Silvio Berlusconi patří k dobře známým postavičkám poválečné evropské politické scény. Někdejší italský premiér byl v mnoha ohledech kontroverzní, jedněmi milovaný, druhými nenáviděný. Film inspirovaný podzimem jeho života natočil renomovaný mistr obrazu Paolo Sorrentino, tentokrát se ale trochu utnul. Nebo spíš neutnul.
"On"
Sexuální orgie, holky zletilé i nezletilé, spousta zpěvu, mafie, daňové úniky, vysoká politika, zpronevěra, dětská pornografie. Takový vždy byl Silvio Berlusconi, někdejší italský premiér, milovník žen a make-upu, populista posedlý mocí, muž s komplexem méněcennosti, muž, který miloval svou manželku, ten, u kterého nafotili nahého Topolánka. Svého času nejmocnější člověk v Itálii, kterému se leckdo snažil dostat do přízně a stejný počet lidí ho taky nenáviděl a otevřeně kritizoval.
To je až dost na jeden životopisný celovečerní film. Když se společnost filmových fanoušků dozvěděla, že přesně takový snímek natočí renomovaný italský režisér Paolo Sorrentino, navíc jako satiru a v hlavní roli se svým dvorním hercem Tonim Servillem, srdce zaplesala. Tak jak to, že je to nakonec taková nuda?
Paolo Sorrentino, i kdyby už každý film, co natočí, totálně zkonil, bude vždycky autorem dechberoucí Velké nádhery. Vizuální pošušňání, které vám, pokud jste alespoň trochu všímavý, převrátí vnitřnosti naruby, přišlo v roce 2013 a bylo to boží. Od té doby platí jméno italského tvůrce za jakousi záruku kvality. Přesto těch opravdu výrazných počinů má na kontě jen několik, kromě zmíněného ještě třeba Tady to musí být se Seanem Pennem nebo Mládí s Michaelem Cainem a Harveyem Keitelem.
Oni a Silvio byl dlouho očekávaný právě kvůli kontroverznímu námětu v rukou tak svérázného tvůrce, a proto se dá řadit do stejného šuplíku.Sorrentino líčení podzimu života italského politika pojal zčásti jako záznam divokého večírku s nahými slečnami, zčásti jako bilanční rozjímání nad tím, co je to nejvíc, co může člověk v životě chtít a získat, a co se za to musí zaplatit. To je kombinace, která prostě nejde dohromady, ani, když to protáhnete na těžko stravitelných150 minut. Výsledkem je co do obsahové a výpovědní hodnoty zpatlaná nudí, a to navzdory výkonu Toniho Servilla i počtu půvabných ženských předností.
Nicméně, Sorrentino nemůže šlápnout vedle v tom, v čem vyniká nejvíc, a to je obrazová stránka filmu. V kvalitním snímku by měly forma a obsah spolupracovat, nebo spíš spolufungovat, ať už bude výsledkem pozitivní, nebo negativní dojem na divákovi. Sledování nového Sorrentinova kusu ovšem navádí k tomu pozorovat to odděleně. Znovu brilantní, vysoce estetické obrazy jsou pastvou pro oko, která však na první dobrou odvádí pozornost od vyprázdněnosti děje. Pokud patříte k režisérům fanouškům, určitě byste to měli vidět, ale nečekejte, že by Sorrentino překonal sám sebe.
A nebo se tady podívejte na jinou premiéru tohoto týdne, Fantastická zvířata 2.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
