Z hodného synovce mocichtivým zrádcem

Vláda krále Přemysla Otakara II. byla vždy v našich dějinách vypichována jako období mohutného rozkvětu českých zemí. Kvůli sporům s římským králem Rudolfem I. ze všemi oblíbené dynastie Habsburků ale nakonec Přemysl zahynul v bitvě na Moravském poli, kdy se pokusil udržet svou moc nad rozsáhlými državami, které se táhly od Rakous až po Korutany. Ty se mu totiž pokoušel právě Rudolf I. odepřít. Po smrti krále měl tak na český trůn nastoupit jeho syn Václav II. Tomu ale bohužel bylo v době otcovy smrti pouhých 7 let.

mohlo by vás zajímat

Jagellonci se na českém moc dlouho neohřáli: Vladislav vládl z Uherska, jeho syn Ludvík se utopil v blátě

Vdova po králi, Kunhuta Uherská, se proto ze strachu před Rudolfem, který tou dobou držel značnou část Moravy, rozhodla obrátit na Přemyslova synovce. Tím byl Ota V. Braniborský, kterému se pro jeho vysokou postavu přezdívalo „Dlouhý“. Ota patřil mezi nejvěrnější přívržence zesnulého krále, a navíc ho s Přemyslem pojilo i osobní přátelství, díky kterému mu královna-vdova důvěřovala. Dokonce natolik, že se rozhodla z Oty udělat poručníka mladého Václava II. O to více ji pak zaskočilo Otovo chování. Ten se totiž namísto jasného spojenectví s Kunhutou raději rozhodl spojit s českými šlechtici a za pomoci svého vojska o 400 těžkooděncích obsadil celou řadu měst a hradů. Z dříve věrného spojence se tak stal mocichtivý válečník, jenž se rozhodl využít bezvládí v Čechách ke svému osobnímu a finančnímu prospěchu.

Vyděšená Kunhuta se tak rozhodla obrátit na dalšího Přemyslova spojence, kterým byl vratislavský vévoda Jindřich Probus, a následně navázala diplomatické styky i s Rudolfem I. Ten se tak rozhodl získat vládu i nad Čechami. Ota V. se však Habsburka nezalekl a zahradil se svými věrnými muži Rudolfovi cestu do Čech. Další bitvě s nejistým výsledkem tak nakonec zabránila dohoda mezi oběma muži – Rudolf si měl ponechat Moravu, zatímco Ota získal na dalších 5 let vládu nad Čechami i poručenství nad mladým Václavem, který měl po uplynutí této doby zasednout na český trůn. Těchto 5 let pak patří k nejčernějším v naší historii.

Kanibalismus a apokalypsa

Přestože se Otovi Dlouhému podařilo udržet vládu nad Českým královstvím, jeho moc nebyla příliš silná a v zemi došlo ke kolapsu jakékoliv vlády práva a pořádku. Nastalé anarchie využili němečtí plenitelé, kteří drancovali, loupili a vraždili všechno, co jim stálo v cestě. Takzvaná „zlá léta“, jak později historici toto období bezvládí označovali, se ještě umocnila v letech 1281 a 1282, kdy došlo k historické neúrodě. Ve spojení s neustálým drancováním se zemí šířil hladomor, nedostatek vody, nemoci a všemožné epidemie. Tuto vpravdě apokalypsu pak ještě umocnil obrovský exodus vesnického obyvatelstva, které ze strachu před pleněním a nemocemi opouštělo svá pole a vydávalo se do lesů či měst. Netrvalo dlouho a města se plnila nemocnými žebráky, takže docházelo k uzavírání měst. Loupeže, vypalování a vraždění byly na denním pořádku. A aby toho nebylo málo, i příroda jako by se proti Čechům obrátila – z tohoto období máme zaznamenáno několik povodní a následných krutých mrazů.

GALERIE Ota V. Braniborský

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

V zemi kvůli krutému hladu dokonce vypukl kanibalismus, kdy vyhladovělým a vyděšeným obyvatelům nezbylo nic jiného, než se pustit do pojídání jediného zdroje potravy, kterého byl v zemi dostatek – mrtvol. Těch byly plné jámy za každou vesnicí i městem. Mezitím Otova popularita v zemi prudce klesala. U moci ho tak držel jen Václav II., kterého Ota po celých 5 let věznil nejprve na hradě Bezděz a následně i v Německu. Přestože Ota nechtěl ze strachu o ztrátu své moci Václava propustit a opakovaně se před českými šlechtici všemožně vymlouval, nakonec mu v roce 1283 došlo, že je situace neudržitelná a výměnou za zástavu v podobě několika měst na česko-německém pohraničí krále konečně propustil a odtáhl z Čech. V následujících letech se situace v Českém království diametrálně zlepšila. Několikaleté věznění se však významně podepsalo na Václavově zdraví. Zemřel předčasně v roce 1305 na tuberkulózu.