O Jiřím “Regi” Schamsovi jsem přesně před dvěma lety dělal velký článek pro Maxim. Už tehdy jsem cítil, že jsem se setkal s výjimečným člověkem. Nebyl v tom kýčovitý patos, na který jsem jinak velmi citlivý. Regiho životní příběh je prostě silný stejně jako je silný sám Regi. Nebo spíš byl. Osud ho totiž bohužel “sejmul” hned dvakrát. K tomu, co musel po návratu z Afghánistánu Regi vláčet na hřbetě, navíc ještě dostal rakovinu. A tu už neporazil. Dnes se s Regim loučili v krematoriu v pražských Strašnicích. Byl tam ministr obrany Pavel Stropnický, vojáci vypálili čestné salvy a nad krematoriem přeletěly dva Gripeny. Gripen řídit neumím, takže tady je pro Regiho na rozloučenou aspoň ten dva roky starý článek z Maxima. To nejpodstatnější už v něm ale bohužel není pravda.  

REGIHO DRUHÝ ŽIVOT

Učí se chodit a mluvit, jako kdyby byl znovu dítětem. Má za sebou ale víc, než většina z nás stihne prožít za celý život. Nadpraporčík Jiří ‚Regi‘ Schams se z panelákového bytu na pražském sídlišti Stodůlky dostane jen s pomocí asistenta a na vozíku. Až pojede kolem vás, pozdravte ho. Tohle je hrdina - bez patosu.     Z toho dne si Regi pamatuje jen to, jak ráno na afghánské základně snídal. Zbytek vzpomínek na 17. březen 2008 mu vymazal posttraumatický šok. „Z vyprávění kamarádů, kteří přežili, vím, že kolem půl desáté dopoledne naše skupina postupovala po tamní ulici s běžným provozem,“ říká pomalu a jen s námahou hledá slova. „Zprava směrem k nám přecházel ulici muž v místním oděvu šalvár kamíz. Když byl zhruba na úrovni našeho velitele, najednou prostě vysublimoval. Nezbylo z něj prý vůbec nic kromě pantoflí…“ Sebevražedný atentátník zřejmě pod šalvár kamízem ukrýval hned dvě vesty. Ve spodní byla trhavina, ve svrchní pak ocelová ložiska, která měla zvýšit ranivost výbuchu. Což muži vyšlo. Střepiny na místě zabily jednoho Čecha, dva Dány a čtyři Afghánce. Jednu ze střepin Regi dodnes nosí v hlavě. Kus oceli mu do mozkové tkáně zarostl tak, že snažit se ho vyndat by bylo nebezpečnější než nechat ho tam. „Při průchodu detektorem na letišti pípám,“ směje se. „A taky nesmím na vyšetření takzvanou rezonancí. Je tam totiž silné magnetické pole a kvůli té střepině by mi to táhlo hlavu na stranu…“     Asi vůbec nejzajímavější na setkání s válečným veteránem je, že rozhodně nepůsobí jako ublížený invalida. Ze všeho si dělá legraci, což mu jeho okolí zdatně oplácí. Když nám třeba Regi vypráví, že večer po rehabilitaci provozuje u televize „gaučink“, zmíní seriál Ženatý se závazky. Jeho kamarád Martin Jirsa si do něj hned rýpne: „Jasně, to je pořad přesně pro tebe. Vojáci nesmějí být moc chytří, aby bez přemýšlení plnili rozkazy!“ Regi na to reaguje jemnou replikou: „Díky, kámo! Ty bys byl dobrý voják!“ Po výbuchu to ale tak vesele nevypadalo. Podle lékařů měl Regi nulovou šanci přežít. Čtyři měsíce proležel v umělém spánku s tělem plným hadiček. I po pěti letech nevidí na jedno oko a mluví jen s obtížemi. Když se ho ale zeptáte na plány do budoucna, odpoví, že se chystá zrekonstruovat chalupu a naučit se chodit. Ano, přesně v tomhle pořadí. „A taky bych si chtěl otevřít půjčovnu tanků,“ směje se. „Jenže řidičák na ně má málokdo, půjčovné by bylo moc drahé a tanky nejsou moc potřeba. Takže z toho asi nic nebude.“     K armádě to Regiho táhlo od dětství. Se 6. speciální brigádou sloužil v Bosně, Kosovu a Iráku. V roce 2002 zakotvil v nově vzniklé jednotce vojenské policie SOG (Special Operation Group). Rychle si vybudoval respekt spolubojovníků. Kvůli vždy puntičkářsky vyčištěné uniformě se mu sice smáli, že vojnu moc ‚žere‘, ale zároveň oceňovali jeho pověstnou profesionalitu. V přestřelkách byli rádi, že jim Regi kryje záda. „Nejraději jsem měl americkou karabinu M-4, která vznikla zkrácením a zdokonalením pušky M-16,“ vzpomíná. „Pořídil jsem si k ní optický zaměřovač Leupold Mark4 CQT A protože puška měla ráži jen 5,56 NATO, mohl jsem pobrat hodně munice. Do akce jsem tak nosil jedenáct zásobníků, což je celkem 330 ran.“ Regi ale ještě navíc tahal těžký zdravotnický batoh, aby mohl v případě zranění pomoci kamarádům. Měl na to kvalifikaci, kterých získal hned několik – kromě zdravotníka vlastní třeba i diplom vojenského potápěče. „V Afghánistánu na nás jednou začal někdo střílet z kulometu,“ směje se, jako kdyby to byla hospodská historka. „Nevěděli jsme, odkud to lítá, a nemohli palbu přesně opětovat. Stalo se to poblíž britské základny Arnhem, pojmenované na počest slavné bitvy 2. světové války. Střílel jsem kolem sebe a v duchu se smál, že těch, co kdysi bojovali marný boj u Arnhemu, zrovna moc nepřežilo…“     Jaký je to pocit, že člověk odjíždí na druhý konec světa s tím, že se možná už nevrátí? „Byla to moje práce,“ shrnuje Regi. „Se zraněním a smrtí se musí počítat - jsme přece vojáci a vybrali jsme si to sami. Cítil jsem hrdost, že můžu bojovat za Českou republiku, ale o konci života jsem nikdy moc nepřemýšlel. Před misí jsem jen vždycky sepsal závěť, a pokud jsem měl nějaké dluhy, zaplatil je. A abych měl všechno vyřešeno, rozešel jsem se s přítelkyní. Po návratu jsme se buď dali zase dohromady, nebo jsem si našel jinou,“ vysvětluje muž, jehož příjmení v arabštině znamená ‚slunce‘. Předkové starého šlechtického rodu si ho prý kdysi přivezli z křižáckých výprav.     V roce 2008 v SOG vznikly rozpory. Regi a řada ostatních si mysleli, že by měli stejně jako Američané především hledat v terénu nepřítele a ničit ho. Tlačili na velení, ale to rozhodlo, že budou v programu close protection raději doprovázet Dány, kteří pro místní budovali silnice a studny. To bylo nejen méně přínosné, ale paradoxně i rizikovější než přestřelky. Když totiž aktivně bojujete, máte na své straně moment překvapení. Místo a čas střetu si určujete sami. Pokud ale jen někoho doprovázíte jako ovce, nemůžete ovlivnit, kdy a kde na vás kdo zaútočí. „Proti napadení se moc dělat nedá, ale měli jsme si aspoň prosadit, že budeme každý den chodit jinou trasou a v jinou dobu,“ říká Regi. Tím, že to neudělali, se se svými kolegy ze SOG dostal do pozice zvířat, na která lovec čeká na posedu, až mu sama přijdou před pušku. Když protestovali, i jejich velitel Milan Štěrba uznal, že je to chyba. „Dobře, tohle je naposled. Příště to už takhle dělat nemůžeme,“ řekl prý příznačně ráno před odchodem na nešťastný úkol. Bohužel pozdě. Při výbuchu právě Štěrba zahynul jako první, protože stál atentátníkovi nejblíž. Váleček z ložiska ho trefil zespodu do krku a zabil ho, další váleček se mu zasekl do vesty. Perfektní výcvik a výzbroj byly v tu chvíli mužům ze SOG k ničemu. Zmasakroval je útočník o několik levelů níž, který si prostě jen vyčíhal, až půjdou kolem, a zmáčkl spínač.     Nejbizarnější ale je, že nešlo o regulérního člena afghánského odboje. Útočník C. Cünayi (28) pocházel z Uzbekistánu a měl německé občanství, které coby muslimský přistěhovalec získal v rámci ideologie multikulturalismu, prosazované německými zelenými a sociálními demokraty. Přes web se dostal do kontaktu s al-Káidou, prošel vymytím mozku v Pákistánu a dostal úkol napadnout Evropany v Afghánistánu. Regi pak dlouhou oklikou přes nemocnice, operační sály a rehabilitační zařízení z afghánského Gerešku přesídlil do paneláku v pražských Stodůlkách. Český stát mu dal penzi a vyznamenání, ale tím to skončilo. „Na konto chodí peníze, ale to je všechno,“ stěžují si jeho kamarádi Martin a Pavel. „Stát neřeší, co Regi celý den dělá a jestli se nějak začleňuje a vrací do normálního života.“ A protože stát nekonal, skupina lidí se do toho nakonec pustila sama. Regimu sehnali asistenta Martina Janouda, který s ním pravidelně cvičí, a logopeda, který ho učí mluvit. Starost o jednoho vojáka rozsekaného v Afghánistánu výbuchem na hadry pak pokračovala myšlenkou, že se to musí řešit systémově. Regiho přátelé založili nadaci Regi Base I., která s pomocí sponzorů ve středočeských Svémyslicích staví nestátní centrum pro komplexní péči o veterány. Lékaři, psychologové a rehabilitační sestry tam jednou nebudou jen pro zraněné vojáky, ale třeba i pro hasiče a policisty.     Regiho kamarády jen štve, že se do projektu odmítají zapojit zbrojařské firmy. „Armáda jim dává miliardové zakázky z daní nás všech, a oni se pak sice s Regim vyfotí a poplácají nás po zádech, ale nepřispějí,“ zlobí se Martin. „Prý že je krize. Na golfové turnaje s rauty pro celebrity ale peníze mají, krize nekrize…“ V hospodě Regiho nepotkáte. Ne že by tam na vozíku nedojel - nechodil tam nikdy. „Pití není zdravý a já se vždycky dokázal bavit i bez alkoholu,“ říká. Kus oceli v mozku mu naštěstí nevymazal nejen schopnost vtipu a sebeironie, ale ani vzpomínky na chvíle, kdy karabina M-4 právě odpočívala u postele. „Na základně v Kosovu jsme měli kočičku Niky,“ vypráví. „Když jsme ji chovali na klíně a drbali nebo hladili, vystrkovala drápky a zatínala nám je do stehen. A tak jsme jí začali přezdívat Brutální Nikita…“ Více: www.regibase.cz A tady se podívejte na Píseň padlých, kterou s Regim natočil Martin Maxa: