Před 127 lety se narodil americký generál a 34. prezident Spojených států amerických Dwight D. Eisenhower. Muž, který bojoval v obou světových válkách a posléze zastával funkci prezidenta USA po dvě funkční období v letech 1953 až 1961, se do paměti veřejnosti zapsal především tím, že vyhlásil takzvanou Eisenhowerovu doktrínu, která si kladla za cíl ekonomicky a vojensky pomáhat zemím Blízkého východu.
Nadějný sportovec a oddaný voják
Dwight se narodil jako třetí ze sedmi synů do německo-americké rodiny ve městě Denison v Texaxu. Mezi lety 1911 až 1914 se věnoval studiu na vojenské akademii ve West Pointu. Kromě toho, že byl dobrým studentem, dosahoval i skvělých sportovních výsledků. Jeho kariéra fotbalisty však skončila velice rychle kvůli zranění nohy. Po studiu na vojenské akademii byl převelen k výcvikové tankové jednotce. Během první světové války sloužil na několika postech u pěchoty, postupně se vypracoval až na pozici velitele tankové jednotky a dočasně byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Celou válku však převážně strávil jako instruktor a cvičitel posádky tanků v Pensylvánii.
Druhou světovou válku však prožil na mnohem zásadnějších postech. Po útoku na Pearl Harbor byl převelen do Generálního štábu ve Washingtonu, kde sloužil do června roku 1942. Na starost měl primárně tvorbu vojenských plánů, s jejichž pomocí měly USA porazit Japonsko a nacistické Německo. Byl proslulý především díky svým taktickým a skvělým organizačním schopnostem. Během jednání se Sověty se mu například povedlo zajistit, že se o osvobození Berlína postará Sovětský svaz, čímž zachránil životy až 100 tisíc amerických vojáků. Z historického pohledu se však dle mnohých jednalo o špatné rozhodnutí, jelikož tím byl posílen sovětský vliv v následujících letech.
Často připomínaná je Operace Ovelord, která s sebou nesla spoustu rizik. Důležité bylo zvolit nejen správné načasování, ale hlavně oblast pro vylodění. Naštěstí se spojenci rozhodli pro vylodění v Normandii, což prolomilo Hitlerův Atlantický val a opět tak byla otevřena západní fronta v severní Francii.
Po válce vedl NATO a vstoupil do politických vod
Po válce dostal Eisenhower na starost jednu ze čtyř okupačních zón, na které bylo Německo rozděleno. Součástí jeho práce bylo prozkoumání koncentračních táborů. Rozhodl se, že přikáže svým válečným zpravodajům, aby natočili co nejvěrnější filmový dokument o koncentračních táborech jakožto preventivní pomůcku, která bude připomínat hrůzy konané nacisty během 2. světové války. V prosinci 1950 byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk NATO v Evropě, avšak po dvou letech z funkce odstoupil. V roce 1952 však definitivně odešel z armády.
Po návratu do USA byl velice chtěným člověkem pro obě zásadní politické strany. Rozhodl se připojit k Republikánské straně, která ho vzhledem k jeho minulosti nominovala jako kandidáta v prezidentských volbách. Ve Spojených státech amerických byl totiž prohlášen za národního hrdinu, který pomohl porazit zlého nepřítele ve válce, což mu dávalo skvělou výchozí pozici v boji o prezidentské křeslo. Jeho soupeřem mu byl senátor Robert Taft, kterého nakonec porazil a v roce 1953 se stal prezidentem.
Mezi jeho největší prezidentské úspěchy patřil Mezistátní dálniční systém USA, který prosadil v roce 1956. Američané si zákon pochvalovali především v souvislosti se Studenou válkou, jelikož systém dálnic zajištoval rychlou avakuaci velkých měst a rychlý přesun vojenských sil. Tento zákon byl vytvořen na základě Eisenhowerových zkušeností z války. Ačkoliv patřil mezi konzervativce, postaral se o zlepšení amerického systému v rámci sociálního zabezpečení, zdravotnictví a školství. Během Suezské krize byla navíc vydána takzvaná Eisenhowerova doktrína, která zaručovala použití vojenské síly v případě agrese jakékoliv země, která by byla baštou komunismu. Co se týče školství, zavedl program s názvem „People to People“, který zajištoval mladým lidem stipendia na střední a vysoké školy.
Poté, co odešel z Bílého domu, se jeho popularita začala vytrácet, jelikož se jeho nástupcem stal John Fitzgerald Kennedy, který působil oproti Eisenhowerovi jako obrovský aktivista s odhodláním změnit celý svět k lepšímu. Jeho zásluhy v sociálním systému Američanů a několik dalších reforem mu však odepřít nelze. Všeobecně bývá označován za jednoho z nejlepších americký prezidentů v historii.
Zemřel 28. března 1969 v na selhání srdce v nemocnici ve Washingtonu D.C.
A zde se dočtete o výsadkáři Čurdovi, jehož 106. výročí narození jsme si nedávno připoměli.
Podobné články
Jan StudničkaDoporučujeme
