Bitva o Vídeň byla tak cool, že ji vykradl i Tolkien aneb Když ještě muslimská invaze byla vážně invaze – G.cz
Vyhledávání

Bitva o Vídeň byla tak cool, že ji vykradl i Tolkien aneb Když ještě muslimská invaze byla vážně invaze

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Bitva o Vídeň je dost možná nejvíc cool bitva v evropských dějinách. A to počítáme i Thermopyly a souboj Macura vs. Rychtář. Druhé obléhání Vídně je tak legendární, že jej Tolkien v podstatě celé vykradl v Návratu krále. Nevěříte? Tak se pojďme společně podívat na reálnou bitvu o Minas Tirith!

Jan Studnička
Jan Studnička 15.7.2020, 18:10

Křivej jak turecká šavle

Osmanská říše byla po několik staletí jednou z nejmocnějších sil v Asii i Evropě. Turci spolkli většinu východní Evropy, ale nikdy se doopravdy nedostali dál. V cestě jim stály v podstatě dvě věci. Poláci a Habsburkové, který pod sebou měl celou Svatou říši římskou.

Víte, Konstantinopol, dnešní Istanbul, byla mezi Turky dlouho známa jako Červené jablko. Přezdívka měla symbolizovat její vyjímečnost mezi ostatními městy. Ale když o necelých sto let později Sulejman I. Veliký, jeden z nejvýznamnějších sultánů turecké historie, dostal klepec u Vídně, byla to právě Vídeň, která se stala novým legendárním cílem v očích Osmanů. Říkalo se jí Zlaté jablko.

Koncem sedmnáctého století to zvenku vypadalo, že je Osmanská říše mocnější než kdykoli jindy, ale uvnitř říše se děly hotové politické bouře. Co tehdejší sultán Mehmed IV. potřeboval, bylo něco grandiózního. Něco, co nedokázal ani velký Sulejman. Mehmed IV. potřeboval utrhnout Zlaté jablko. A pak před ním celá říše padne znovu na kolena.

Turci vypracovali válečný plán. Ohromná profesionální armáda se vydá z Konstantinopole do Budapešti a z Budapešti na Vídeň. Nebude nikde jinde zastavovat a nikde jinde válčit. Překvapí Rakušáky s ohromnou silou a se staženými kalhotami a Vídeň bude jejich dřív než se Habsburkové vzpamatují. Odvážný, ale plně reálný a chytrý plán.

Jádro turecké armády tvořily jednotky janičářů. Janičáři bývali kdysi elitní jednotkou, do které se rekrutovali křesťanští sirotci otočení na Islám. Postupem času ale janičáři nabírali prestiž a moc, takže v době, kdy táhli na Vídeň, z nich byla politická a do značné míry nezávislá armádní frakce plná tureckých šlechticů. Ale všichni měli extrémně tvrdý výcvik a byli to skvělí zabijáci. Uměli to se střelnými zbraněmi, meči i výbušninami.

Mimochodem každý janičář měl na své ruce vytetovaný název a číslo své divize. A protože první divize byla formálně vzato osobní gardou sultána, sultán do ní patřil taky, takže každý turecký sultán měl kéru se jménem a číslem své gardy.

Armádu až do Budapešti doprovázel sám sultán Mehmed, ale od Budapešti dál už velel jeho velkovezír. Jmenoval se Kara Mustafa a do šlechtické rodiny byl kdysi adoptovaný, takže mu všichni kolem dávali silně najevo, že není urozeného původu. Kara Mustafa se ale svou vlastní pílí a inteligencí vyhrabal na místo velkovezíra a Zlaté jablko potřeboval jako finální důkaz toho, že je hoden své pozice.

My jsme vám říkali, že to bude cool.

Jednu Vídeň, prosím

Rakouští diplomaté z Konstantinopole psali: “Ne, není to žert, není to omyl, Kara Mustafa táhne se skoro dvěma sty tisíci muži na vídeň a mají s sebou sto padesát děl. Dělejte něco!” První, co Rakušané udělali, bylo uzavření obranných paktů. Primárně tedy s Poláky, kteří na tom měli vlastní zájem. Pořád totiž nebylo jisté, jestli se Turci nakonec nevyhnou Habsburkům a nevpadnou do Polska, kde je nikdo nečeká.

Polský král se mimochodem nerodil, toho volila šlechta. A v téhle době seděl na trůně Jan Sobieski, muž, který byl zvolen králem proto, že byl celonárodním válečným hrdinou. Muž na správném místě ve správný čas řeklo by se. Ten si s habsburským císařem Leopoldem plácnul. Když přitáhnou Turci do Polska, přijdou Habsburkové na pomoc. Když přijdou k Vídni, přijdou na pomoc Poláci.

Na straně Rakušanů stáli tři klíčové postavy. Tou první byl Karel V. Lotrinský. Sice vévoda urozeného původu, ale velitel, kterého vojáci milovali. Karel byl ten typ velitele, který chodil v orvané uniformě a s parukou na křivo, znal se se spoustou vojclů jménem… tvrďák, který se nebál společně se svými muži tasit šavli a vyrazit na nepřítele. Karel dostal na povel armádu, která měla za úkol bojovat s Turky venku a zdržet jejich postup na Vídeň.

Samotnou obranu města dostal na starost polní maršál Ernst Rüdiger aka hrabě Starhemberg. Starhemberg vytvořil bitevní plán, který měl dvě fáze. Ta první byla držet hradby jak dlouho to jenom půjde… a pokud Turci prorazí hradby, fáze dvě byla proměnit Vídeň v rakouský Stalingrad. Každý dům měl být přeměněn na obrannou věž, každá ulice na bitevní pole. Starhemberg se v podstatě rozhodl, že kapitulace nepřichází v úvahu a pokud má při obraně Vídně zemřít, vezme s sebou tolik Turků, kolik jenom bude moci.

Třetí, poměrně neznámou, ale stejně důležitou postavou byl jistý Georg Rimpler. Byl to německý důstojník a inženýr, který napsal nejdůležitější publikaci na téma obléhání, která v sedmnáctém století vyšla. Císař Leopold ho dotáhl do Vídně a hrabě Starhemberg mu dal za úkol, ať opevní město.

Rimpler byl expert na turecké obléhání a Vídeň byla v té době dost… zastaralý defenzivní model. Inženýr nechal obehnat celé město několika příkopy, palisádami, které se nehroutily pod vlastní vahou, když byly narušeny, jako kamenné stěny, obranné valy z hlíny a podobně.

A zatímco Rakušáci zběsile předělávali své hlavní město na pevnost a turecká armáda se řítila do nitra Svaté říše římské, polský král společně s tehdejším papežem Innocentem XI. sháněli spojence, kde se dalo. Všem bylo jasné, že Sobieski nemůže dorazit k Vídni s armádou dřív než Turkové. Otázka byla, jestli se Vídeň udrží dost dlouho na to, aby je přijel vysvobodit.

Ohněm a mečem, na zemi i v podzemí

Kara Mustafa dorazil k Vídni 14. července a když hrabě Starhemberg stručně odmítl nabídku ke kapitulaci, zahájili útok. Vídeňáci byli v silné početní i technické nevýhodě. Jestli Osmanská říše uměla něco dobře, bylo to dobývat města. Měli excelentní děla, výborné muškety a byli nepřekonatelní v používání výbušnin.

Tureckou specialitou bylo vyhloubit tunel, který vedl přímo pod městské hradby, tam uložit ohromné množství výbušnin a vyhodit stěny do povětří z podzemí. Jak ale víme, německý inženýr Georg Rimpler znal tureckou strategii stejně dobře jako Turci sami. Takže Vídeňané hloubili pod vlastními hradbami vlastní tunely, kterými křižovali obrannou linii. Stávalo se, že voják mávl krumpáčem prokopl stěnu a ocitl se v tunelu plném Turklů, takže v těch úzkých chodbičkám, které měly tendenci se hroutit a rozpadat, docházelo k brutálním soubojům na nože a krumpáče…

… zatímco jen o pár metrů výš děla trhala na kusy vojáky po desítkách, Osmané nabíhali na obranné salvy Rakušanů, obránci vyletovali do povětří, když se Turkům podařilo hodit šikovně granát… No prostě jatka na zemi i v podzemí.

Rimplerova strategie se vyplácela. Turkům se přes palisády a valy velice špatně dostávalo a když už se někdo přes val dostal, ocitl se na nechráněném place, kde ho měli Rakušané z hradeb jako na střelnici.

Shodou okolností byla nejslabší část kamenných hradeb nedaleko městského palice, kde si Starhemberg zřídil svůj štáb. A naproti přes hradby byl kopec, kde si rozbil tábor Kara Mustafa. Právě mezi nimi se odehrávaly nejtvrdší boje. Logicky k nejslabšímu místu kamenných hradeb nechal Rimpler instalovat největší val s největší koncentrací palisád.

Takže oba velitelé se na sebe defakto mohli dívat přes nejkrvavější řežbu.

Bitva se vlekla dlouhé týdny se střídavými úspěchy pro obě strany. Vídeňáci slavili každý den, který se jim podařilo přežít, ale zároveň bylo všem jasné, že je jen otázka času, než se Turkům podaří prorazit hradby a vpadnout do města. Kara Mustafa mohl ztrácet mnohem víc mužů, takže i sebemenší postup pro něj znamenal výrazný posun ke konečnému vítězství.

Venku za hradbami mimochodem Karel Lotrinský se svými muži hýbal nebem i zemí, aby Turkům uškodil, ale nikdy je nemohl zaměstnat na dlouhou dobu, protože by ho Osmané rozstříleli na hadry.

V polovině srpna Turci dobyli první obranný val a vytvořili na něm vlastní provizorní hradbu. První hradba padla. Starhemberg točil lidi na hradbách, organizoval obranu, vysílal expedice do podzemí, převeloval lidi sem a tam, kdekoli Mustafovi vojáci jenom vystrčili nos, tam letěly rakouské kulky.

Legendy, které o té době panují jsou něco neskutečného. Historky o tom, jak vojáci v podzemí krumpáčem zrubali celou jednotku Turků a pak na poslední chvíle odřízli doutnák od nálože, která by jinak prorazila hradby. Například.

A po každém dlouhém a krvavém dni jeden ze Starhembergova štábu vylezl na věž uprostřed města a vystřelil do vzduchu světlici. V naději, že se jim dostane nějaké odpovědi, nějakém pomoci. A každou noc je čekalo jenom další zklamání. Vídeň se propadala hlouběji a hlouběji do zoufalství.

11. září se Turkům podařilo vyhodit do povětří část kamenné hradby. Obrannou věž. Osmané schválně odpálili věž v době, kdy se měli měnit stráže, aby zabili dvojnásobný počet lidí uvnitř, ale právě z toho důvodu se výměna stráží na Starhembergův rozkaz konala venku. Takže ve chvíli, kdy se v hradbách města objevila zející díra, bylo u ní nastoupená celá jednotka Rakušanů, odhodlána bránit město.

Kara Mustafa napřel všechny své síly do tohohle bodu. Janičáři vzali proraženou hradbu na zteč a střetli se s obránci v krvavém střetu na muškety, meče a bajonety. Vídeňáci se rvali stylem zvířete zahnaného do kouta. A přesto, že jenom oddalovali nevyhnutelné, se jim podařilo ten den útok odrazit.

Na město padal soumrak, Kara Mustafa nechal stáhnout své muže. Teď už stejně o nic nešlo. Ráno bude město jeho, i kdyby se Rakušáci stavěli na hlavu. Nikdo nepochyboval o tom, že s úsvitem jsou Turci v ulicích. A tu noc vystoupal jen tak pro formu člen Starhembergova štábu na věž, vystřelil světlici… a zpoza kopce přišla odpověď.

Kavalerie je tady. Doslova.

Andělé Páně

Jan Sobieski celé léto lítal od čerta k ďáblu a s papežským dekretem sbíral armádu po celé Svaté říši římské. Takže tenkrát začátkem září dorazil na večírek sice na poslední chvíli, ale zato ve velkém stylu. Poláci, Němci, Češi, Maďaři… ti všichni se celou noc šikovali. A díky tomu, že se k armádě připojily k smrti vyčerpané síly Karla Lotrinského, věděl Sobieski přesně jak a kdy zaútočit.

Podobně jako mají Turci velice slavně janičáře, Poláci měli své okřídlené husary. Expertní jezdce, kteří to vražedně dobře uměli s pistolemi, meči a kopími. Ale nejslavnější byli tím, že když vyjížděli do bitvy, měli na zádech připevněná andělská křídla. Dřevěná konstrukce polepená bílým peřím. Nejenom na přehlídky, do bitvy! Tadytěch elitních husarů měl s sebou Sobieski tři stovky. A ti taky měli vést hlavní úder na tureckou armádu.

Polský král očekával od Mustafy tvrdý odpor. Ale Kara Mustafa měl jiné plány. Věděl, že má Poláky v zádech, takže vsadil všechno na jednu kartu. Prorazit do města včas na to, aby ho mohl bránit před útočící alianční armádou.

Ráno 12. září tedy turecký velitel vrhl všechny své síly na zející otvor v hradbách, ale hrabě Starhemberg byl připraven. Vídeňáci posíleni vidinou přicházející pomoci odmítli pustit do města jediného tureckého vojáka. Takže se ráno osmanská armáda ocitla mezi kladivem okřídlených jezdců a kovadlinou rakouských obranců. Pro Turky to byl hrůzostrašný masakr. To, co toho dne u Vídně předvedli nebyl taktický ústup, byl to zběsilý úprk. Celá armáda se prostě v jednu chvíli zvedla, odtáhla zpátky na východ a nechala za sebou tisíce zajatců, tuny vybavení a vojenské techniky.

Turci nejsou skřeti

Jsme Češi. A nějak si nemůžeme pomoct, abychom nefandili “našim”. Jasně, že je strašně super, jak jsme tenkrát třemi sty lety nakopali zadky nejmocnější státu východní Evropy, ale čistě objektivně to nesmíte brát jako, že jsme v tomhle příběhu “ti hodní”. Tohle pozdní novověk. Nikdo tady není hodný.

Lidé jako Martin Konvička a Václav Klaus mladší rádi mluví o tadytěch příbězích a připomínají, jak jsme hrdinně odolávali muslimské invazi… a jako ano, ale od nich to má vážně ošklivou pachuť. Ona ta Osmanská říše byla pro spousty lidí v lecčem mnohem lepší než třeba právě Vídeň. Pokud jste byli třeba židé, rozhodně se vám lépe žilo v Osmanské říši než v katolické Evropě. Taky proto na straně Turků bojovala řada křesťanských frakcí, zvlášť protestantů, kteří měli s Habsburky nevyřízené účty. A na druhé straně, i když to tak vypadá, Sobieski nevelel nějaké sjednocené křesťanské alianci.

A pak je tady ta jasná podobnost mezi skřety, kteří přijdou z východu obléhat v ohromné početní převaze Minas Tirith a těsně předtím než město padne, zareaguje hrdinná jízda na světelný signál a přijede na pomoc. Jenom to vyhazování hradeb do vzduchu je z Helmova žlebu. Ano, tenhle narativ taky moc nepomáhá.

Tohle prostě není fantasy příběh, ve kterém my jsme hrdinové. Chcem, aby v tom bylo jasno. Ale když náhodou budete ve Vídni, určitě se rozhlédněte a vzpomeňte si, že Zlaté jablko zůstalo na stromě taky díky nám.

Podobné články

Doporučujeme

Další články