Zkáza Kursku

Jaderná ponorka K-141 Kursk pojmenovaná po dějišti slavné bitvy druhé světové války byla uvedena do provozu v roce 1994 jako součást projektu 949 Antěj. Stavba 155 metrů dlouhé ponorky s výtlakem až 18 tisíc tun zabrala v loděnicích u Severodvinsku dva roky. Svého času se jednalo o největší kdy vyrobenou ponorkovou třídu, která byla díky dvojitému trupu označována za nepotopitelnou. Jak se ale ukázalo, stejně jako v případě nechvalně proslulého Titanicu, pyšné označení ponorku nedokázalo ochránit před zkázou.

Kursk byl v provozu 6 let a většinu času operoval ve vodách Severního ledového oceánu. Jako jedna z mála ponorek ruské Severní flotily překonal Kursk finanční krizi devadesátých let. V roce 1999 dokonce ponorka Kursk podnikla úspěšnou špionážní misi ve Středomoří, kde sledovala americké lodě během války v Kosovu. Za tuto misi byl kapitán Gennadij Petrovič Ljačin povýšen a vyznamenán, přičemž mnohými Rusy byl považován za hrdinu. V srpnu roku 2000 se Kursk zúčastnil námořního cvičení spolu se třemi dalšími ponorkami, vlajkovou lodí Pjotr Velikij dříve známou jako Jurij Andropov a několika menšími loděmi. Toto cvičení se mu stalo osudným.

Dvě torpéda

Při cvičení v Barentsově moři vypálil Kursk dvě slepá torpéda. Únik peroxidu vodíku sloužícímu jako torpédový pohon ale vyvolal chemickou reakci vedoucí k explozi o síle asi 250 kg TNT. Bezprostředně po explozi v přední části ponorky šel Kursk ke dnu. Zastavil se v hloubce 108 metrů pod vodou. Během výbuchu zahynulo nejméně 7 námořníků. Další nejspíše vinou dezorientace nezvládli ani vyslat nouzový signál ani vypustit nouzovou bóji. Po dvou minutách došlo na palubě ponorky k druhému, několikanásobně silnějšímu výbuchu. Jeho síla je odhadovaná až na 7 tun TNT a jako zemětřesení o síle 4,4 Richterovy škály bylo zaznamenáno seismografickými stanicemi po celé severní Evropě.

Druhý výbuch, který byl způsoben explozí torpédových hlavic, roztrhl trup ponorky, v němž vznikla asi dva metry čtvereční velká díra, kterou rychlostí 90 tisíc litrů za vteřinu proudila voda. Výbuch zároveň zahubil všechny členy posádky nacházející se v daných oddílech ponorky. Reaktor nicméně zůstal nepoškozen a nedošlo tak k jaderné havárii, za což si ruští konstruktéři vysloužili obdiv západních protějšků. Bohužel ale ani to nedokázalo zachránit zbývající námořníky, kteří byli hluboko pod mořskou hladinou odsouzeni k pomalé smrti.

GALERIE Největší ponorková katastrofa od druhé světové války

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Výbuchy přežilo 23 mužů pracujících v 9. oddělení ponorky. Podařilo se jim dostat až k únikovému ventilu, ale ten nebyl použit, jelikož jeho použití by obnášelo, aby námořníci opouštěli ponorku po jednom a plavali 100 metrů nahoru v ledové vodě a jejich naděje na přežití by byla minimální. Když ponorce vysadil i záložní zdroj elektřiny, napsal ještě kapitán Dmitrij Romanovič Kolesnikov poslední vzkaz roztřeseným rukopisem. Pak pravděpodobně došlo k tomu, že se námořníci, kterým docházel kyslík, pokusili o použití superoxidových kapslí, které přemění oxid uhličitý zpět na kyslík, ale neopatrnou manipulací ve tmě došlo k chemické reakci, která vyvolala požár, který zabil zbývající námořníky.

K neúspěchu záchranných akcí přispělo i to, že ač ostatní lodě a ponorky na cvičení zaznamenaly obě exploze, domnívaly se, že se jedná o součást cvičení a neaktivitu Kursku zaznamenaly až večer (k nehodě došlo dopoledne). K nouzovému ventilu ponorky Kursk se ruští záchranáři za pomoci záchranářů z Velké Británie a Norska dostali až po několika dnech a nalezli všechny oddíly zcela zatopené, tudíž možnost, že někdo přežil, byla nulová. Po roce byl Kursk vyzdvihnut z mořského dna a 115 nalezených těl z celkem 118 námořníků bylo v Rusku slavnostně pohřbeno. Technika k vyzvednutí ponorky byla zhotovena i v Česku.

Zde si můžete připomenout potopení Titanicu, který měl stejně jako Kursk být nepotopitelný.