin po smrti. Jenomže… to bylo všechno, co zjistili.
Podle popisu vyšetřujícího detektiva muž působil „britsky“, ať už to znamená cokoli. A mohlo mu být mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti. Kvalitně šitá košile, kalhoty, boty, kravata, žádné sako a všechno oblečení bylo zbaveno jakýchkoli značek nebo popisků velikostí. V kapsách nic, co by jim mohlo prozradit jeho totožnost. Co víc, při ohledání těla ani při pitvě se nepodařilo zjistit, co mohlo být příčinou smrti. Našly se sice napuchlé orgány a vnitřní krvácení žaludku, ale žádné doprovodné znaky otravy jako zvracení nebo průjmy.
A to bylo všechno. Opravdová záhadná mrtvola, které se začalo přezdívat Somerton Man. Žádná stopa, jen samé slepé uličky. Jenže potom se našel ten kufřík.
Tamám Shud
Měsíc a něco od nálezu těla se v úschovně zavazadel na nádraží v nedaleké Adelaide našel kufr, který patrně nepatřil žádnému cestujícímu a ležel tam již několik týdnů… Uvnitř se našlo oblečení odpovídající velikosti oběti a nepřekvapivě bylo všechno zbaveno cedulek a visaček. Našla se taky šicí souprava neprodávaná v Austrálii, nýbrž ve Spojených státech. Souprava šití používaná na typ kalhot, které měl muž na sobě v době smrti. Na USA ukazovala řada dalších objektů v kufru.
Vyšetřování nabralo mezinárodní rozměr, ale nikdo si nebyl úplně jistý, co vlastně s ním. Dokud se někdo nepodíval, co se vlastně v těch kalhotách s tou soupravou nacházelo. Detektivové našli tajnou kapsu kalhot, ve které byl srolovaný malý utržený lísteček se dvěma slovy. Tamám Shud.
Pokud nevíte, co to je, netrapte se. Australská policie taky nevěděla. Vedoucí vyšetřování detektiv Don O’Doherty si lámal hlavu celý den, než prostě zvedl telefon a zavolal do australské národní knihovny. Trvalo to pár hodin, ale nakonec se podařilo najít překladatele, který slova přeložil z perštiny jako KONEC nebo UKONČENÝ.
Těmihle slovy prý končila kniha Rubaját Omara Chajáfího. Chajáfí byl blízkovýchodní filozof a astronom. Z jedenáctého století.
Populární listování
Ještě než zešílíte, protože jste se propadli do lovecraftovského románu, není to až tak bizarní, jak to vypadá. V angličtině totiž vyšly sebrané Chajáfího básně v polovině devatenáctého století v překladu Edwarda FitzGeralda a i tahle kniha končila výrazem Tamám Shud. V Austrálii byla tahle publikace během druhé světové z nějakého důvodu celkem populární.
Proč ale měl tajemný muž tenhle výstřižek u sebe? Těžko říct. Policie nicméně tuhle informaci zveřejnila. A díky tomu se ozval muž, který někdy kolem doby úmrtí nechal parkovat své auto se staženými okýnky nedaleko pláže. Když se druhý den pro auto vrátil, našel kopii Rubajátu na zadním sedadle svého vozu. Bylo mu to divné, ale moc se tím nezaobíral, až doposud. Předal policii výtisk ke zkoumání.
Samozřejmě, že kus poslední strany chyběl. A chybějící kousek přesně odpovídal tomu, který se našel neznámému muži v tajné kapse. Ale to nebylo jediné, co se na poslední straně našlo. Nejpodivnější bylo pět dlouhých slov… nebo spíš náhodný shluk znaků. Jestli vás to zajímá, byla to slova WRGOABABD, MLIAOI, WTBIMPANETP, MLIABOAIAQC a ITTMTSAMSTGAB.
Vyšetřovatelé usoudili, že jde pravděpodobně o šifru a předali ji australskému námořnictvu, kde se tím různí elitní šifraři zabývali tu a tam doslova desítky let, ale nikdy nikdo nerozluštil význam slova. Obecně se soudí, že bez přesného klíče se tahle šifra nedá rozlousknout, protože uvedený text obsahuje příliš mnoho znaků na to, aby mohly vylézt případné vzorce. Další slepá ulička.
Kromě podivných šifer se ještě našla na stránce naškrábaná série čísel. A ta už smysl dávala. Bylo to telefonní číslo.
Zapumpujte si
Telefon patřil jisté sedmadvacetileté zdravotní sestřičce. Jmenovala se Jessica Thomson. Říkala si Jo. Rubaját Omara Chajáfího prý zná, ale svou kopii půjčila kamarádovi, u kterého si policie prověřila, že ho skutečně má. Jinak prý o mrtvém muži na pláži nic neví a nic vědět nechce. Detektiv O’Doherty si byl ale ve svých pamětech smrtelně jistý, že když jí ukázali sádrový odlitek tváře mrtvého, viditelně zbledla. Nicméně až do své smrti tvrdila, že nemá s případem záhadné mrtvoly vůbec nic společného.
A to je vlastně konec. Minimálně konec oficiálního vyšetřování. Pokud to byla vražda, vrah nikdy nebyl dopaden. Pokud se neznámý muž tenkrát na pláži oddělal sám, snad je mu teď lépe. A pokud to byl skutečně špion, jak se spousta lidí včetně expertů domnívá, snad se mu před smrtí podařilo zachránit svět.
S tím špionem je to taková hodně zajímavá teorie, leccos tomu napovídá. Tajné vzkazy, zašité kapsy, žádné doklady, oblečení bez značek a tajemná smrt… A teď pozor. Pohybujeme se v letech 1948 a 1949, studená válka byla na spadnutí a necelý rok před těmito událostmi objevila australská tajná služba na sovětské ambasádě v Canbeře několik sovětských špionů, kteří byli vyhoštěni ze země.
Co víc, v rozhovoru pro 60 minutes se Kate Thomson, dcera tehdy už zesnulé Jo, přiznala, že se domnívá, že její matka byla sovětský agent. Údajně měla často tlumené a vystresované telefonáty v ruštině a ve čtyřicátých a padesátých let pracovala mimo jiné jako učitelka angličtiny pro ruské přistěhovalce, takže napojení tam bylo celkem snadné. Do toho všeho se v pozdějších letech začaly objevovat teorie ohledně toho, jakým jedem mohl být neznámý muž na pláži usmrcen. Vyšetřovatelé dodnes nevědí, ale jsou si poměrně jisti, že aby jed takhle rychle vyprchal a nezanechal stopy, musel být podán někým zkušeným, někým, kdo měl přístup k lékům.
Někým jako byla zdravotní sestra Jo Thomson.
Romance pro špiony
A teď to úplně nejlepší… Víte, Kate Thomson nebyla jediné dítě staré Jo. Ještě tu byl Robin Thomson, u kterého byl otec vždy uveden jako neznámý. Nicméně, když se začal případem zabývat profesor místní univerzity Derek Abbott, všiml si jedné zajímavé okolnosti. Robin Thomson sdílel s mužem z pláže minimálně dva výrazné rysy. Specifický tvar uší a chybějící řezáky. Poměrně prokazatelné dědičné znaky.
K čemu proboha došlo koncem čtyřicátých let na té nešťastné pláži? Americký špion a ruská agentka zapleteni v nepřípustném milostném vztahu? Vztahu, ze kterého nakonec vzešlo dítě a profesionální vražda? Někde pod těmi šiframi, tajemnými jedy, arabskými astronomy z jedenáctého století a sterilními košilemi leží největší a nejtragičtější špionská romance… a my se o ní nejspíš už nikdy víc nedovíme. Je to už přes sedmdesát let a po smrti je už i Robin Thomson.
Ale romance z tohohle příběhu naprosto čiší, ostatně… Profesor Derek Abbott, který si dědičných znaků všiml a rozhodl se pokračovat v pátrání, provedl několik interview s dcerou Robina Thomsona, jistou Rachel Egan.
Dnes jsou šťastně sezdaní. Vypadá to, že románky jak z laciného paperbacku se ve špionských rodinách dědí stejně jako chybějící řezáky.