Když Jan Palach označil sám sebe za pochodeň číslo jedna, všichni se ptali, kdo bude další. Kdy a kde vzplane pochodeň číslo dvě? V období od ledna do dubna 1969 byly na našem území zaznamenány téměř tři desítky pokusů o sebevraždu, z toho deset sebeupálením. Zdaleka ne všechny však měly stejný motiv jako čin Jana Palacha.
1. Pokus o diskreditaci Josefa Hlavatého
Jako první se po Palachovi v tehdejším Československu upálil pětadvacetiletý dělník Josef Hlavatý, který se dne 20. ledna 1969 na Dukelském náměstí v Plzni polil petrolejem a zapálil. Došlo k tomu na symbolickém místě, kde dříve stála socha prezidenta Tomáše G. Masaryka.
Veřejnost se o jeho činu dozvěděla téměř bezprostředně. V televizním projevu se o něm totiž zmínil tehdejší prezident Ludvík Svoboda, který apeloval na mladé lidi, aby vzor Jana Palacha nenásledovali. Deník Rudé právo pak Hlavatého vykreslil jako muže, který nezvládal problémy svého osobního života. Na začátku roku 1969 se mu rozpadlo manželství a nešťastný muž utápěl svůj žal v alkoholu. Protože byl v posledních dnech svého života Hlavatý zádumčivý, není jisté, zda k fatálnímu rozhodnutí sáhl kvůli rozvodu či byl inspirován upálením Jana Palacha.
2. Maďarská pochodeň – Sándor Bauer
„Chtěl bych žít, ale v tuto chvíli potřebuje můj národ spíše mé mrtvé tělo spálené na troud,“ zanechal po sobě v dopise na rozloučenou maďarský šestnáctiletý učeň Sándor Bauer, který se zapálil na protest proti okupaci Československa. Svůj odvážný čin vykonal po vzoru Palacha na schodech Národního muzea, ovšem v Budapešti. Následně skončil s těžkými popáleninami v nemocnici, kde po několika dnech zemřel.
Mladý Bauer se upálil pouhý jeden den po smrti Palacha. Zatímco o jeho českém předchůdci se v tehdejším tisku psalo, o maďarském mladíkovi toho lze najít pomálu. Když už se o něm tisk zmínil, snažil se jeho gesto co nejvíce dehonestovat, kvůli čemuž se jeho čin nedostal do širšího povědomí maďarské veřejnosti. Deník Népszabadság stručně informoval jen o sebevraždě mladíka, který neměl všech pět pohromadě.
O Bauerově motivu však nelze pochybovat. Sovětský svaz nenáviděl už od malička. Během nezdařené maďarské revoluce v roce 1956 totiž sovětské tanky zdemolovaly byt, kde pobýval s rodinou. Když se dozvěděl o činu Jana Palacha, rozhodl se jej následovat. Chtěl poukázat na to, že ani v Maďarsku nežijí zbabělci, kterým je stávající situace lhostejná.
3. Jan Zajíc použil i jed
„Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím,“ stálo v dopise, který po sobě zanechal student šumperské střední průmyslové školy železniční Jan Zajíc. Bylo mu pouhých 18 let a čin Palacha na něm zanechal obrovský dojem. Dokonce šel tak daleko, že sám sebe prohlásil za pochodeň číslo dvě. Jestliže u Hlavatého budí důvody sebeupálení rozpaky, u Zajíce můžeme s téměř naprostou jistotou říci, že se nejednalo o tragické vyvrcholení jeho osobních problémů.
Po sebeupálení Palacha se Zajíc dokonce účastnil protestní hladovky. S postupujícím časem byl čím dál více zklamán z toho, jakou má Palachova oběť odezvu. Očekával, že čin bude rezonovat ve společnosti déle a přinese nějaké změny. Když se nic nedělo, rozhodl se Palacha následovat.
Ke gestu odporu se odhodlal 25. února 1969, tedy v den výročí komunistického puče z roku 1948. Mělo to i další symboliku, byl to přesně měsíc od pohřbu Jana Palacha. Mladý student si koupil kyselinu a další chemikálie a na Václavském náměstí se zapálil. Zachránit se jej nepodařilo. Před zapálením totiž požil jed, aby následně netrpěl s těžkými popáleninami.
„Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu,“ napsal Jan Zajíc, který přinesl tu největší oběť.
4. Komunista Evžen Plocek
Další živou pochodní se stal 4. dubna 1969 Evžen Plocek. Devětatřicetiletý člen KSČ, který byl stoupencem reformní politiky pražského jara, se upálil na protest proti normalizační politice KSČ. Plocek se na náměstí v Jihlavě na Velký pátek kolem šesté hodiny večerní polil ředidlem. Po chvíli škrtl sirkou a hořící běžel přes náměstí. Podařilo se jej uhasit a sanitka jej převezla do jihlavské nemocnice, kde však po pěti dnech zemřel.
Na místě, kde se obětoval, byly nalezeny papíry s ručně psanými texty. Stálo zde: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“.
A zde si můžete přečíst o tom, jak se před 50 lety psalo o upálení Jana Palacha.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
