Právo na odpor versus občanská neposlušnost

V podstatě odjakživa žijeme v zemi, v níž se kdejaký hlupák ohání zákony, které si v hospodě nebo na ulici vycucává z prstu, aby v rámci argumentace dosáhl svého. „Mám na to právo!“ na sebe pořvávali už děti ve frontě ve školní jídelně. Nyní jsme svědky toho, jak taková hesla pořvává například česká aktivistka Jana Peterková na náměstích během protivládních demonstrací. Jedno je však pravda. A to sice, že se občané mohou vzepřít a legálně se postavit na odpor vůči každému, kdo by odstraňoval dané společenské a státní zřízení, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Pokud by někdo chtěl právo na odpor v jakékoliv době zkoušet uplatnit, nesmíte zapomínat na to, že se jedná o poměrně velký risk, kterým původci tohoto nápadu opravdu velmi riskují. A i kdyby se odhodlalo tak velké množství k vykonání tohoto kroku v současné době v Česku, nemyslíte, že by bylo mnohem snazší, kdyby se některá z vládnoucích politických stran zkrátka rozhodla ke zrušení koaliční smlouvy, což by mohlo vést k vyhlášení nových voleb? Je pravdou, že volby proběhnou v říjnu letošního roku, takže než by se toto všechno odehrálo, tak je mnohem lepší, když vláda vládne a půl roku se počká. Třeba do té doby stihne ještě mnohé vylepšit nebo naopak ještě víc pokazit. Vše je ve hvězdách.

V Česku je právo na odpor zakotveno v článku 23 Listiny základních práv a svobod, avšak je podmíněno dvěma zásadními skutečnostmi, které musí být splněny zároveň. Tou první podmínkou by bylo, kdyby vedení státu ničilo a rušilo demokratický řád lidských práv a základních svobod na základě Listiny základních práv a svobod a tou druhou podmínkou by bylo, kdyby stát znemožňoval činnost ústavních orgánů a účinného použití zákonných prostředků. Za současného stavu je Česká republika v demokratickém režimu, jenž zajišťuje střídání politiků na základě svobodných a demokratických voleb, takže právo na odpor je nemožné v násilném provedení zrealizovat. Organizovat násilné protesty kvůli vládním nařízením v době, kdy máme plné nemocnice pacientů a denně navíc umírá v průměru okolo 200 lidí denně, by byl naprostý nesmysl, do kterého by se nikdo normálně myslící samozřejmě nezapojil. I když... .

Termín právo na odpor je tu s námi už od dob starověku, kdy byl součástí politického myšlení, přičemž na jedné straně figuroval stát, který si držel určitou kvalitu a úroveň života občanů, a na té druhé straně mu hrozil kolaps ze strany nespokojené veřejnosti. K rozvoji tohoto práva došlo však až ve středověku, když hlavní myšlenkou bylo omezení moci, která není sama sobě účelem a je někomu či něčemu podřízena. Tato koncepce se postupně stala vnějším prvkem legitimizace, protože předpokládá zdroj moci mimo ní samotnou. Právo na odpor tak souviselo s vyšším právem, jež se mohlo dostat do střetu s běžným, pozitivním právem lidí.

Přesto by se nemělo zapomínat na fakt, že se právo na odpor týká primárně právoplatných občanů země, v níž se ho snaží uplatnit. Právnických osob se to samozřejmě netýká, protože takový odpor vyžaduje jednání mezi lidmi.

mohlo by vás zajímat

Soudní porota v USA: I uklízečka s automechanikem mohou rozhodnout o vaší vině či nevině

Právo na odpor by se rovněž mělo zásadně odlišovat od občanské neposlušnosti, s níž bývá někdy zaměňováno. Občanská neposlušnost je totiž způsob chování, který spočívá v dlouhodobém vyhýbání se naplňování oficiálních autorit. Můžeme sem řadit například odmítnutí amnestie, pracovní stávku, odmítání emigrace, účast na veřejném shromáždění nebo vyjadřování neloajality vůči bezpečnostním složkám.