Je to horor, není to horor?
Filmoví teoretici mu v průběhu let již několikrát předvídali zánik. Horor byl vždy považován za pokleslý žánr, místo skonu se ale v těžkých chvilkách jen stáhl do pozadí, aby za pár let zase zažil menší renesanci. Jedna taková se děje právě teď. Po letech tupých teenage vyvražďovaček a ždímání šablony "zlý démon terorizuje hodného člověka v temném domě na tisíc způsobů" začali hororoví tvůrci trochu přemýšlet o příbězích, na kterých staví prostoduché lekačky. Pak přišel Jordan Peele s Uteč a ukázal, že to jde udělat ještě úplně opačně - velmi kvalitní story s myšlenkou i společenským komentářem mohou strašidelné prvky jen jemně dotvářet a pořád to bude děsivé.
V roce 2018 se pak zjevil americký režisér Ari Aster, naservíroval divákům dvouhodinové Děsivé dědictví (Hereditary) - a bylo to. Psychologické drama s neskutečnou Toni Colette v hlavní roli má se strašidelnými filmy, na které jsme zvyklí, jen málo společného. Ačkoliv má silnou hororovou koncovku, téma snímku i způsob, jakým tvůrce udržuje napětí, se standardu vymykají. Aster tímto filmem naznačil, že nehodlá dřepět ve škatulce, naopak si chce budovat výrazný autorský, na první dobrou rozpoznatelný styl. U jeho novinky Slunovrat tedy hlavní otázka stojí jasně; natočil druhé Hreditary, nebo dokázal sám sebe posunout?
Pro Asterovy filmy jsou mimo jiné typickým předmětem lidské hlavy - ať už po fyzické stránce, nebo jako schrána nesoucí nevyřešené psychologické trauma. Hlavní hrdinka Slunovratu Dani (Florence Pugh) řeší kromě mrtvé rodiny ještě vlastní psychické potíže a mrtvý vztah s Christianem (Jack Reynor). Nejen vazba na hlavní hrdinku, tentokrát ale i divákova schopnost ztotožnit se se vztahem Dani a Christiana je pro sledování Slunovratu zásadní.
Právě nefunkčnost vztahů, narušené osobnosti, neschopnost čelit vážným situacím, touha příslušníků současné kapitalistické společnosti po svobodě a užívání si života je jedním z témat snímku. Zásadní je ale i linka propojení člověka s přírodou v jejím přirozeném řádu (věnujte pozornost zvukové stránce filmu) a dále folklór, historie, náboženství. Střet dvou zcela odlišných kultur, které si nerozumí ani jazykově, ani duchovně. Na jeden film, ač trvá 146 minut, je to opravdu mnoho. Arster nabízí komplexnější a širší paletu témat než doposud. Každé jedno samostatně by bylo možno rozebírat dlouhé hodiny. Ve svébytném Arsterově vizuálu symbolika hraje prim a režisér drtivou většinu věcí záměrně nevysvětluje.
Při takovém množství vjemů by to bylo kontraprodutkviní, a právě pro vše nevyřčené film, který plyne pomalu, ale intenzivně, tak dobře funguje. Oproti Děsivému dědictví klade tvůrce menší důraz na narativní složku. Závěr filmu, ač silný a bizarní, neútočí tak agresivně jako v Děsivém dědictví a ještě více snímek odklání z vyjetých žánrových kolejí.
Zároveň divák registruje mnohem více komediálních prvků. I to ale patří k určování osobního stylu režiséra, který se nechal slyšet, že ve svých příštích filmech právě s humornou složkou ještě přitvrdí. Pokud horor definujeme jako film, který v nás probouzí strach, děs, případně napětí, pak Slunovrat hororem určitě není. Emoce, kterou probouzí, se dá nejlépe popsat jako nepříjemno, nekomfortno. A tak budeme číst, že Slunovrat je brutální pohádka pro dospělé stejně jako černá komedie pro zvrácené nebo netradiční horor pro milovníky artových filmů. Je to prostě film Ariho Astera, jemuž se podařilo nevykrást sama sebe, naopak sama sebe překročit, posunout a zařadit se mezi nejvýraznější autory současné kinematografie.
A tady si přečtěte recenzi na novou verzi panenky Chucky - béčkový slasher Dětská hra.